Tohle je příběh o mně, ženě, která ve svých sedmadvaceti letech toužila po dítěti, ale mohla mít jenom jedno s mužem, do něhož jsem se hluboce zamilovala, přestože byl ženatý. Jeho vlastní představy mu nedovolily, aby opustil manželku a zůstal se mnou. Zůstala jsem těhotná a i když mě můj milenec podporoval, v rodině jsem nenašla pochopení jedině můj táta mi byl oporou. Pro něj ale znamenalo mít nemanželské dítě ostudu, a tak mou dceru nikdy nepřijal jako svou vnučku. Z té bolesti jsem nedokázala dceru vodit do domu svých rodičů, kde jsem věděla, že není vítaná.
Moje máma mě neustále prosila, abych přijela, ale brzy mi došlo, že opravdu jenom ona si přeje nás vidět. Zato můj bratr mě měl vždycky rád a mou dceru zbožňoval. Když holčičce byly dva roky, bratr se rozhodl oženit a pozval nás s dcerou na svatbu. Nejdřív jsem váhala bála jsem se, že bych celou oslavu pokazila. Očekávala jsem, že mě táta odmítne i s dítětem. Ale bratr, máma i moje budoucí švagrová mě nakonec přesvědčili, abych přišla.
Na svatbě pobíhalo plno dětí a moje dcera mezi nimi působila zvláštně ne že by byla nejkrásnější, ale byla z nich nejtmavší. Dost zvláštní, jak se člověk ve snu dívá, neustále zpozorní oči a já jsem ji po očku pozorovala celý večer. Věděla jsem, že táta má děti rád, ale to, co se stalo později, by mě nikdy nenapadlo. Otočila jsem se a viděla svého tátu, jak drží mou dceru v náručí. Objímali se a tiše si povídali, jako by jim nikdo nerozuměl, jen oni dva. Rozhodla jsem se nezasahovat, nechala jsem je spolu.
Celý večer plynul ve zvláštní, až pohádkové atmosféře, všechno bylo rozmazané jako v mlze. Na konci večera přišel táta ke mně, pevně mě objal a se slzami v očích se upřímně omluvil. Prosil mě, ať se i s vnučkou vrátím domů. Hosté šeptali a zkoumavě nás sledovali, dobře věděli o starém sporu. Pro mě už to ale nemělo žádnou váhu všechen mrak se rozplynul. Odpustila jsem tátovi a teď má moje dcera dědečka. Není to snad podstata pravého štěstí?