Nepustili dceru přes práh
Proč jste ji vlastně nepustili dovnitř? odhodlala se jednou zeptat Veronika na otázku, která ji tížila celé ty roky. Vždycky jste ji přece pouštěli
Matka se hořce pousmála.
Bojím se o tebe, Veroniko. Myslíš, že nevidíme, jak se krčíš v koutě, když tvá sestra Dorota dorazí pozdě v noci?
A jak schováváš učebnice, aby ti je nezničila?
Víš, jak se na tebe dívá rozzlobeně? Žárlí, že jsi normální Tebe čeká úplně jiný život, zatímco ona už ten svůj dávno utopila ve flašce
Veronika sklopila hlavu, nehlučně obracela stránky sešitů, zatímco v druhém pokoji se situace opakovala jako už tolikrát.
Otec si ani nesundal kabát. Stál uprostřed předsíně, v ruce svíral mobil a křičel:
Netahu už zase! hulákal do telefonu. Kam jsi to všechno rozházela? Teprve před čtrnácti dny byla výplata! Už dva týdny jsou pryč, Doroto!
Z kuchyně vyhlédla matka Magdalena. Chvíli mlčky poslouchala manželův monolog a pak povzdychla:
Zase?
Jiří jen mávl rukou a zapnul na telefonu reproduktor. Ze sluchátka se ozval nářek.
Dorota, starší sestra Veroniky, měla dar obměkčit i kámen.
Jenže roky utrpení udělaly své a rodiče si kolem srdce vybudovali zbroj.
Co to znamená vyhodil tě? Jiří nervózně přecházel těsnou chodbou sem a tam. Dobře udělal.
Kdo by pořád vydržel těhle opilecké stavy?
Viděla ses vůbec někdy v zrcadle?
Třicet let ti je, ale obličej máš zamračený jak zbité štěně.
Veronika tiše pootevřela dveře svého pokoje.
Tati, prosím nářek najednou ustal. On mi vyhodil všechny věci do chodby. Já nemám kam jít.
Venku prší, je zima Pošlete mě k sobě, prosím, alespoň na pár dnů. Potřebuju se prostě vyspat.
Matka se chtěla vrhnout k telefonu, ale Jiří se odvrátil.
Ne! řekl rezolutně. Ani krok. Tys nám posledně slíbila, že už nikdy Po té, cos vrazila televizi do zastavárny, když jsme byli na chalupě, zůstávají tyto dveře zavřené!
Mami, řekni něco! ozvalo se zoufale z reproduktoru.
Magdalena promnula si dlaněmi obličej. Ramena se jí třásla.
Doroto, nám je to líto řekla tiše žena, aniž by pohlédla na muže. Nosili jsme tě k lékařům. Slibovala jsi. Říkali, že poslední odvykání vydrží na tři roky. Ani měsíc jsi nevydržela!
Tyhle vaše léčby jsou na nic! vztekle začala Dorota, hlas se jí změnil z lítostného na útočný. Akorát vás to stálo peníze!
Je mi zle, rozumíte? Hoří mi všechno uvnitř, nemůžu dýchat!
A vy mi předhazujete televizi
On ji oplakává!
Já vám koupím novou!
Za co ji koupíš? Jiří se na ni upřeně zadíval. Za co, když máš všechno propité?
Zase sis půjčila u nějakých pochybných lidí, nebo jsi něco donesla do bytu od toho svého jak se to?
Na tom nezáleží! zahulákala Dorota. Tati, já nemám kde spát! Chcete, abych skončila pod mostem?
Jdi, kam chceš. Do noclehárny, na ubytovnu otec ztišil hlas do zlověstného šepotu. Tady už ne.
Vyměním zámky, jestli tě kolem domu zahlédnu.
Veronika seděla na posteli schoulená do klubíčka.
Vždycky v podobných situacích, kdy starší sestra přiváděla rodiče k výbuchu, letěla to pak rykosetem na ni.
Co sedíš, zase si hraješ na mobilu? Skončíš jako ona, stejná budižkničemu! Slyšela to poslední tři roky.
Ale dnes na ni nikdo nevzpomněl.
Nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nereptal. Otec zavěsil, svlékl se a šli s matkou do kuchyně.
Veronika opatrně nakoukla do předsíně.
Jirko, nemůžeme ji takhle nechat, prosila matka. Ona se ztratí, víš, jaká je, když v tom stavu není sama sebou.
Nemáš strach, že si něco udělá?
Ale já mám nést odpovědnost? postavil Jiří bouchnul varnou konvicí o plotnu. Je mi pětapadesát, Magdo. Já chci přijít domů a sednout si do křesla.
Nechci schovávat peněženku pod polštář! Nechci poslouchat stížnosti sousedů, co ji zase viděli v domě s nějakými darmožrouty a že jim vynadala!
Je to naše dcera, zašeptala matka.
Byla dcera, dokud jí bylo dvacet. Teď je to někdo, kdo nám jen saje krev.
Je jasně závislá, Magdo. A to se nevyléčí, pokud sama nechce.
A ona nechce. Vyhovuje jí to. Probudí se, najde si rumpl, vypije a zapomene!
Telefon znovu zazvonil.
Rodiče na vteřinu zmlkli, pak zazněl otcův hlas.
Ano?
Tati opět to byla Dorota. Sedím teď na hlavním nádraží. Chodí tu policisté, vezmou mě, jestli tu zůstanu.
Prosím
Poslouchej mě dobře, přerušil ji otec. Domů tě nevezmeme. To je konečná.
Tak si něco udělám? v Dorotině hlase zazněla výčitka. Chcete, aby vám oznámili z márnice, že máte mrtvou dceru?!
Veronika strnula. To byla Dorotina největší zbraň, tasila ji vždy, když už nezbyly žádné argumenty.
Dřív to zabíralo. Matka začala plakat, otec si mnul srdce, dali jí nějaké peníze, nechali ji přespat, nakrmili, umyli
Ale dnes se otec nenechal chytit do pasti.
Nebuď směšná, řekl. Máš se moc ráda na to. Uděláme to takhle.
Jak? v hlase Doroty zazněla naděje.
Najdu ti pokoj. Ten nejlevnější, někde na kraji města. Zaplatím první měsíc. Přidám něco na jídlo. Pak už nic.
Seženeš práci, vzpamatuješ se budeš žít.
Jinak za měsíc budeš znovu na ulici, a to už mě zajímat nebude.
Pokoj, ne byt? Tati, já to sama nedám. Bojím se.
A co když tam budou oškliví sousedé?
A navíc nemám nic, ani povlečení, všechno zůstalo u
Povlečení dá matka do tašky, předá to domovnici. Přijedeš si a vyzvedneš. Rodičům do bytu už nevstupuj, upozorňuji.
Jste bestie! zakřičela Dorota. Vyženete vlastní dceru na periferii!
Vy si bydlíte v třípokojáku, já mám být jak krysa někde v kutlochu?!
Matka nevydržela, chvatně vzala telefon.
Doroto, mlč! zakřičela tak, že Veronika sebou trhla. Otec má pravdu!
Tohle je tvá jediná šance. Buď pokoj, nebo ulice.
Vyber si teď. Zítra už ani pokoj nebude!
V telefonu bylo ticho.
Dobře, zabručela nakonec Dorota. Pošlete mi adresu. A nějaký peníze pošlete teď na účet. Mám hlad.
Peníze ne, sekl Jiří. Koupím jídlo a předám v tašce. Vím moc dobře, jak utratíš peníze za jídlo.
Položil to.
Veronika ucítila, že už musí jít. Opatrně vstoupila do kuchyně, tvářila se, že si jde nalít čaj.
Čekala, že na ni rodiče vylijí nahromaděnou zlost.
Otec prohodí, že vypadá jak lunt v té roztrhané halence.
Matka si posteskne, že se o nic nezajímá že v domě jsou takové starosti a ona se jen motá bez užitku.
Ale oba se na ni ani nepodívali.
Veroniko, řekla tiše matka.
Ano, mami?
V kredenci na horní polici jsou staré povlaky a prostěradla. Přines je do té modré tašky ze spíže.
Dobře, mami.
Veronika se vydala podle pokynu.
Našla zmuchlanou modrou cestovní tašku, vysypala z ní nějaké harampádí.
V hlavě jí běželo: jak chce Dorota zvládnout žít sama?
Vždyť si sama neuvaří ani těstoviny. A abstinovat? To nevydrží ani den
Veronika se vrátila do ložnice rodičů, vylezla na stoličku a vytahovala povlečení.
Nezapomeň na ručníky! volal z kuchyně otec.
Už jsou tam, odpověděla Veronika.
Viděla, jak otec prošel do předsíně, obul si boty a bez slova odešel.
Asi jel najít ten kutloch.
Veronika se vrátila do kuchyně. Matka tam seděla, hlavu v dlaních.
Mami, nemám ti podat prášek? zeptala se něžně.
Zvedla k ní oči.
Víš, Verunko začala divným, tlumeným hlasem. Když byla malá, říkala jsem si: vyroste a bude mou pomocnicí.
Budeme si povídat o všem možném.
Ale teď už jen myslím, aby si zapamatovala tu adresu toho pokoje. Aby dojela
Dojede, posadila se Veronika opatrně na kraj stoličky. Ona si vždycky poradí.
Tentokrát ne, zavrtěla matka hlavou. Má v očích prázdno. Jako by už uvnitř nic nezůstalo.
Jen skořápka, která musí být stále plná toho jedu.
A vidím, jak se jí bojíš
Veronika mlčela. Vždycky měla pocit, že rodičům je její strach jedno, protože všechno úsilí věnovali ztracené Dorotě.
Myslela jsem, že je vám jedno, co se mnou je, zašeptala.
Matka ji pohladila po vlasech.
Záleží nám na tobě. Už nám ale nezbyly síly. Znáš to letadlové pravidlo? Napřed nasadit masku sobě, potom dítěti. My jsme jí zkoušeli nasadit masku deset let. Deset let, Verunko!
Kódování, léčby, léčitelky, soukromé kliniky
A nakonec nakonec jsme málem sami ztratili dech.
Zazvonil zvonek v předsíni. Veronika sebou trhla.
To je ona? ustrašeně se ptala.
Ne, táta má klíče. To bude asi donáška měl objednané potraviny.
Šla otevřít. Kurýr jí předal dvě těžké tašky.
Odnášela je do kuchyně, vybalila: těstoviny, konzervy, máslo, čaj, cukr. Nic navíc.
Tohle jíst nebude, konstatovala Veronika, držíc krabičku pohanky. Má ráda jen hotové jídlo.
Bude muset, řekla matka pevněji než obvykle. Konec rozmazlování. Sami bychom ji dovedli až do hrobu.
Za hodinu se vrátil otec. Vypadal, jako by přišel z trojí směny.
Mám to, utrousil. Klíče mám. Paní domácí je bývalá učitelka, má řád.
Řekla jasně: jakýkoli alkohol, hluk vyhodí ji hned.
Řekl jsem jí: Klidně to udělejte.
Jirko povzdechla si matka.
Co? Je třeba být upřímný. Ať ví, na čem je.
Vzal tašku s povlečením, popadl tašky s nákupem a mířil ke dveřím.
Předám to vrátné, jí zavolám, ať si to vyzvedne.
Veroniko, zamkni dveře. Kdyby někdo volal na pevnou, nezvedej to.
Otec odešel a matka se zamkla v kuchyni a rozplakala se.
Veronice se stáhlo srdce. Jak to všechno může být? Sama ani nežije, jen přežívá mezi jedním opojením a druhým, a rodiče trápí do krajnosti
***
Naděje rodičů se však nesplnila za týden volala majitelka pokoje Jiřímu s tím, že musela Dorotu vyhodit i s policií.
Dorota si tam přitáhla tři muže, celou noc se pilo a hlučelo.
Rodiče znovu nedokázali dceru nechat napospas Dorotu odvezli do léčebny, uzavřeného zařízení slibujícího odvykání do roka.
Kdo ví třeba zázrak přece jen nakonec vyjde?