Mami, musíš to přijmout – nechceme mít děti.

Dneska jsem si musel zase sednout a zamyslet se nad svým životem i rodinou, protože moje minulost a to, co se stalo s Eliškou, mě pořád straší. Naše dcera byla pro nás zázrak. Eliška zažila opravdu těžký porod v porodnici v Brně a lékaři jí potom řekli, že už další dítě mít nebude moci. Když jsem se to dozvěděl, něco ve mně se zlomilo. Najednou jsem k Elišce začal být chladný jako led. Tak to trvalo půl roku. V té době jsem začal chodit s někým jiným a ta žena mi oznámila, že čeká dvojčata. Neváhal jsem a nechal jsem Elišku samotnou jen s naší malou dcerou.

Eliška zůstala na všechno sama. Ale malá Klárka byla neuvěřitelně zvídavé dítě. Už od útlého věku byla všude vidět chodila na tanečky, keramiku a dokonce i do skautu. Klárka si nejradši hrála s panenkami, seřadila je do kruhu a vedla s nimi vyučování. Elišce dělala obrovskou radost a na dceru byla nesmírně hrdá.

Klárka si vedla skvěle i ve škole. S dětmi vycházela výborně, vždy ráda radila ostatním a často ji ostatní následovali byla prostě přirozeným tahounem třídy. Později si našla přítele, ale ten byl trochu zvláštní. S Klárkou sice chodil na různé hudební festivaly a akce pro mladé ve Zlíně, ale na nic jiného moc čas neměl. Klárka hrála na bicí, její přítel hrával na kytaru, a tak založili kapelu. Najednou vystupovali skoro každý víkend a sbírali první úspěchy. Vedli bezstarostný život plný hudby.

Jak roky plynuly, Eliška začala mít o Klárku větší starost. Už by si tolik přála vnoučata, a Klárka už jí bylo devětadvacet. Jednou se Eliška neudržela:

Klárko, nemyslíš, že už bys měla uvažovat o dítěti?

Mami, chceš, abych dopadla jako teta Ivana? Čtyři děti, nevyleze z domu, jen vaří, uklízí, hraje si s nimi To podle tebe je život? Každý den to samé.

Ale nemusíš být jako Ivana. Klidně měj jedno dítě a žij si taky svůj život.

Mami, musíš to přijmout. S Honzou děti nechceme. A kdyby náhodou změna, klidně si nějaké dítě adoptujeme z dětského domova.

Vlastní je ale lepší, zamysli se nad tím.

Nechci to dál řešit, prosím tě, mami.

Nakonec se Klárka rozhodla matce říct pravdu a vysvětlit jí vše tak, jak to opravdu cítí. Možná časem změní názor, možná ne, ale poznal jsem, že každý a každá máme právo rozhodovat o svém štěstí po svém a že to, co jsem kdysi udělal Elišce, bylo zbabělé. Dnes vím, že rodina je to nejcennější, a i když to není dokonalé, člověk by měl držet při těch, které má rád.

Rate article
Add a comment