„Posuňte se, my tu budeme bydlet tak deset let: Když příbuzní z Moravy přijedou do Prahy s tím, že v…

Dobré zprávy

Trochu se stěsněte, zůstaneme tu deset let

Tchyně mlčela, pak se pomalu nadechla a řekla:
Verunko, víš, Hanka je taková rázná ženská… Když si něco vezme do hlavy, už jí to nevymluvíš. A musíš ji pochopit, ona chce, aby se Klárka dobře učila, aby měla vzdělání…
Ale na můj účet? zastavila se Veronika před zrcadlem.
V odraze na ni zírala pobledlá žena s rozcuchanými vlasy.
Libuše, zastavte je, prosím! Ať vystoupí na příští stanici a jedou zpátky. Já pro ně nepůjdu. Byt jim nedám.
Jak je mám zastavit? zanaříkala tchyně. Vždyť už jedou. Hanka si na školu vzala úvěr, nezbyla jim koruna na bydlení.
Tak doufala, že ti na ni pomůžeš. Verunko, vyžeň ty podnájemníky, vždyť co ti to udělá? Vždyť je to krev tvá…
Krev? Tu Klárku, tvou neteř, jsem viděla dvakrát v životě! Mám vyhnat rodinu z bytu, připravit svoje rodiče o podporu a dceru o kroužky kvůli tomu, že to tvá sestra rozhodla?
Telefon v kapse zapípal. Veronika, aniž by sundala kabát, sáhla po něm. Zpráva byla od Hany, sestry tchyně.

Veroniko, ahoj! Už jsme ve vlaku. Jízdenky máme na 19:40, zítra ráno budeme na Hlavním nádraží v Praze. Přijeďte pro nás s Klárkou.

Pošli adresu své garsonky, minule jsme si ji nezapsaly. A kde máme vyzvednout klíče?

Veronika ztuhla. Četla si zprávu třikrát, doufala, že je to nějaký omyl. Jaká garsonka? Jaká Klárka?

Mamí, co tam stojíš? vykoukla z chodby Barborka. Máme hlad!
Hned, koťátko, pohladila Veronika dceru po hlavě, aniž by spustila oči z displeje.

Vytočila číslo Hany. Zvedly to skoro okamžitě, v pozadí klapalo koleje a někdo se hlasitě smál.

Haló, Veru! teta švitořila přehnaně vesele. Už jsi dostala zprávu? Nechtěly jsme tě zbytečně stresovat vařením, všechno si koupíme samy!

Hani, počkejte… Já vám vůbec nerozumím! Kam jedete?

No kam asi? Do Prahy! Klárka udělala přijímačky, však jsem ti to na jaře říkala. Nedostala se na veřejné, tak půjde na soukromou.

Sbalily jsme věci a jedem. Však už jsme si na tvou garsonku zvykly.

Na mou… co prosím? Veronika se opřela o zeď. Do toho bytu, kde mám už šest let nájemníky? Hani, jsi vůbec při smyslech?

Ale, Verunko! Hanin tón hned zvážněl. Šest let zpátky, když jsi ten byt po babičce zdědila, seděly jsme u stolu, pamatuješ?

Tehdy jsem řekla: Aspoň bude mít Klárka kde bydlet, až pojede studovat do Prahy. A tys nic neřekla! Tak jsme s tím počítaly celou dobu.

Nic jsem neřekla, protože mi to přišlo jako trapný vtip! téměř zakřičela Veronika. Nikdy jsem neplánovala tam někoho pustit.

Bydlí tam rodina s dítětem, mají smlouvu, platí včas. Z těch peněz žijí moji důchodci a Barborka chodí na kurzy.

O čem jste proboha přemýšlely, když jste kupovaly jízdenky?

My jsme rodina! utrhla se Hanka. Nebo už jsou Pražáci úplně bez svědomí?

Chceš nechat neteř na nádraží? Volala jsi manželovi? Ví, že vyhazuješ jeho tetičku na ulici?

Milan je na služebce u Ostravy, signál má špatný. A ten byt je můj, Hani. Můj! Pamatuješ, babička ho koupila a odkázala mi ho. Milan s tím nemá nic společného.

Aha, takhle se to dělá! Klárko, slyšíš? Žena bratrance tě nechce ani znát! Neboj se, až dorazíme, srovnáme si to.

No, signál je špatný uvidíme se na peróně.

V telefonu hučely tóny. Veronika zůstala stát v šoku.

Barborko, běž do kuchyně, je tam zapečenka, ohřej si ji, zavolala na dceru a roztřesenýma rukama vytočila tchyni.

Libuše to zvedla až napotřetí.

Ano, Verunko, poslouchám.

Libuše, věděla jste, že vaše sestra s dcerou jedou do Prahy zabrat můj byt?

No… Hanka něco říkala… Myslela jsem, že jste domluvené, zabreptala tchyně.

S kým domluvené? Veronika začala přecházet po chodbě. Už šest let byt pronajímám.

Půlku peněz posílám tátovi a mámě na léky. Vždyť víte, jak špatně se žije z jedné penze.

Zbytek je na Barborčiny tanečky a plavání.

Proč jste jim prostě neřekla pravdu?

Nekřič na mě, tchyně se urazila. Já do toho nepatřím. Vyřiďte si to.

Jen o tom nevolej Milanovi, má tam těžkou schůzku, je už teď na nervy.

Veronika hodila telefon na gauč. Její muž se vždycky stranil rodinných hádek, ale pokud šlo o jeho matku nebo tetu, byl najednou samá měkkost.

Ale Veru, oni jsou z venkova, mají jiný pohled na svět, říkal obvykle Milan. Je lepší ustoupit…

Zkusila zavolat manželovi. Účastník je nedostupný. Samozřejmě. Když ho člověk potřebuje, není nikdy k nalezení.

***

Byl z toho pořádný rozruch. Hanka začala v pět ráno vyzvánět, že má Veronika okamžitě přijít na nádraží.

Jsme unavené, máme hlad! Je tu zima, klepeme kosu. Ještě spíš? Okamžitě vstávej! Máš tu být za patnáct minut!

Z rozespalosti Veronice nedocházelo, s kým vlastně mluví. Když to zjistila, zavrčela:

Nechte mě být! Nikam nejdu! Do bytu vás nepustím. Dost! Mějte se. Mám dost.

Po desátém hovoru poslala tetin i dceřin telefon na blokaci.

Celý den ji pak bombardovala Libuše: prosila, přemlouvala, vyhrožovala, slibovala, že řekne všechno synovi…

Večer se nečekaně objevil Milan, muž se vrátil ze služebky.

Veru, co se stalo? zeptal se hned mezi dveřmi. Máma volá a brečí, že jsi tetičku Hanku vyhodila na ulici.

Veronika mu vysvětlila:

Přijely bez upozornění a dožadovaly se, abych vyhodila nájemníky a Klárku na pět let pustila zadarmo do bytu.

Milane, tohle je normální? Je možné nemít trochu svědomí?

Navíc vím, že už spaly u tvojí mámy. A proč jsi přijel?

Máma mě natahovala, povzdechl muž. A Hanka mi zahltila mobil…

Veru, co kdybychom jim přece jen ustoupili? Než najdou koleje…

Veronika zavrtěla hlavou:

Milane, s kolejemi nepočítaly. Ani se nehlásily, Hanka byla přesvědčená, že mají můj byt.

Uv ědomuješ si tu drzost? Nepátraly po možnostech, prostě si jely do své garsonky.

Máma tvrdí, že jsi jí to před šesti lety slíbila

Když jsme byli na pohřbu, nereagovala jsem, Milane. Tenkrát jsem měla jiné starosti.

Teta Hanka zuří. Řekla, že pro ně už neexistujeme. U mámy nezůstaly, je to daleko ke škole.

Poslal jsem jí dva a půl tisíce, prý něco našly…

Zaplaťpánbůh! Veronika tleskla do stolu. Nejlepší zpráva dne. Ani za ty peníze se s tebou hádat nebudu. Konečně mám klid!

Milan objal hlavu do dlaní.

Veru, našly si pokoj v nějaké spolubytě. Hanka šílí, že je tam špína, štěnice a sousedé pijani.

To je život. Kdo chce v Praze přežít, musí se otáčet a nespolehat na kelu od rodiny, kterou neviděl roky. A od těch, co jí ani na narozeniny nepřáli!

Veronika odešla do ložnice, muž kráčel za ní.

Veru, je to takové nepříjemné… Opravdu jsme je nechali napospas. Co když se jim něco stane, co když jsou sousedi hluční? Nemáš Hanku ráda?

Veronika se prudce otočila:

Milane, mám dceru, rodiče, které živím. A mám byt, který babička vydřela od dětí.

Nebudu s ním hazardovat jen proto, že někdo v dálce usoudil, že má větší právo.

Proč bych je měla litovat? Odpověz!

Muž mlčel, Veronika pokračovala:

Máš hlad? Půjdu ohřát večeři. Téma zavíráme. Chceš jim pomáhat, ať je to z tvé výplaty.

Byt se bude dál pronajímat. A dost.

Dobrá. Máš pravdu. Ani já bych nebyl nadšený, kdyby tvoji rodiče vpadli k mým na chalupu a řekli: Stěsněte se, zůstaneme tu deset let.

Po večeři, když Milan zmizel do sprchy, podívala se Veronika opět do mobilu. Nechala viset zprávu od tchyně:

Verunko, takhle to přece nejde. Hanka z toho onemocněla. Dovez jim aspoň nějaké jídlo.

Nakup víc, ať mají aspoň na pár týdnů zásobu.

Určitě maso, zeleninu, ovoce a čokoládu. Kávu, čaj, hygienu, olej.

Můžeš i ryby. Konzervy neber Hanka je nemá ráda. Adresa:.

Veronika tchyni také zablokovala. Jen ať si pár dní odpočine v černé listině.

***

Noc utekla tiše příbuzenstvo neotravovalo.

Hanka se objevilá brzy ráno, dorazila přesně v sedm.

Veroniku probudilo bouchání na dveře.

Milan spal, tak šla otevřít.

Teta se nenápadně vrhla přes práh s výtkami:

Ty si tu spokojeně spíš pod peřinou v teple?

Nezajímá tě, jak s Klárkou spíme my?

Řeknu ti to rovnou: otřesně! Na hlavu nám padají štěnice, je tu zima, špína a podlaha studená jak led!

Zprava celou noc zpívali Holka modrooká, zleva se hádali a řvali.

Máš svědomí? To vážně necháš blízké žít v takové hrůze?

Víš co, Verunko, já se hádat nechci. Když nechceš vystěhovat nájemníky, nevadí! Přistěhujeme se s Klárkou k tobě!

Máte přece třípokojový byt, snad nám jeden pokojík dáte. Pořádný, jsme tu dvě!

Vždyť je tu dost místa.

A neboj se, zdržíme se jen na pár měsíců. Tři čtyři měsíce, maximálně půl roku.

Pak půjdeme, až se Klárka aklimatizuje.

Veronika polkla naprázdno.

Prosím, zapomeňte sem cestu. Nechci zničit vztahy docela.

Mám volat policii? Nedělá mi to problém.

Sotva to dořekla, Hanka zčervenala Veronika se až lekla.

Ty… Ty… Ať tě Praha spolkne, nafoukanko!

Ať tvoje dítě maká celý život jako uklízečka bez školy!

Jen počkej, já ti to nezapomenu.

Svět je malý a někdo má smekavé boty!

Jednou budeš potřebovat pomoci. To ti nikdy neodpustím!

Veronika prostě zavřela dveře. Hanka ještě chvíli řvala na schodech, pak zmizela.

***

Tahleta hádka zkazila vztahy s tchyní Libuše se s Veronikou více nebavila.

Milan navštěvuje mámu, nosí jí jídlo, občas jí přivede Barču, ale do jejich bytu Libuše už nechodí.

Veronice to docela vyhovuje o jeden problém méně.

Rate article
Add a comment