I v neštěstí, i v radosti
Jmenuji se Jaroslav a dnes večer si potřebuji vypsat na papír, co se mi v životě událo. Vše začalo, když jsem ovdověl. Bylo mi čtyřicet dva a mé jediné dceři Blance už bylo dávno po svatbě. Provdala se za slušného kluka z vedlejší vesnice a odstěhovali se spolu na Moravu, za lépe placenou prací.
Občas se mi Blanka ozvala, zavolala, ujistila mě, ať si nedělám starosti, že je vše v pohodě má kamarády, práci, nové příbuzné. V takových chvílích mě bodlo u srdce; měl jsem jasně pocit, že se má holka vzdálila. Prostě už patří jinam.
Práce u nás v malé vesnici u Benešova mnoho nebylo a škola, kde jsem byl pomocníkem kuchaře, zrušili kvůli úsporám. Když jsem zůstal bez práce, nezoufal jsem. Začal jsem jezdit autobusem do vedlejší vsi, kde jsem každé pondělí a čtvrtek prodával svým věrným zákazníkům mléko a tvaroh.
O moc víc než pár stovek korun týdně to nebylo, ale na domácnost to stačilo. Naříkat jsem si nemohl žil jsem sám, jedl to, co si vypěstuji na zahradě, co nadojím nebo vyrobím z mléka.
Na samotu nebylo kdy myslet. Měl jsem na dvorku plno slepic, hus a kachen, v chlívku bučela má kráva Rozárka a kolem nohou se mi motal kocour Fík. Když jsem všechny nakrmil, vyčistil chlív a pozametal dvorek, byl večer.
Odpoledne jsem měl vždy svůj rituál: sedl jsem si na stoličku k oknu a díval se ven. Ten výhled berančím hájem, skrz který přímo u vesnice vyvěral pramen, kterému se odjakživa přisuzovala léčivá moc se mi nikdy neomrzel.
Jednoho rána mě z polospánku vytrhl hluk těžké techniky. Vyšel jsem ven v županu co zbyl po mámě a vidím, že u pramene postávají lidé. Šel jsem k jednomu, uhlazenému pánovi v drahém kabátě, a zeptal se:
Dobrý den, můžu se zeptat, co se tu děje?
On se na mě podíval, sjel mě pohledem až k domu:
Vy tu bydlíte? Já jsem tu tenhle pozemek koupil, plánuji stavět dům. Tak budeme sousedi.
Byl jsem zaskočen, a tak, abych zjistil víc, jsem hned pospíchal do místního obchodu. Tam prodávala upovídaná paní Tamara, všechno věděla.
Jarouši, ten pozemek koupil nějaký bohatý podnikatel. Postaví tam dům pro bratra. Prý je nemocný, potřebuje klid a přírodu.
No, aspoň by mohl něco rozjet nová místa na práci by se nám hodila, podotkl jsem napůl v žertu.
No ty jsi srandista, zasmála se Tamara.
Při východu z obchodu jsem potkal Jardu, místní chlebovoz a bývalého truhláře, nesl právě přepravku rohlíků.
Nazdar, Jardo, podej mi dveře, zasmál se, a já jsem mu je přidržel.
Jarda po mně pokaždé pokukoval, párkrát mě i někam pozval, ale já se pořád vyhýbal, bál jsem se, co by řekli lidi; byl o šest let mladší a povídalo se, že jsem pro něj starý. No, holt jsem byl pyšný a zdráhal se změnit návyky.
Výstavba sousedova domu šla rychle. Když už stál luxusní dům na kraji louky, rozhodl jsem se, že sousedům přinesu na uvítanou jablečný koláč. V domě byl ruch, všude řemeslníci. První setkání trochu zklamalo: Práce tu pro nás není, řekli mi chlapi. Musíte si počkat na pána, bude tu až za pár dní.
Vracíce se domů, padla na mě tíha. Můj barák opravdu zestárl, působil ošuntěle. A já si připadal nepotřebný, pro sousedy neviditelný. Staré časy byly pryč kdysi byla sousedská setkání samozřejmostí.
Ale čas plynul a v domě naproti se rozsvítila světla. Zjevila se elegantní mladá žena, dlouhonohá, z auta si to rovnou zamířila domů.
No jo, asi nějaká modelka pomyslel jsem si. Bratra-záhadného nemocného jsem vůbec neviděl z domu nevycházel, jen tahle paní občas doběhla pro nákup.
Zkoušel jsem začít řeč, ale ona mě vždy odbyla chladným Dobrý den a rychle zmizela.
Uplynul víc než rok. Přestal jsem se snažit. Lidi v sousedství mě ignorovali, stejně jako já je. Jen občas přijel k sousedovi drahý mercedes; někdo vystoupil, do domu donesl tašky a zase odjel.
Až jednoho dne u mě zazvonila právě ta sousedka:
Viděla jsem, že máte krávu, slepice mohla bych u vás koupit maso? I máslo, smetanu, brambory. Cenu respektuji, spustila.
Samozřejmě, sedněte si, rozradostněl jsem se. Jelikož o maso v obchodě nestála, natož o smetanu, hned jsem jí šel nachystat balíček.
A jak dlouho se to vaří? ptala se nesměle.
Hodinu a půl, někdy i víc. Můžete to i osmažit.
Já se bojím, že maso spálím. Neuměl byste mi ho připravit vy a já si pak přijdu pro hotové jídlo?
V očích jsem jí četl, že o vaření nemá žádnou představu. Řekl jsem jí, že za menší poplatek můžu kuchařit pro ni pravidelně.
Radostí skoro poskočila. Pojďte hned k nám, ukážu vám kuchyň.
Sbalil jsem věci i se surovinami a šli jsme. Jejich dům mě ohromil už na první pohled. Všechno nové, moderní, drahé.
V obýváku seděl zachmuřený muž kolem pětačtyřiceti, téměř si mě nevšímal. Sousedka rychle představila situaci, místo řečí mě poslala do kuchyně vařit.
Začal jsem docházet, vařit jim obědy i večeře. Kromě kuchyně však v domě jakoby zamrzla veškerá domácnost paní nikdy neuklízela, pán se o nic taky nestaral. Nakonec jsem, i přes nevoli majitele, jednou celý dům umyl a vycídil. Okřikli mě: Za úklid neplatím, dělejte jen kuchyň. Trochu mě to zamrzelo, ale neřešil jsem.
Časem jsem zpozoroval, že podnikatel majitel domu už nejezdí, a sousedka je stále víc nevrlá.
Jednou mi řekla: Maso už nenoste, vařte už jen z brambor, mléka, vajec. A brzy nato bědovala: Už mě to tady štve nikde kavárny, nákupní centra
Za pár dní jsem vešel do jejího domu, dům vzhůru nohama, věci na zemi, knihy rozházené. V kuchyni seděl pán zcela opilý.
Bývalá paní domu prý utekla, nechala vzkaz, že na venkově žít nechce. Soused, teď opuštěný, mě ihned požádal: Jarouši, a nemáš tam kousek masa? Upečeš mi ho?
Šel jsem, přinesl maso, uklidil, osmažil a navzdory opilosti mu připravil talíř.
Seděl u stolu, jedl a zalichotil: Jsi nejlepší kuchař, mám tě rád, neodcházej!
Cítil jsem, že se to zvrtlo jiným směrem. Krátce nato začali vesničtí klevetilové rozpoznávat, že už nejsem ve svém, ale u souseda.
Tamara pokukovala, kladla mi otázky: A ty cigarety jsou pro koho? Pro toho souseda, že jo? A nakonec hlasitě vypustila do fronty: Ale holka, on tě jen využívá!
Měl jsem vztek. Lidi by se měli někdy starat hlavně o vlastní nos.
Později se mi začal život u nového muže zajídat. Pořád pil, jedl maso a nic ho nezajímalo. Moje kočka Fík mu překážela, hospodářství jsem musel rozprodat.
Když přijela na návštěvu Blanka, byla z nového otčíma v šoku: Tak tohle je tvé manželství, mami? Přece nejsi jeho služka! Chalupa není tvoje, jestli tě vykopne kam půjdeš? Proč ses vzdala všeho svého pro takového
Rozčileně odešla, zároveň mi došlo, že má dcera pravdu.
Zanedlouho mi muž sdělil, že musíme vyklidit dům: zemřel starý majitel, vjeho žena má právní nárok a chce dům zpět. Mám prý udělat všechno proto, abych tu zůstali, nebo se máme stěhovat ke mně domů.
Nepřenesl jsem přes srdce hádky; rozhodl jsem se odejít. Ale místo odchodu manžel zlikvidoval poslední zásoby v domě, prodal drvo, vyjedl sklep, prochlastal všechny peníze.
Pak se pokusil ještě nechat mě u sebe, v noci se ke mně chtěl násilím vetřít. Utekla jsem v pyžamu k Tamaře, otevřela mi, nechala mě u sebe bydlet, dokud darebák neodjel do města.
Zůstal jsem s prázdným domem, bez zásob, bez majetku, zklamaný důkladněji než kdy dřív. A právě tehdy se za mnou stavil Jarda, držel kocoura Fíka v náručí. Řekl, že všude mě hledal můj bývalý, ale už ho poslal do háje a že Fík je teď tam, kde má být u mě. Pozval mě k nim, protože jeho maminka zatopila v lázních a udělala bábovku Aspoň nebudeš sám v zmrzlém baráku, přijď mezi lidi.
Netrvalo dlouho a s Jardou jsme se dali dohromady. S Blankou se všechno usmířilo, několikrát přijela s rodinou na návštěvu. O souseda už nikdo nezavadil odstěhoval se do Prahy, kde se prý znovu oženil.
Do sousedního domu začala jezdit v létě vdova bývalého podnikatele. A byla to fajn ženská! První co udělala, bylo že mi donesla koláč a sedla ke kávě. Bylo mi najednou zase dobře. Zeptal jsem se, co že byl ten její švagr zač a vysmála se: Ten? To nebyl žádnej nemocnej, jen flákač a pijan! Můj muž mu chtěl pomoct ale zlozvyky si člověk změní jen těžko.
Dneska, když se dívám zpět, vím jedno: našinec může přijít o vše, ale nejvíc oklame sám sebe, když uvěří falešnému slibu lepšího života, místo aby si vážil dobrých vztahů, pravé práce a skromné domácí radosti.
Už vím, že stát při sobě a nechat si pomáhat od těch správných lidí je to jediné, co nás může zachránit v neštěstí i radosti.