Vždycky jsem měl pocit, že se ke mně rodiče nechovali úplně spravedlivě. Začnu u svého dětství tehdy jsem většinu času žil s babičkou, protože moji rodiče museli hodně pracovat, aby nás uživili. Pamatuji si, jak mě nechávali u babičky, když šli za svými povinnostmi. Upřímně, právě babička mě vychovala a jsem jí za to nesmírně vděčný.
Dnes už mám vlastní rodinu dvě dcery, Tereza a Doubravka. S manželkou jsme oba měli dvě zaměstnání, abychom mohli co nejdřív našetřit na vlastní byt. Zpočátku to pro nás bylo opravdu těžké zvládat úplně všechno, ale rodiče nám nabídli pomoc. Vozili děti do školky, vyzvedávali je, brali je na různé akce a trávili s nimi spoustu času.
Zkrátka, hodně nám s dětmi vypomohli, abychom mohli nepřetržitě pracovat. Rozuměli naší situaci a byli ochotni se zapojit. Jenže jednoho dne za mnou přišla máma a oznámila mi, že s tátou chtějí pronajmout svůj byt a odstěhovat se na chalupu do vesnice. Bylo to poměrně daleko od našeho domova a hodně mě to rozhodilo. Mami, prosím, nešla by ta změna ještě o pár měsíců odložit? Máme už skoro dost naspořeno na vlastní byt. Pokud se odstěhujete právě teď, budu muset dát v práci výpověď a letos se prostě do nového bytu nedostaneme, prosil jsem ji.
Její odpověď mě opravdu překvapila. Řekla: Nezůstáváme tady kvůli tobě. Chceme se odstěhovat a taky to uděláme. Ale ty se teď musíš postarat o svoje děti sám. Pořád spoléháš na druhé. My přece nemáme povinnost ti pomáhat. Byl jsem z jejího postoje v šoku dotklo se mě to, ale snažil jsem se ovládnout. Nemyslel jsem si, že by ty tři měsíce byly pro rodiče nějak zásadní, proto jsem je už nepřemlouval. Uvědomil jsem si, že zkrátka nechtějí trávit čas s našimi dcerami a že je k tomu nemůžu nutit.
S manželkou jsme zvyklí postavit se problémům čelem i zvládat všechno sami.