Dnes jsem se rozhodla zapsat do deníku několik svých pocitů. Byla jsem na návštěvě u nejmladší dcery přece jen jsem se po ní stýskala, cítím, jak mi rodina chybí. Ale někdy mám dojem, že děti, když dospějí, jsou cizí lidé ve vlastním domě.
Celý život jsem věnovala výchově svých tří dětí. Všechny jsou teď dospělé, každé žije svůj život. Můj nejstarší syn, Martin, pracuje v zahraničí. Má tam rodinu, posílá mi pohledy z dovolené a fotky vnoučat, které jsem ještě neviděla naživo. Mám je schované v šuplíku, a když se na ně dívám, vždycky se pousměju i zasmutním. Martine, moc se nám po tobě stýská. Nemůžete nás někdy přijet navštívit? Aspoň bychom poznali vnoučata i Lucku, píšu mu často, ale odpovědi bývají strohé.
Prostřední dcera, Iva, je provdaná za vojáka. S rodinou jsou neustále v pohybu, stěhují se z města do města, podle toho, kde má Pavel službu. Mají nádhernou holčičku občas se zastaví na návštěvu, jenom na chvíli, nikdy se u nás dlouho nezdrží. Iva má štěstí na dobrého manžela, s tím musí člověk počítat.
No a nejmladší je Radka. Sice byla vdaná, ale ani to jí moc nevyšlo. Manžel ji opustil, zůstal jí jen syn Patrik. Byla jsem to já, kdo jí radil, ať se zkusí přestěhovat do Brna, že tady v malém městě žádná budoucnost není. Tak vzala Patrika a začala pracovat jako švadlena v textilce.
Letos jsem sebrala odvahu a rozhodla se jet Radku navštívit. Poslední tři roky jsme se viděly jen na obrázcích a slyšely jen občas po telefonu. Zvládneš to tu beze mě pár dní, Zdenečku? ptala jsem se svého muže. Chci Radku navštívit a zjistit, jak se jim daří. Pomohl mi nachystat tašky, odvezl mě na vlak. Srdce mi bušilo radostí i nervozitou.
Cesta byla dlouhá, ve starém rychlíku druhé třídy čas ubíhal pomalu, ale v duchu jsem si plánovala, o čem si s dcerou všechno popovídáme. Jenže když jsem dorazila na nádraží, překvapení nevyšlo: Mami, proč jsi mi nezavolala, že přijedeš? Jsem v práci, na nádraží tě můžu vyzvednout až večer, volala mi trochu vyčítavě. Chtěla jsem ti udělat radost, takové malé překvapení, smála jsem se omluvně. To je v pořádku, zvládnu to. Počkám tu na tebe, odpověděla jsem.
Nakonec jsem do bytu dojela sama tramvají. Ve dveřích mě čekal Patrik. Dospělý kluk, šlachovitý, pohledný, celý jeho děda jako zamlada.
Ahoj, Patriku, objala jsem ho.
To stačí, babi, vyklouzl mi z náruče.
Nemohla jsi přijet dřív? zeptala se Radka, sotva jsem vstoupila.
Chtěla jsem ti všechno uklidit a připravit, pustila jsem se do vaření bramboračky a osmažila řízky.
Když mi zazvonil telefon, byl to Zdeněk hned jsem ho uklidnila, že jsem v pořádku, že dorazila a že tu sedíme u stolu a jíme Radčinu večeři.
Dáš si řízek jeden, nebo dva? zeptala se mě dcera. Byla jsem vyhladovělá po cestě, klidně bych dala tři, ale ostýchavě jsem řekla: Raději polož všechny na stůl, uvidíme, co zvládnu.
Nakonec přinesla talíř s pěti řízky aspoň něco slavnostního, i když hostina vypadala dost skromně. Přemýšlela jsem, jestli nemají s penězi potíže, a rozhodla, že určitě něco přivezu v obálce. Ale sotva jsme dojedly, Radka přešla k věci: Mami, kdy zase pojedeš domů? Zarazilo mě to. Skoro jsem se urazila, ale hrdě jsem řekla, že můžu klidně odjet zítra, pokud překážím.
Další den jsem byla celý den sama. Večer byl každý zavřený u sebe: Patrik hrál na počítači, Radka se někde ztratila s kamarádkami. Ani večerní čaj jsme si spolu nedaly. Patrik pak odešel k sousedce, Radka na schůzku. Seděla jsem v malém kuchyňském koutě a přemýšlela, proč tu vlastně jsem.
Jak jsem si začala balit věci, zaslechla jsem rozhovor za dveřmi: Kdy přijede strejda Martin? Slíbil mi, že půjdeme na fotbal, ptal se Patrik.
Až babička odjede, zazněla lakonická odpověď mé dcery.
V tu chvíli mě všechna chuť po návštěvě přešla. Popadla jsem tašky, vyšla na chodbu a ani se nerozloučila. Venku už čekal můj Zdeněk s úsměvem, jaký jsem dlouho neviděla. Domů jsem se vrátila o něco smutnější. Je to těžké přiznat, ale ať jsem dětem v životě dala cokoliv, teď pro ně bohužel moc neznamenám. A někdy mám pocit, že rodiče pro své dospělé děti existují jen v jejich vzpomínkách.