Veselé rodinné historky, které ti zvednou náladu a zahřejí u srdce

Dobré zprávy

Silná a soudržná rodina je podle mého názoru taková, kde členové společně prožívají jak těžké, tak krásné okamžiky života. Vždycky se jeden na druhého mohou spolehnout. Každý ví, že může kdykoliv sdílet své starosti.

Někdy není vůbec potřeba mnoho, abychom doma vytvořili atmosféru plnou radosti a lásky. Tyhle příběhy to dokazují.

Já i moje žena jsme oba spíš menšího vzrůstu, ani jeden nemáme přes 160 cm, zatímco můj táta je vysoký, má 170 cm, a navíc nosí dlouhý, hustý plnovous. Když vstoupí ke mně domů, pozdraví nás: Nazdar, hobiti!, a my s oblibou opáčíme: Dobrý den, Gandalde!

Naše rodina je já, moje žena a dvě dcery. Jednou jsme přemýšleli, kdo vezme ven psa. Abychom to udělali zábavně, vymysleli jsme hru: kdo prohraje, jde venčit. Sotva jsme začali, má mladší dcera Anna se v tichosti oblékla, popadla vodítko a otevřela dveře. My ostatní jsme ji tiše sledovali a v jednu chvíli ze sebe vypravili: Ančí, to jsi hodná holka! Anna se usmála a prohlásila: Chytili jste se!, a hned si všechno sundala.

Jednou za mnou přišel kamarád s žádostí o ruku mojí sestry. Táta spadl na zem a teatrálně zakřičel: Už jsi konečně tady, Spasiteli! Tuhle vtipnou scénku znal táta už z mládí a dlouho ji chtěl provést.

Každé ráno připravuji snídani své vnučce Katce, která má 8 let. O víkendech si ale ještě rád chvíli pospím. Jednou jsem se probudil později a k mému překvapení už na stole na mě čekal čaj, tvaroh a dva chlebíčky. Katka, abych měl o volném dni trochu pohody, mi připravila snídani sama. Děti dovedou být opravdu vděčné.

Jednou jsme se všichni já s manželkou a synem Tomášem (11), bratr s rodinou (žena, dcera Pavlínka, 7) vydali do vesnice za naší mámou. A cestou mě napadlo, že by se dětem líbily vodní pistole. Když jsme je sehnali, měli jsme z toho velkou zábavu děti i dospělí se pustili do vodní bitvy a bylo to jako malé rodinné dobrodružství.

Když mi bylo šest, naši mě často večer brali na venkov. Táta vzal udici a kousek dřeva připevnil k plováku. Šli jsme na louku, kde otec kýval udicí a napodobil zvuk myši. Po chvíli přilétla veliká sova a zkoušela to dřívko popadnout. Já ji sledoval s velkým zaujetím. Díky těmto chvílím mě táta naučil milovat přírodu. Právě tyto okamžiky jsou nejsilnější vzpomínky mého dětství.

Jednou jsem si všiml, že s manželkou se vlastně skoro nehádáme Kamarádi mi často vyprávěli o všemožných hádkách kvůli maličkostem doma. Rozhlédl jsem se po bytě prádlo na zemi, papíry mezi neumytým nádobím na stole. Přesto jsme si s mou ženou raději sedli spolu na gauč, objali se a pustili si film. Možná jsme prostě šťastní blázni.

Jednou jsme čekali s dcerou ve frontě. Prohlížela si časopisy a povídá: Tati, koukej, ten časopis o vílách, je tam Flora. Opravil jsem ji: To není Flora, ale Bloom. Dvě slečny před námi se otočily a překvapeně se podívaly, že tatínek rozumí dívčímu světu své dcery.

Manželka přišla brzy o maminku, a role matky se ujala moje máma. Jednou jsme byli všichni v restauraci já, manželka, dva synové a moje máma. Manželka tam mámě poděkovala za všechnu lásku, kterou jí dala, jako vlastní dceři.

Moje osmiletá dcera Anička jednou přiběhla domů z procházky, oči rozšířené vzrušením: Tati, venku byl tak barevný motýl! ukazuje na ruce, jak velký byl, Všichni se ho báli, nikdo se k němu neodvážil blíž. Jen kluci na něj zkoušeli máchat klackem, ale měli strach!

S napětím pokračovala: Mně nebylo vůbec líto! Sama!.. Už jsem otvíral pusu, že by měl být člověk opatrný, ale ona pokračovala: Já sebrala klacek a kluky odehnala! Aby mu neublížili. Pak jsem motýla sama opatrně vyplašila, aby mohl odletět.

Díky těmto momentům jsem si uvědomil, že největší štěstí v rodině nejsou dokonalé podmínky nebo bohatství, ale vzájemné porozumění a pocit, že ke svým blízkým opravdu patříme. Ať už se děje cokoliv, nejdůležitější je, že jsme spolu.

Rate article
Add a comment