Zvyky v rodině mého manžela mi způsobují nevolnost, nedokážu tam chodit na návštěvy.
Nedokážu navštěvovat rodiče mého manžela, některé jejich zvyky mě opravdu nutí k zvracení. Nemůžu se ovládnout, je mi až fyzicky špatně, když sedím s nimi u stolu. Klidně si s nimi popovídám, ale k jídlu s nimi sednout nedokážu. Manžel na tom nic divného nevidí a tchyně si o mně myslí, že jsem nějaká rozmazlená princezna, co si pořád jen stěžuje.
Naštěstí s manželem bydlíme odděleně od jeho rodičů. Bohužel ne dost daleko na to, abychom si mohli vystačit jen s telefonáty. Takže musím čas od času jít k nim na návštěvu. Vždycky je to pro mě stres a hledám výmluvy, abych tam nemusel. Jinak má manžel celkem normální rodinu oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, oba chodí do práce, doma je pořádek a útulno. Ale jakmile se posadíme ke stolu, je mi na zvracení. Jsem trochu vybíravý člověk pro představu, ani ochutnat polévku z manželčina lžíce, pokud ji už olízla, prostě nemůžu, ať se snažím, jak chci…
U manžela se to časem nějak srovná, je mi bližší, ale s jeho rodiči se nevím sžít. A u nich je vše úplně přirozené. Třeba tchyně míchá salát v jedné míse, ochutná ho, olízne lžíci a strčí ji zpět do salátu. To mě úplně odrovnává.
Nebo když se pije tvrdý alkohol, já si většinou přivezu své víno. Tchyně klidně vezme moji sklenku, upije si na zkoušku a vrátí mi ji. Proč to dělá? Přijde mi to přinejmenším nehygienické. Vždyť pro mě je cizí člověk! Snažím se nenápadně sklenici vyměnit, ale ne vždycky se to podaří. Chování tchána mě taky vytáčí. Celý večer si ze mě potom dělá legraci, někdy i dost hrubě. Manžel se sice snaží zasáhnout, ale k ničemu to nevede.
Navíc tchyně má užasný zvyk vracet nedojedené jídlo zpět. Třeba ohřeje polévku, nesní ji, a tak ji přelije zpět z talíře do hrnce a dá ji do lednice. A to samé dělá s jakýmkoli jídlem, dokonce i s nedojedenými saláty po hostech na oslavě. Právě proto u nich zásadně nejím nic, co nebylo v tu chvíli připravené je velká šance, že v tom pokrmu mohou být zbytky od někoho jiného.
Ještě mě vždycky vykolejí tchynin zvyk prskat si na pánev, když chce zkusit, zda je už dost rozehřátá před smažením. Existuje spousta hygieničtějších způsobů, jak to zjistit! Ona ale tvrdí, že se tím prý všechno spálí a nic tam nemůže zůstat, že je to v pořádku. Ale mně to z hlavy nejde, když už jsem to jednou viděl.
Nejvíc mě ale dorazilo, když jsem zjistil, že nechávají svého psa olizovat talíře. Po obědě zůstala odložená mísa s bramborami a gulášem, kterou dali psovi na zem. No a pak tu mísu prostě dali do dřezu mezi ostatní nádobí, jako by se nechumelilo.
To už jsem nevydržel a řekl jsem, že je přes čáru jíst ze stejného talíře jako pes. Všichni na mě koukali jako na blázna a tvrdili, že všechno nádobí stejně pořádně myjí, tak co. Ale pro mě prostě zvířata do lidského nádobí nepatří! Navrhl jsem tchyni, že až umyje psí misku, klidně z ní budu jíst když je prý tak čistá. Tchyně pak byla smrtelně uražená. Ale co jsem vlastně řekl? Je to přece podle její logiky. Manžel mi potom tvrdil, že jsem to přehnal, já si však stojím za svým.
Opravdu se mi nechce jezdit na návštěvu k manželovým rodičům. Nebo bych si musel nosit vlastní jídlo a nádobí, což ale zase zkazí celou atmosféru a tchyně by se na rok urazila. Nevím, co dělat. Nechci manžela stavět před hotovou věc, protože by ho to mrzelo, ale mě to prostě netěší.
Nejvíc si přeju, abychom se přestěhovali do jiného města, třeba do Brna, abych už nemusel k rodičům mého manžela. S tchyní si klidně zavolám, ale na návštěvy už opravdu nemám ani pomyšlení.