14. března
Dnes ráno jsem zase stál před otevřenou ledničkou a chytal se za hlavu. Moje žena, Lenka, mi večer říkala, že je zase všechno snězené. Netuším, kam každé dva dny mizí kompletně naplněná lednice vždyť jsem se vrátil včera z nákupu z Albertu a dneska skoro nic nezbylo. Lenka vaří, co může, ale jakoby se jídlo ztrácelo rychleji, než stačí dokoupit.
Rozhovory na tohle téma většinou končí hádkou. Lenku to už dlouho štve, obzvlášť když já jsem už druhý měsíc doma bez práce a snažím se najít něco lepšího. Ona dělá dlouhé šichty v bance a já mám pocit, že domů přináší jen peníze na jídlo, které hned zmizí. Její obědy jsou poslední dobou spíš suché rohlíky a slabá rozpustná káva. Po práci už nemá energii na vaření a já to všechno sním, jakmile přijde domů, ona už ani nemá chuť.
Zítra jedu za bráchou, musíme mu něco pomoct! křičela včera večer Lenčina sestra z vedlejšího pokoje. Nijak mě to nerozhodilo, ale Lenka se cítila nějak slabě. Ráno měla teplotu, tak si vzala paralen, uvařila slabý čaj a rozhodla se zůstat doma.
Odpoledne ji probudil randál z kuchyně. Někdo vesele poťukával pokličkami a otvíral a zavíral ledničku jak na běžícím páse. Chvíli dokonce zpíval lidovky, že se to rozléhalo po celém bytě na Jižním Městě. Lenka vstala z postele a tam ji čekalo překvapení byla to moje sestra Pavlína, se kterou se Lenka nikdy moc nesnesla.
Pavlína je ten typ člověka, co si myslí, že bratr má povinnost živit celou rodinu i tu širší. Náš rozpočet to cítil pokaždé, když jsem Pavlíně pomohl. Dneska prohrábla všechny poličky, naskládala jídlo do igelitky a chystala se odejít.
Nazdar, Pavlíno, pronesla Lenka ledově.
Ty nejsi v práci? divila se Pavlína, jakoby byla při činu načapána.
Jsem nemocná. A tuším, že Petr ví, že jsi tu byla? zeptala se Lenka trochu podrážděně.
On mi sám dal klíče, odpověděla bez mrknutí oka Pavlína.
Tak to teda není Petr, kdo má takový apetit to ty máš dlouhé prsty, nenechala se Lenka zviklat.
To je můj bratr, mám právo přijít a vzít jídlo dětem, hájila se Pavlína.
Jenže tvůj bratr už dva měsíce nepracuje a skoro nic nenakoupil, víš? Nerada bych živila dvě rodiny a navíc o tom vůbec nevěděla.
Pavlína se nad tím ani nepozastavila. Rozumíš, že já sama své děti neuživím. Mám snad dělat omluvy za poličan? podivila se.
Dej mi klíče, nebo zavolám policii. Myslím, že sis spletla adresu, tenhle byt je psaný na mě, odpověděla klidně Lenka.
To chceš kvůli pár plátkům salámu volat policajty? Proboha, tady máš klíče, držgrešle! Řeknu bráchovi, jakou má skvělou manželku.
Nic se neděje, brzy si najde lepší, zakončila Lenka.
Pak se Lenka rozplakala přišlo jí líto, že ji celou tu dobu dělali za blbce. Kdyby komukoli řekla, že švagrová pravidelně vybírá jejich ledničku, nikdo by jí nevěřil. Nejhorší bylo, že já jsem o všem věděl a místo řešení jsem to svaloval na svůj vlčí hlad.
Vlastně ji to ani nepřekvapilo u manželovy maminky se dcery taky nikdy neptaly, prostě šly a vzaly si, co chtěly. Rodina mohla kdykoliv přijít a prostě si něco vypůjčila. Nakonec se Lenka rozhodla, že už se nechce nechat ponižovat a večer mi zavolala, že podává žádost o rozvod.
Nech mě vrátit se domů, promluvme si aspoň, prosil jsem ji zoufale. Ale Lenka řekla jasně nechce už nic slyšet, všechno je pro ni jasné.
Z toho dne jsem si vzal kruté ponaučení. Rodina je důležitá, ale pokud někdo překročí hranici, musí se člověk naučit říct dost, než přijde o hrdost i soukromí. Měl jsem s tím přestat dřív.