Deník, 22. května
Po ukončení vysoké školy jsem získala práci v jedné pražské firmě, kde byla skvělá parta všichni byli přátelští a soudržní. Moje příchod podle kolegů ještě víc posílil jejich zdravý týmový duch. Prý působím mile a umím lidi zbavit ostychu. Když se mnou někdo mluví, často se mi svěří s věcmi, které by normálně nikomu neřekli.
Bydlela jsem tehdy jen pár ulic od kanceláře, v novém bytovém domě. Karel, kolega, mě hned při první příležitosti začal brát vážněji. Jakmile se doslechl, že mám vlastní garsonku, oči mu zazářily. Kolem třicítky toho Karel moc v životě nedosáhl.
Vždycky narikal na svůj těžký osud. Každý den dojížděl z vesnice. Vyprávěl, jak smutné má návraty, ale domů se nakonec málokdy dostal často ho schvátily holky, které ho vzaly k sobě. Já jsem byla pro něj holka snů, prý jsem bez jediné chybičky v zevnějšku i povaze. Tři roky se na mě Karel doslova nalepil. Zatímco já jsem často cestovala služebně a vydělávala slušné peníze, on se stále tvářil jako slabý student s chatrným zdravím. Pořád jsme chodili po doktorech a dítě z toho také nebylo.
O svatbě nikdy nepadlo ani slovo. Občas mi v práci šéf vykládal o svém synovci, který požádal přítelkyni o ruku jen těsně před svatbou zjistili, že dívka má rakovinu ve vážném stadiu. Vzali se a on se o ni až do poslední chvíle staral s takovou silou, kterou nikdo nečekal.
Uplynuly tři roky. Začalo mě hlodat Karel bydlí u mě, já táhnu všechny výdaje v korunách, o svatbě mlčí. Začala jsem být nespokojená a otevřeně jsem mu to řekla. Karel na to přinesl prstýnek a nahlásil, že chystáme svatbu. Vrátila jsem se po jedné další služební cestě a Karel bez smyslu pro nadšení prohlásil: Na svatbu nejsem připravený. Jsem moc zodpovědný, nechci si vzít do ruky osud někoho jiného… Nech si prstýnek na památku na naši krásnou lásku…
Takový dáreček od nejbližšího člověka bych opravdu nečekala. Ta zkušenost mě změnila. Šéf mi záhy nařídil další služebku, na rozloučenou mi podal lístek do divadla a se smíchem pohrozil, že jestli nepůjdu, vyhodí mě. V divadle jsem potkala jeho sympatického, ovdovělého synovce. Seděli jsme spolu a během pracovní cesty jsme spolu začali trávit veškeré volno.
Zamilovala jsem se, otěhotněla a byli jsme oba šťastní. Svatbu jsme zorganizovali hned, abych mohla být aspoň jeden den opravdovou princeznou. Za deset let máme dva kluky, plánujeme třetí dítě. Je nám jedno, jestli to bude holka nebo kluk hlavně, aby bylo miminko zdravé! Teď už vím, co znamená mít silnou a šťastnou rodinu.
A Karel? Ten stále neví, co od života chce. Myslí si, že rodina je finančně náročný koníček, a nikdy nepřevzal zodpovědnost za někoho jiného. Když doplatil leasing na auto, pořídil si nový notebook. Hned se tím chlubil. Jak tu splátku přežije, je ve hvězdách…