Zamiloval se do cizí ženy
Když spolu začali žít, Jan Doležal se ukázal jako člověk s chatrným charakterem, bez vůle a se slabou povahou.
Každý jeho den závisel na tom, s jakou náladou se ráno probudil. Občas se rozcvičil radostí a celý den vtipkoval a smál se, až to bylo nakažlivé. Ale většinu času se utápěl v těžkých myšlenkách, litry pil kafe a potloukal se po bytě mrzutý jako podzimní den což ostatně bývá častým rysem lidí s “uměleckou povahou”. K těm Jan opravdu patřil učil na venkovské základní škole výtvarnou výchovu, dílnu a občas i hudebku, když byla paní učitelka nemocná.
Tíhnul k umění, ale ve škole svůj talent naplnit nedokázal, a tak to odnášel dům Jan si zabral největší a nejsvětlejší pokoj jako ateliér. Ten chtěla jeho žena Bohumila na dětský pokoj, až přijdou děti. Ale dům patřil Janovi, a tak Bohumila neprotestovala.
Jan rozestavěl po místnosti stojany s plátny, celý zbytek obsypal tubami barev a hlínou a tvořil: někdy maloval podivné zátiší až do noci, jindy celý víkend modeloval beztvarou sošku.
Své mistrovské výtvory nikdy neprodával, všechny skončily doma, až byly stěny pokryté obrazy, které se Bohumile popravdě vůbec nelíbily, a skříně i police přetékalý podivnými hlíněnými figurkami.
Kéž by to byly skutečně krásné věci… ale nebyly.
Několik Janových přátel z umělecké školy, když občas přijeli na návštěvu, mlčky těkali pohledem po jeho dílech a bez komentáře si povzdechli. Ani jediný je nepochválil.
Pouze pan Josef Pechar, nejstarší, po lahvi slivovice zvolal:
Proboha, to je ale nesmyslné patlání! Co to vůbec je?! Nevidím tu nic, co by stálo za řeč až na krásnou paní domu.
Jan těžce nesl kritiku, vřískal, dupl a poručil ženě, ať nevychovaného hosta vyhodí za vrata.
Táhni! řval. Ty ničemu nerozumíš! Jste to ty, kdo nemá vztah k umění, ne já! Aha, už vím! Závidíš, protože ty tvý opilý ruce už štětec neudrží! Jen proto shazuješ vše kolem!
Josef téměř uklouzl na schodech, když spěšně opouštěl dvůr. Bohumila ho doběhla a omlouvala se za manžela:
Nedělejte si z toho hlavu… Neměli jste ho kritizovat, a měla jsem vás varovat.
Omlouvat se nemusíte, drahá Bohunko, kývl Josef a povzdechl. Máte krásný dům, ale ty Janovy malby všechno kazí! A ty hrozné sošky… To byste měla schovat, ne být na ně pyšná! Víte, umělec do svých věcí promítne duši a Jan má duši prázdnou jako ty jeho plátna.
Políbil jí ruku na rozloučenou a odešel z nehostinného domu.
Jan se dlouho nedokázal uklidnit křičel, rozbíjel sošky, trhal plátna a zuřil, celý měsíc, než ochladl.
***
Bohumila ale manželovi nikdy neodporovala.
Řekla si, že až přijde čas a přijdou děti, milý ten svůj koníček opustí.
A ateliér promění v dětský pokoj do té doby ať si klidně maluje.
Krátce po svatbě se Jan snažil být vzorným manželem, nosil domů čerstvé ovoce i výplatu, pečoval o ženu.
To ale rychle skončilo. O ženu přestal jevit zájem, výplatu přestal nosit, a Bohumila se musela postarat o dům, dvůr, muže i tchyni. K tomu polnosti a slepice.
Když přišla zpráva o těhotenství, Jan měl radost ta však netrvala dlouho. Bohumila těžce onemocněla a v nemocnici potratila.
Jakmile Jan uslyšel novinu, změnil se začal se litovat, vyčítal ženě, křičel na ni a zavřel se v domě.
Bohumila po propuštění z nemocnice vypadala jako stín. Unavená, zlomená, pomalu šla domů.
Nikdo ji nečekal a Jan ji dokonce nechtěl ani vpustit dovnitř.
Otevři, Jendo!
Neotevřu! ozvalo se za dveřmi. Proč jsi přišla? Měla jsi donosit naše dítě! Nezvládla jsi to, kvůli tobě máma skončila v nemocnici se záchvatem.
Na co jsem si tě bral, přinesla jsi sem jen neštěstí! Nezůstávej u dveří, odejdi! Už tě tu nechci!
Bohumile se zatmělo před očima. Sedla si na zápraží.
Jendo, vždyť já taky trpím, taky mi je zle… otevři!
Nereagoval. Bohumila seděla až do tmy.
Po dlouhé době zaklaply dveře a Jan vyšel ven pohublý, bledý od žalu, zamkl dům, hledal klíč, ale zamotek nepřišel.
On sám většinou nikdy nevěděl, kde co je, vždy se ptal ženy.
Bez povšimnutí kolem ní prošel a odešel. Bohumila počkala, potom vstoupila do domu, zavřela za sebou a padla na postel vyčerpaná.
Čekala na něj celou noc. Ráno jí sousedka donesla smutnou zprávu: tchyně zemřela.
To Jana zlomilo. Dal výpověď, lehl do postele a přiznal se ženě:
Nikdy jsem tě nemiloval. Vzal jsem si tě jen kvůli matce chtěla vnoučata. Ty jsi nám vše zničila, nikdy ti to neodpustím.
Bolelo to, ale Bohumila mu chtěla zůstat oporou.
Šly týdny, k lepšímu se nic neměnilo. Jan odmítal vstát z postele, pil jen vodu a jedl málo.
Zhoršil se mu žaludek.
Ztratil chuť k jídlu, upadnul do apatie, až nakonec nevstal vůbec. Nakonec podal žádost o rozvod a doma oznámil, že jsou rozvedeni.
Bohumila proplakala mnoho nocí.
Chtěla Jana obejmout, políbit, ale odstrkoval ji a mumlal, že ji vykáže, jakmile se uzdraví. Že mu zničila život.
***
Bohumila by ani nemohla odejít neměla kam.
Matka, která ji do manželství rychle provdala hned po škole, brzy odešla k nějakému vdovci až někam ke slovenským hranicím. Vdala se znovu a nakrátko se vrátila jen prodat dům.
Za pár tisíc korun, které rychle utratila u nového muže, Bohumilu nechala bez střechy nad hlavou.
Bohumila zůstala tak doslova uvězněná osudem.
***
Přišel den, kdy doma došlo úplně všechno jídlo. Vyškrábala poslední trochu krup z kredence, poslední vajíčko od slepice a vařila Janovi řídkou kaši s protlakem ze žloutku.
Osud byl krutý mohla by teď krmit svého dávno narozeného potomka, kdyby nedřela s těžkými kýbli a nepracovala na poli, ale místo toho musela sloužit bývalému manželovi, který si jí nevážil.
Půjdu na jarmark do vedlejší vesnice. Zkusím prodat slepici nebo ji vyměnit za jídlo.
Jan civěl do stropu skelným pohledem a suše zasípal:
Proč ji prodávat? Uvař z ní polívku. Už mám dost těch tvých kaší.
Bohumila žmoulala lem svého letního šatů jediného, v kterém maturovala, vdávala se, a teď ho nosila každý horký den, protože víc neměla.
Víš, že bych ji nezabila… Radši ji vyměním nebo prodám. Sousedům už jsem slepice dávala, ale Pstroužka by mi to vrátila. Slepice mi přirostla k srdci.
“Pstroužka”? ušklíbl se Jan. Ty dáváš každé slepici jméno? Jak naivní ženská, není divu, že nic dobrého nevymyslíš…
Bohumila sklopila oči.
Půjdeš na jarmark? ožil Jan vezmi dvě moje sošky a obrazy, třeba se to někomu zalíbí…
Bohumila se snažila vymluvit:
Ale vždyť jsou ti tvoji “miláčci” pro tebe tak důležití…
Vezmi je! poručil rozmazleně.
Bohumila vzala dvě pískátka ve tvaru ptáčků napodobující “Modrotisk” a velké prase – pokladničku, na které byl Jan nejpyšnější.
Pak rychle vyběhla ven, doufajíc, že ji Jan nezastaví a nebude nutit nést i obrazy ty by nikdo nekoupil a jí samotné by bylo hanba je nabízet.
***
Byl horký den. I když byla Bohumila v lehkém letním šatu, celá byla zalitá potem, ofina se jí lepila na čelo.
Byl svátek obce.
Nevzpomínala si, kdy naposledy někam vyšla, a teď pozorovala s údivem lidi kolem stánků, kteří nakupovali med různých druhů, barevné šátky, sladkosti, opékané klobásy a grilované maso, všude hrála hudba, smálo se.
Bohumila se zastavila u posledního stánku, držela u sebe látkovou tašku se slepicí a pohladila ji.
Bylo jí líto s ní loučit tolik si ji oblíbila.
Slepička kdysi špatně došlápla, Bohumila ji musela opatrovat doma a skončila jako její nejmilejší zvíře; vždy, když vešla do kurníku, Pstroužka už k ní cupitala.
Teď se slepice s nadšením rozhlížela z tašky a štípala Bohumilu do ruky, až se usmívala.
***
Vem si bižuterii, děvče. Je tu chirur. ocel, stříbro i řetízky ve zlatě nabízela postarší trhovkyně.
Děkuji, já bych chtěla prodat živou slepici, nosnici. Snáší krásná vejce, slušně odpověděla Bohumila.
Slepici… To už dlouho nebylo…
Vtom se ozval mladý muž od stánku:
Ukažte ji!
Hned.
Bohumila podala nosnici mladíkovi, který byl pro ni cizí.
Kolik za ni chcete? Proč tak levně?
Bohumila pod tíhou jeho pohledu zčervenala.
Trochu kulhá, ale jinak zdravá a silná.
Dobře, koupím ji. Co je tohle?
Ukázal na hliněné sošky, které Bohumila nesla.
To… figurky. Pískátka a pokladnička.
Vzal do ruky hliněné prase, pousmál se:
Ruční práce?
Ano, prodám levně, moc potřebuji peníze.
Koupím vše. Mám rád originály.
Trhovkyně si odfrkla:
Proč si to bereš, Dane? Toysi se nevyhrál? Běž pomoct bratrovi ke grilu s masem.
Bohumila při přijímání peněz zazmatkovala:
Vy prodáváte maso? Tak to vám slepici neprodám!
Snažila se Pstroužku vzít zpět, ale Dan uhnul a smál se.
Vemte si peníze! poprosila vyděšeně Bohumila, nesmí skončit na ohni! Není masná!
Nebojte, nechci ji sníst. Dám ji mámě, chová slepice.
Opravdu?
Opravdu, usmál se Dan přívětivě. Můžete se kdykoliv přijet podívat na Pstroužku.
***
Za pár hodin už šla Bohumila domů, když před ní najednou zastavilo auto, z okénka se vyklonil Dan.
Počkejte, slečno… Měl bych zájem o další vaše figurky! Na dárky se hodí.
Bohumila přimhouřila oči v slunci a usmála se:
Ale těch máme doma plno, přijďte se podívat!
***
…Jan, který ležel v posteli, se při hlasech vzbudil a zasténal.
Kdo to je, Bohunko? Přines mi vodu!
Host nahlédl do pokoje, mrkl na Jana, a začal si prohlížet obrazy.
Zajímavé, zašeptal. Kdo maloval? Vy? obrátil se k Bohumile, která šla kolem se sklenicí vody.
Já! vyskočil Jan. Já nemaluju, píšu! Malují děti na chodník křídama, já tvořím!
Zvedl se, opřel se a pozoroval návštěvníka.
Proč vás to vůbec zajímá? durdil se.
Líbí se mi. Chci je koupit. Ty figurky taky. Kdo je dělal?
Všechno je moje! zaječel Jan, odstrčil ženu a sám začal návštěvníka provádět.
Muž pokukoval po Bohumile, všimnul si ruměnce i její stydlivosti.
Epilog
Bohumila se nestačila divit zázračnému uzdravení bývalého manžela.
Jan přestal být nemocný hned, jak měl zákazníka pro své umění.
Dan, který k Doležalovým každý den přijížděl, vykupoval obrazy jeden po druhém.
Když došly, přišly na řadu sošky.
Jan v ateliéru maloval o překot, těšil se z uznání.
Ale tohle uznání nebylo kvůli jeho umění, ale kvůli Bohumile.
Bývalé ženě.
Dan po každém nákupu zůstával stát před domem a povídali si s Bohumilou.
Vznikla mezi nimi sympatie, pak city.
Nakonec Dan odvedl z domu Jana to, pro co přicházel Bohumilu.
Odvezl si ji do svého srdce i domova.
Doma sám kupované obrazy házel do kamen a figurkami naplnil pytel, nevěděl, co s nimi.
Vzpomínal na Bohumilinu jemnou tvář.
Okouzlila ho hned na jarmarku, s taškou přes rameno.
Dan věděl, že tohle je jeho osud.
Zjistil, že Bohumile je doma mizerně, trpí s podivínem bez citu.
Jezdil proto každý den, aby koupil obraz a mohl ji vidět.
A Bohumila to nakonec pochopila.
***
Jan netušil, jak to dopadne.
Dan, který jeho věci hromadně skupoval, přestal jezdit, když si odvedl Bohumilu.
Doneslo se k němu, že se vzali. Zmítaly jím trpké pocity.
Až teď pochopil, co ztratil ženu, která byla jeho poklad. Pečovala o něj, odpouštěla, milovala.
Kde najít druhou takovou? Bohumila vydržela, starala se o něj jako matka. A jak byla krásná!
On, hlupák, ji nechal odejít.
Jan chtěl propadnout zoufalství, ale nakonec si to rozmyslel. Teď mu už nikdo nenastrouhá vajíčko ani nepodá sklenku vody
A dům a dvůr zůstaly prázdné.