Přijela kamarádka z dětství. Nikdy neměla děti – rozhodla se žít jen pro sebe a mateřství ji nelákal…

Dobré zprávy

Přijela kamarádka z dětství. Nikdy neměla děti. Rozhodla se, že děti mít nebude, chtěla žít jen pro sebe.

Dneska jsem se po dlouhé době setkala s kamarádkou z dětství. Je jí šedesát, stejně jako mně. Sotva jsme dokončily vysokou školu, sbalila svoje tři krámy a zmizela z našeho městečka kamsi do světa. Chvíli jsme si ještě psaly dopisy, ale pak se to nějak rozplynulo jako mlha nad řekou.

Až od společných známých jsem se dozvěděla, že Jana pořád někde cestuje, neposedí na zadku, chlapi se kolem ní střídají jak počasí v dubnu. V padesáti měla už třetího muže. Ani s tím jí to ale nevyšlo rozvod, čau a šáteček. Děti? Ani jedno. Vůbec jsem tomu nerozuměla přece skoro každá ženská má aspoň jedno dítě. Když už to neklapne s chlapem, tak aspoň ten potomek zůstane, a třeba taky nějaký to vnouče, které přijde na návštěvu, když už člověk sotva chodí.

A tak tu najednou byla zase mezi námi, v našem malém městě na Vysočině. Potřebovala prodat zbytek svého majetku, dřív pronajímala byt, teď už ho nepotřebuje.

Setkaly jsme se v kavárně já se svými zkušenostmi, ona se svými. Probíraly jsme, co život dal a vzal. Zeptala jsem se jí přímo:

Jani, proč to máš takhle? Proč jsi nikdy nechtěla děti? Aspoň pro vlastní klid aby ti měl kdo podat sklenici vody, až budeš stará?

Začala se smát a málem mi pocákala kafe přes stůl.

Sklenici vody? Tvoje děti ti budou něco nosit? Děti dneska zapomenou na rodiče, sotva dospějí. Lepší je celý život šetřit a na stáří si zaplatit šikovnou pečovatelku, než žadonit a zatěžovat děcka.

A děti jsem neměla proto, že jsem prostě nechtěla. Nemám chuť pořád někoho opatrovat, strachovat se, posílat peníze na kapesné, zabývat se cizími starostmi. Rozhodla jsem se, že žiju pro sebe chtěla jsem jezdit po světě, něco vidět, něco si vydělat. Mí manželé mě nechali jenom proto, že jsem dítě nechtěla.

Teď žiju po svém. Nemusím hlídat vnoučata, ani šetřit důchod na děti, které se ještě ve čtyřiceti nepostaví na vlastní nohy.

Ne, nelituju. Spíš bych řekla, že lituju těch, co měli plný dům dětí a teď sedí sami, maximálně si s nimi popovídají přes Skype. Ještě k tomu si pak stěžují, že je děti opustily nebo někam odjely za lepším. Já mám aspoň klid.

Tak to je můj pohled na věc.

Poslouchala jsem Janu a musím uznat, že v ledasčem má pravdu. K čemu se trápit a něco očekávat, když to člověk nechce? K čemu spoléhat na to, že mě někdo nakonec podrží, když ani v tom není žádná jistota…

Rate article
Add a comment