Měla jsem nejlepší kamarádku jménem Jitka Volejníková. Přátelily jsme se už celé roky a nejednou mi vyprávěla, jak složitý má život. Jenže to všechno pramenilo z toho, že přes dvacet let žila spolu se svým manželem a matkou a zrovna její maminka s ní nikdy neměla slitování.
Paní Ludmila Volejníková byla přesně ten typ ženy, která si ráda udělá pohodlíčku a ostatní kolem využívá, jak jen může. Na věku nezáleželo bylo jí úctyhodných 85 let, ale energii měla pořád jako dvacátnice, bohužel ji nevyužívala k ničemu, co by domovu prospívalo.
Ludmila měla dlouho pocit, že jí Jitka něco dluží, zřejmě celý život a pořád to připomínala. Když totiž Ludmila zamlada otěhotněla, její manžel se sbalil a odešel za jinou ženou. Všechnu svou zlobu teď obracela proti Jitce, která byla podobná spíš otci, než by Ludmila připustila.
Jitka nebyla nikdy milovanou jedináčkou spíš jako domácí pomocnice, uklízečka a neplacený otrok. Pracovala ve dvou zaměstnáních, sháněla koruny, jak mohla, a když se večer vrátila domů, začínala její druhá směna: úklid, vaření, péče a občas dávka výčitek zdarma. Ludmila doma neudělala vůbec nic, ba co víc naschvály byly standardní. Stačilo, aby Jitka uvařila něco jiného, než chtěla její matka (například místo svíčkové knedlo-zelo-vepřo), a bylo hned horko na silnici! Chudák Jitka kvůli tomu dokonce dala v práci výpověď a běhala přes celé Brno, aby mamince uvařila, co si zrovna vymyslela.
Jednoho dne měla Jitka narozeniny. Sešli jsme se všichni u ní doma připravila úžasné pohoštění, na stole vonělo všechno možné od štrůdlu po bramborový salát ale Jitka byla očividně smutná. Tiše mi řekla, že s maminkou měl zrovna čerstvý, šťavnatý skandál. Atmosféra byla tak hustá, že jsme radši odešli dřív.
Druhý den ráno mi volala sousedka, že Jitka je pryč. Ukázalo se, že po našem odchodu Ludmila opět rozpoutala hádku století, Jitčino srdce to nevydrželo, nikdo nezavolal záchranku a Jitka zemřela v noci. Tak takhle si Ludmila vychovala dceru až do poslední minuty a vlastně nikdy nepřestala být hvězdou domácích dramat!