Vždycky jsem měla pocit, že ke mně rodiče nebyli úplně fér. Už v dětství jsem většinu času trávila u babičky, protože rodiče museli tvrdě pracovat, aby nás uživili. Dodnes si pamatuji, jak mě nechávali v péči babičky, když spěchali do zaměstnání nebo měli povinnosti. Upřímně řečeno, právě babička mě opravdu vychovávala a jsem jí za to vděčná z celého srdce.
Teď už mám vlastní rodinu dvě dcery, jejichž jména jsou Zuzana a Ludmila. S manželem makáme od rána do večera, abychom si jednou mohli dovolit vlastní byt. Začátky byly náročné, ale moji rodiče se nám nabídli, že nám vypomohou. Vodili holky do školky, vyzvedávali je, brali je na hřiště i na různé akce a trávili s nimi spoustu času.
Stručně řečeno, hodně nám pomáhali s dětmi, zatímco my jsme se snažili postavit na vlastní nohy. Chápali, v jaké jsme situaci, a byli ochotni přiložit ruku k dílu. Ale jednoho dne za mnou přišla mamka a řekla, že plánují pronajmout byt a odstěhovat se na venkov. Bylo to dost daleko od našeho bydliště a mě to hodně překvapilo.
Maminko, mohla bys s tím ještě na pár měsíců počkat? Máme už skoro našetřeno na vlastní byt. Kdybyste se odstěhovali teď, musela bych dát v práci výpověď a na byt bychom mohli zapomenout, prosila jsem ji.
Její odpověď mě dost zaskočila. Nezůstáváme tady jen kvůli tobě. Chceme změnu a odstěhujeme se. Ale své děti si musíš zvládnout sama. Pořád všechno čekáš od ostatních. My už ti pomáhat nemusíme, řekla naprosto klidně. Byla jsem tehdy v šoku a cítila jsem se zrazená, ale svoje emoce jsem si nechala pro sebe. Nakonec jsem pochopila, že pár měsíců navíc stejně nic nezmění a rodiče už nechtějí svůj život podřizovat našim potřebám.
S manželem jsme zvyklí postavit se problémům čelem a zvládnout všechno vlastními silami. Dnes vím, že člověk nemůže od nikoho čekat, že za něj bude řešit jeho život. Každý jsme odpovědný za své rozhodnutí i své děti. Rodiče nás sice na chvíli podrží, ale nakonec musíme najít odvahu jít dál sami a starat se o svůj vlastní život.