10. března
Dnes přemýšlím nad svým životem už poněkolikáté. Když jsem dokončil vysokou školu v Brně, zdálo se mi, že už konečně nastal správný čas oženit se se svou první láskou ze střední Veronikou. Veronika byla nejen krásná, ale také chytrá a laskavá. Právě v té době psala svou diplomovou práci na Masarykově univerzitě a domluvili jsme se, že svatbu uděláme hned, jak dostane titul.
Rozhodl jsem se sdělit tu novinu mamince. Doufal jsem v její podporu, ale místo toho jsem narazil na tvrdou zeď. Mamka mi ostře řekla, že si buď vezmu sousedku Barboru, nebo nikoho. Zeptala se, co je pro mě důležitější kariéra nebo láska. Vždycky chtěla, abych byl někdo, abych dosáhl uznání a úspěchu.
Barbora byla z vážené a zámožné rodiny, navíc mě tajně milovala už dlouho. Já jsem byl ale zamilovaný do Veroniky, která pocházela z obyčejné rodiny a její maminka měla v našem domě špatnou pověst. Prý co by na to řekli sousedé?
Další snachu nepotřebuji, dělej si, co chceš! zněla poslední slova matky.
Snažil jsem se ji přesvědčit ještě celé týdny, ale byla neoblomná. Nakonec mi pohrozila kletbou, pokud se s Veronikou ožením. Zděsil jsem se. Ještě půl roku jsem s Veronikou zůstával, ale postupně jsme se odcizili.
Nakonec jsem se oženil s Barborou. Opravdu mě milovala, ale svatba žádná nebyla; nechtěl jsem, aby Veronika někde náhodou zahlédla svatební fotografie. Přestěhoval jsem se do jejich rozlehlé vily na okraji Brna a díky jejím rodičům jsem rychle stoupal po pracovním žebříčku. Nikdy jsem však nebyl šťastný.
Nepřál jsem si děti. Jakmile Barbora pochopila, že ji v tom nikdy nepodpořím, požádala sama o rozvod. Když to celé skončilo, bylo mi už čtyřicet a jí třicet osm. Zanedlouho se šťastně znovu vdala a porodila syna.
Já začal vzpomínat na Veroniku, hledal ji na sociálních sítích i mezi známými. Byla pryč. Až mi jedna známá pověděla, že se po našem rozchodu unáhleně provdala za prvního muže, který se objevil. Byl to despota, bil ji a jedné noci ji ubil k smrti.
Po té zprávě jsem se uchýlil zpátky do starého bytu po rodičích a začal pít až do němoty. Každý den jsem zíral na Veroničinu fotografii a nikdy jsem nedokázal odpustit matce, co se stalo.