Teď už můžeme žít

Teď už můžeme žít

Jitka stála u hrobu a sledovala, jak rakev pomalu míří dolů do země.

Venku bylo mrazivo. Listopadový vítr si hrál s černou stuhou na věnci, vkrádal se pod kabát a donutil Jitku rozklepat se.

Vedle ní tiše popotahovala teta Bohumila vzdálená příbuzná, kterou Jitka znala jen letmo.

Maminka držela Jitku pevně za ruku, její prsty byly ledové, už bez síly.

Otec…

Jitka upřeně hleděla na rakev a snažila se pochopit, co cítí.

Nic.

Prázdno, které píská v uších jako ve starém domě, kde už dávno vypnuli topení.

Byl to dobrý člověk, prohodil někdo za jejími zády. Nechť má klid.

Jitka málem se zasmála nahlas.

Dobrý?

Odkud to mohou vědět?

Znali ho z rodinných oslav, vždy střízlivého, usměvavého, hrajícího na harmoniku. Zlaté ruce, srdce společnosti, vždy rozesmál ostatní.

A to bylo vše.

Nikdo z nich nevěděl, jaký byl doma.

Jitce se vybavila vzpomínka: Je jí asi sedm let, probudí ji v noci hluk. Otec se vrací podnapilý, sotva trefí do chodby, táhne z něj pivo a něco kyselého. Maminka ho vede do ložnice, on se brání, gestikuluje a řve: Ty mě nerespektuješ! Jitka schová hlavu pod peřinu, aby nic neslyšela ani neviděla.

Ráno sedí otec v kuchyni se zahanbenou tváří, popíjí kyselé okurky a říká: Omlouvám se, Jitko. Už to neudělám.

Ale vždycky to udělal znovu.

Jitka zvedla pohled. Hliněný hrb už byl pokryt věnci, lidé se pomalu zvedali a odcházeli z hřbitova. Maminka se k ní naklonila:

Pojď, Jitko. Čekají na nás smuteční hostina.

U stolu seděla Jitka jako cizí. Jedla, kývala, přijímala kondolence. Uvnitř jí však běžela jen jedna myšlenka, která ji svírala:

Proč nic necítím? Proč mě to nebolelo?

Večer, když všichni odešli, zůstala s maminkou v kuchyni. Pily čaj a mlčely. Pak maminka tiše řekla:

Víš, dnes mě napadlo něco zvláštního.

Jitka zvedla oči.

Už nemusíme mít strach. Nemusíme čekat, že někde zase skončí na ulici, nezmrzne, neztratí se. Můžeme prostě žít.

Jitka v maminčiných očích poznala stejný děs, jaký cítila sama. Děs z toho, že v sobě má místo smutku úlevu.

Jsem špatná máma? zeptala se šeptem.

Jitka si přesedla k ní, objala ji kolem ramen.

Ne, mami. Nejsme špatné. Jen jsme už unavené.

Zůstaly tak sedět až do rána. Vzpomínaly. Ne na jeho pití, ale na jiné věci: Jak stavěl Jitce domeček pro panenky, jak ji učil jezdit na kole, jak jednou přinesl z tržiště obrovský meloun a jedli ho všichni tři vsedě na podlaze, protože se nevešel na stůl.

Byl složitý. I to byla pravda.

Pak maminka odešla spát a Jitka zůstala sama. Vytáhla mobil a napsala manželovi: Mám se dobře. Zítra přijedu.

A náhle si uvědomila, že poprvé za dlouhou dobu klidně dýchá. Bez strachu, bez čekání na špatnou zprávu, bez neustálého napětí.

Otec zemřel. A život se konečně uklidnil.

Jitka věděla, že tahle myšlenka se bude vracet. Že ještě několikrát se v noci probudí s pocitem viny. Že teta Bohumila a další příbuzní budou šeptat: Podívej, ani nebrečela

Ale teď, v tichém bytě, kde už nepáchlo pivem a nebyly noční hádky, Jitka dovolila sama sobě chvíli upřímnosti.

Promiň, tati, zašeptala do prázdného prostoru. Měla jsem tě ráda. Opravdu. Ale tolik jsem se unavila nenávistí.

Ráno odjela.

Ve vlaku dlouho sledovala šedý listopadový venkov, pak vytáhla zápisník a poznamenala odpověď na své myšlenky:

Děti alkoholiků nepláčou na pohřbech. Už dávno vše vyplakaly během života vedle té nemoci. Nejsou bezcitné. Jen přežily.

Jitka zavřela notes a poprvé po dlouhé době se usmála.

Vlak ujížděl vstříc jiné životní dráze. Dráze, kde už není třeba se ohlížet zpět, jen jít dál a žít. A někdy je odvaha přijmout každé nové ráno tím nejupřímnějším způsobem, jaký známe.

Rate article
Add a comment