Bylo mi deset, když můj táta opustil moji mámu.
Snesla to překvapivě statečně a já si tehdy řekla, že chci být jednou stejně silná ženská jako ona. Máma o tátovi nikdy neřekla špatné slovo, i když ji podváděl a občas měl i těžší ruku. Mluvila o něm vždycky jen jako o mém otci, takže samé vše nejlepší. Osud jí to jednou oplatil k životu jí přišel do cesty můj nevlastní táta, Petr.
I pro něj to bylo druhé manželství. První nevycházelo úplně podle představ bývalá manželka mu pořád předhazovala, že je budižkničemu, protože prý přináší domů málo korun. Jednoho dne to Petr nevydržel, sbalil si svých pět švestek a odešel. Jediné, co ho s ní spojovalo, byl jejich syn.
Po rozvodu jako by se jeho život otočil: potkal makovou panenku (tedy moji mámu), která ho skutečně milovala a stála za ním v dobrém i zlém. V práci povýšil a plat mu naskočil skoro jako v pohádce během dvou let dali dohromady pěkný domeček a začali spořit i na auto. Nebylo překvapení, když se bývalá manželka, sotva to zjistila, okamžitě přiřítila za Petrem, chudinka v bílém, jestli by se náhodou nemohli usmířit. Jenže to už Petr mával propustkou dávno jinam. Po odmítnutí mu samozřejmě zatrhla kontakt se synem.
Petr pro nás byl víc tátou, než bychom si vůbec mohly přát. Staral se o nás, měl nás opravdu rád, věnoval nám čas, podporoval naše zájmy a trpělivě vyslechl každičkou naši bolístku, i tu největší tragédii, když nám uhořela Panenka Barbie od varné plotny. Konečně jsme byli skutečná, spokojená rodina, a nejvíc jsem byla šťastná, když jsem zase viděla mámu se smát.
Roky běžely jako Vltava po dešti. Já i moje sestra jsme dospěly, založily vlastní rodiny, a máma s tátou (ano, začala jsem mu říkat táta) odešli do důchodu, aby si konečně trochu užili života, křížovek a bramboráčků. Byla jsem si jistá, že teď je nám všem hej než mi jednoho dne volala máma, ať okamžitě přijedu.
Hned mi bylo jasné: něco se stalo Petrovi, máma nejde do telefonu kvůli houbovému nalezišti. Dostalo mě to ještě víc, když jsem zjistila, že táta se rozhodl odkázat celý svůj majetek synovi, se kterým se už třicet let neviděli… Já ani ségra jsme nikdy na Petrovo jmění neměly spadeno, ale věřily jsme, že aspoň dům nechá mámě vždyť do něj tolik dala, a kdyby (ťuk, ťuk na dřevo) se s tátou stalo něco zlého, ocitla by se najednou bez střechy nad hlavou.
Máma to obrečela téměř jako konec Hříšných večerů, a já ji mohla jen hladit po ruce a mluvit dokola útěšné fráze. Do dneška úplně nechápu, proč nám to táta udělal…