Deník Iny Kadlecové
Dnes mám hlavu plnou myšlenek, a musím si je vypsat, jinak mi praskne. Už od rána jsem se cítila nějak neklidná tušila jsem, že něco visí ve vzduchu, i když jsem tomu nechtěla věřit.
My jsme s Radkem dostali tenhle prostorný byt na Vinohradech od jeho rodičů, když jsme se vzali. Tři velké pokoje, klid, zeleň, školka hned ve dvoře. Je to vlastně babiččin byt, dřív tady běhaly kočky i děti, všude byly deky a hrnky… Po svatbě rozumě rodiče majetek rozdělovali Radek dostal byt tady, jeho sestra Pavla dvoupokojový v centru na Národní. Přibližně stejně hodnotné, i když každý jiný ona u metra, my v zeleni. Pět let nikdo nikomu nazáviděl; bylo to fér.
Až dnes. Radek se ještě vrtal se sprchou v koupelně, když jsem se snažila nacpat vysavač do přes plný botník. Tenhle den se prostě nemohl rozběhnout normálně.
Pomůžeš mi, prosím? zavolala jsem na Radka, když se hadice namotala na bundy. Stoicky mi ho sebral z rukou, švihnul do rohu skříně a já si s úlevou opřela čelo o zárubeň.
Radku, proč nám ten prostor nikdy nestačí? Vždyť máme tři místnosti, ale vždycky, když uklízíme, měla bych polku věcí vyhodit.
Radek se uculil: Protože máš posedlost skladováním věcí, Inuško. Tři servisy. My dva jíme slavnostně dvakrát za rok!
To je památka po babičce. Nechte stát, odbyla jsem ho.
Ale zpátky k dnešku. Jak jsem dočistila sklo, Radek něco remcal v koupelně a já doufala, že budu mít klid. Jenže někdo zazvonil. V tu chvíli mi došlo, že přijde bouřka.
Radek mrkl špehýrkou a říká: Pavla se svým Petrem jsou tu. Petr, snoubenec Pavly. Setkala jsem se s ním párkrát. Svalnatý, sebejistý, trochu arogantní borec z fitka, s výrazem, jako by mu celý svět ležel u nohou. Pavla ho obdivuje.
První vletěla do bytu Pavla, jako vždycky, usměvavá, kouknula na mě, objala, Ahoj Inu! a hned bratrovi pusu. Petr se přitulil za ní a hned začal: My tu máme něco důležitého, Radku. Takže čaj netřeba, rovnou k věci.
Pavla kouká do mobilu, dělá, jakoby tam nebyla. Petr si odkašlal a spustil: Podali jsme žádost o svatbu, za tři měsíce bude veselka. Plánujeme rodinu klidně dvě tři děti za sebou. Měli jsme poradu: vaše bydlení je ideální na takové rodinné hnízdo. V centru to máme malé, hlučné, ani parkovat se pořádně nedá. Tady – tři pokoje, školka, klid. Vám dvěma s Adélkou je tady zbytečně místa. Můžeme se jednoduše prohodit vy se půjdete nastěhovat k Pavle, my sem.
Zůstala jsem na chvíli stát s otevřenou pusou. Radek ztuhl ve dveřích kuchyně: To myslíš vážně, Petře?
Petr pokrčil rameny: Rovně a konstruktivně. Jsme rodina, přece se domluvíme.
Doteď jsem netušila, kde se ve mně vezme tolik hněvu. Petře, to nemyslíš vážně! Chceš nás vysídlit z vlastního bytu, protože máš rodinné plány? To není trošku přehnané?
Ino, city do toho netahej, mávnul Petr rukou. Máte dítě, další neplánujete, co s tolika bytem? My bychom ho naplnili životem, vy stejně jeden pokoj máte jako skladiště.
Tu jsme zvýšila hlas: To je můj pracovní kout! Pracuju z domova, mám svůj klid! Přestaneš někdy rozhodovat o cizím životě?
Radek už jen zvedl ruku: Petr, končíme. Byt nám dali naši, je náš. Vyřiď si svá přání někde jinde. Navrhuješ něco, co nejde.
Pavla se probudila a protáhle zamrkala: No né, Petr to fakt myslí dobře! V mé garsonce se s dětmi udusíme… Máte dlouhý koridor, děti by si hrály. A pak, tiše: Mami vždycky říkala: rodina nade vše. Nechala jsem ji domluvit: Ale ne za cenu, že půlka rodiny musí jít pod most, Pavlínko! Vzchop se.
Budeme féroví, povídá Petr. Byt v centru je taky pěkný, v tržní hodnotě není takový rozdíl. Vy byste si polepšili!
Radek se rozesmál: Ty jsi ještě u sestry nežádal ruku, a byt už bys nejradši převzal.
Diskuze končila hádkou, kde Petr urážel mojí práci, že prý kdejaká fotka na internetu klidně to můžu dělat na kuchyňské lince. A když už mi praskly nervy, přišla jsem k závěru: A dost. Teď oba, ven.
Petr ani nečekal, hrdě se narovnal, popadl Pavlu hystericky brečela: Jste na nás oba hnusní! Jste lakomí, víc nic!
Slzy jí tekly proudem. Zavřeli jsme za nimi dveře. Lehla jsem si otřesená na gauč: Radku, to byla drzost století!
Radek stáhl záclonu a díval se do dvora, kde Petr nasedal do svého nalakovaného BMW. Nejhorší je, že Pavla mu to věří. Ona je vždycky byla trochu naivní, ale teď…
Nemohla jsem to vydržet: Musíme zavolat tvojí mámě. Měli by vědět, co jejich zeťák chystá.
Napřed zkusím Pavlu. Sama, klidně. Třeba přijde k rozumu, když s ním nebude Petr vedle ní. Zavolal jí dlouho nebrala. Nakonec: Ano? Slyším, že brečí.
Pavli, jsi s Petrem v autě?
Ne, už odjel. Prý potřebuje klid, já jsem prý taky soupeřova strana.
Pavli, ty chápeš, že tu šlo o vydupání si našeho bytu? Přitom dobré vztahy a důvěru šlape pohrdě nohama.
Ticho. Nakonec hlesne: On nic neříkal, že jde o výměnu bytu. Jen že má překvapení a bude nám všem líp…
Tak překvapení to bylo. Rozhodl za tebe i za nás. Že co bude dál, až zbaštíš tenhle nápad? Zítra řekne, že tvoje auto je malé, že chalupa na Šumavě mu nevyhovuje? Chceš s tímhle člověkem fakt žít?
Znovu slzy: On mě ale miluje…
Fakt si to dobře rozmysli, než na radnici půjdeš.
Hodil telefon na stůl a zadíval se na mě.
Klasika Pavla nevěděla dopředu nic. Petr jí to naservíroval jako geniální plán až tady.
Zasmála jsem se hořce: Samozvaný pan domácí. Metry, lidi všechno pod jeho taktovkou. Ještě že byt zůstává náš.
Radek mě objal: Kdybych se měl rozhodovat ještě jednou, nechtěl bych lepší rodinu. Ale Pavlu lituju; on ji jednou úplně zničí.
Naštěstí k svatbě nedošlo Petr ji už ten večer opustil. Pavla ještě týden naříkala, pak se začala vracet do normálu. Teprve zpětně si uvědomila, jak snadno by ji napálil kdyby s ním žila, byla by z toho nešťastná do konce života.
Osud se někdy usměje děkuju mu za to.