Vnouček není potřeba
Maminka si myslí, že Ivana je chudinka, vyhrkl nakonec Petr. Prý ji je třeba pořád chránit, protože nemá chlapa.
A my prý máme všechno v pohodě
V pohodě? Věra se ohlédla. Petře, po porodu jsem přibrala patnáct kilo.
Bolí mě záda, kolena křupou.
Doktorka mi řekla buď se začnu starat o svoje zdraví, nebo za rok neunesu Pavlíka.
Musím začít chodit do tělocvičny. Dvakrát týdně na hodinu a půl.
Ty jsi pořád v práci, směny máš na přeskáčku. Koho mám poprosit, aby pohlídal našeho syna?
Tvoje máma vnoučka nechce, stačí jí vnučka!
Petr mlčel.
A vážně, kdo?
Věra opřela čelo o chladné okno a dívala se, jak stará škodovka tchyně pomalu odjíždí z dvora.
Červená světla zamrkala na rozloučenou a zmizela za rohem.
Na hodinách v kuchyni bylo přesně sedm večer.
Božena Petrová u nich pobyla přesně čtyřicet pět minut.
V obýváku se Petr snažil zabavit ročního Pavlíka.
Malý Pavlík soustředěně točil kolečkem plastového domíchávače, občas se ohlédl ke dveřím, za nimiž právě zmizela babička.
Už odjela? Petr nakoukl do kuchyně a masíroval si ztuhlý krk.
Odlétla, odpověděla Věra, aniž by se otočila. Řekla, že Pavlík už zlobí z únavy a nechce mu narušit režim.
No, když ho brala na ruce, trochu zaplakal, snažil se usmát Petr, ale šlo to jen s křivým úsměvem.
Zaplakal proto, že ji skoro nezná. Neviděli jsme ji tři týdny, tři!
Věra se prudce otočila od okna, sbírala špinavé hrnky do dřezu.
Nech to, Věrko, přišel Petr zezadu, opatrně jí objal kolem pasu, ale ona se šikovně vykroutila za houbičkou. Máma je prostě… zvyklá na Lucinku.
Ta je už větší, čtyři roky, s ní je to snazší.
S ní to není snazší, Petře. S ní je to pro tvoji mámu zajímavější.
Lucinka to je dcera Ivany. A Ivana to je její rozmazlená dcera.
A my sme… jako páté kolo u vozu.
Minulý pátek se to opakovalo skoro úplně stejně.
Božena Petrová přišla jen na chvilku, přivezla Pavlíkovi jednu levnou plastovou chrastítko a hned očima hledala cestu ven.
Petr se tenkrát stačil jen zmínit, že má v sobotu práci v terénu a že by bylo fajn, kdyby máma na pár hodin pohlídala Pavlíka, když Věra skočí do lékárny a obchodu.
Jejda, Petříku, to nejde! zvedla ruce Božena Petrová. S Lucinkou jdeme do divadla na pohádku, pak ji mám celý víkend u sebe, protože Ivana ji dává ke mně.
Chudák holka je v práci až po uši, potřebuje si alespoň trochu zařídit život.
Sestřenice Petr vychovávala Lucinku sama, ale to sama bylo dost relativní.
Zatímco Ivana hledala samu sebe a střídala partnery, Lucinka byla týdny u babičky.
Babička ji vyzvedávala ze školky, vozila na tanec, kupovala jí drahé kombinézky a znala všechny její panenky jménem.
Viděl jsi její status? Věra kývla hlavou na mobil na stole. Podívej, co tvoje máma dává na síť.
Petr neochotně sáhl po mobilu, sjížděl prstem po displeji.
Fotky: Lucinka jí zmrzlinu, babička ji houpe na houpačce, společně v sobotu večer modelují něco z plastelíny.
Popisek: Moje největší štěstí, moje radost.
Celý víkend byla jenom s nimi, Věra si kousla do rtu, aby se nerozplakala. K nám jen na deset minut! A tam idylka.
Petr, Pavlík má teprve jeden rok. Je to její vnouček. Tvůj syn. Proč jej míjí?
Petr mlčel neměl co říct.
Vzpomněl si, jak mu máma před měsícem volala v noci, že jí praskl kohoutek a voda všude teče, a on ve tři ráno přes půl Prahy jel opravovat.
Vzpomněl si, jak splácel její půjčku, kterou si vzala, aby koupila Ivaně nový mobil k narozeninám.
Vzpomněl si, jak celé květnové víkendy dřel na její zahradě, zatímco Ivana s Lucinkou se slunily na lehátkách.
Ještě to zkusíme, poprosíme mámu znovu, navrhl nesměle Petr. Popovídám s ní, vysvětlím, že jde o zdraví, ne o rozmar.
Věra na to nic. Dobře věděla, že to k ničemu nebude.
***
Rozhovor proběhl v úterý večer.
Petr dal hovor na hlasitý odposlech, aby Věra všechno slyšela.
Mami, ahoj. Hele, mám na tebe prosbu…
Věra potřebuje do fitka, doktorka ji to nařídila. Se zády je to špatné
Ježiši, Petříku, jaké fitko? v repráčcích zněl veselý hlas Boženy Petrové, v pozadí smích Lucinky. Ať doma cvičí.
Ať se necpěje houskama, a záda budou v pořádku.
Mami, o tom se nebavíme. Doktorka jí předepsala cvičení a masáže.
Mohla bys v úterý a čtvrtek od šesti do osmi pohlídat Pavlíka? Vyzvedl bych tě.
V telefonu bylo ticho.
Péťo, víš, jaký mám program. Lucinku beru ze školky v pět. Pak máme kroužky, poté jdeme na procházku do parku.
Ivana má večer práci, spoléhá na mě.
Nemůžu kvůli Verčiným cvičením nechávat Lucinku na holičkách!
Mami, Pája je taky tvůj vnouček. Taky ho potřebuješ trochu víc vidět. Skoro ho ani neznáš!
Prosím tě, neřeš to. Lucinka je holčička, ke mně táhne, má mě ráda.
A Pavel je ještě malý, nic nechápe. Až bude starší, tak se budeme víc vídat.
Teď nemám čas, jdeme si malovat.
Tak ahoj.
Petr pomalu položil mobil na stůl.
Slyšela jsi to? Takže můj syn si musí tvoji mámu zasloužit?
Musí dozrát, aby si na něj babička našla čas?
Petře, čekala jsem to, Věra zvýšila hlas. Věděla jsem to už ten den, co jsme šli z porodnice a tvoje máma přišla o dvě hodiny později, protože Lucince bylo urgentně třeba koupit nové punčocháčky!
Petře, není mi líto sama sebe. Je mi jedno, že si myslí, že jsem tlustá a líná.
Je mi líto Pavlíka. Vyroste a bude se ptát: Maminko, proč je babička Božena pořád s Lucinkou, a se mnou nikdy?
A co mu řeknu? Že teta je zlatíčko a táta je jen zdroj peněz a služeb zdarma?
Petr vstal a začal chodit po kuchyni. Po deseti minutách se zastavil a řekl rozhodně:
Tak dost! Pamatuješ, jak jsme se bavili o rekonstrukci kuchyně pro mámu?
Věra přikývla.
Půl roku šetřili, aby překvapili Boženu Petrovou k šedesátinám.
Petr už vybral nábytek, domluvil si partu řemeslníků i slevu.
Byla to pořádná suma stačilo by to Verče na celý rok do nejlepšího fitka s bazénem a trenérem.
Rekonstrukce nebude, rozhodl Petr. Zavolám do studia a zruším objednávku.
Vážně? Věrá ho pozorovala se široce otevřenýma očima.
Naprosto. Pokud má moje matka čas a síly pouze na jednu vnučku, tak jistě najde sílu řešit své věci sama.
Ať to vyřídí Ivana. Ať jí opravuje kohoutky, vozí brambory, platí její dluhy.
A my si najdeme chůvu na dobu, co budeš v tělocvičně.
***
Druhý den ráno volala Božena sama.
Petříčku, vzpomněl sis, že jsi mi slíbil tuhle neděli zkontrolovat digestoř v kuchyni?
Nefunguje, všude mám kouř. A Lucinka na tebe čeká, stále se ptá: Kde je strýc Petr?
Petr, sedící v kanceláři, zavřel oči.
Dřív by už řešil objednávku dílů, cestou si přibalil i něco na opravu.
Ale teď…
Mami, nepřijedu, odpověděl klidně.
Jak to, že nepřijedeš? okamžitě se urazila. A co ta digestoř? Udusím se tu!
Požádej Ivanu. Nebo jejího nového partnera.
Já mám teď napilno s Věrou jsme se rozhodli věnovat se zdraví, takže mám jasný program.
Budu hlídat Pavlíka.
Kvůli takovým hloupostem?! zavrčela. Kvůli rozmarům tvé manželky se na mě vykašleš?
Na nikoho se nevykašlávám. Jen jsem si ujasnil priority. Stejně jako ty.
Ty máš v srdci Lucinku a Ivanu. Já zase Pavlíka a Věru.
Je to fér.
Ty mi drze odpovídáš? úpěla uraženě. Já pro tebe vše obětovala! Dala jsem ti celý život!
A ty se ke mně otočíš zády?
A co jsi obětovala, mami? klidně se zeptal Petr. Pomáhala jsi Ivaně za mé peníze?
Dopřávala jsi jí odpočinek, zatímco já makal na zahradě?
Víš co, ještě jsme to promýšleli… Kuchyňský nábytek k narozeninám nebude. Ušetřené peníze použijeme pro naši rodinu. Potřebujeme chůvu, když je babička na vnoučka příliš zaneprázdněná.
Za tři vteřiny začala Božena ječet:
Jak se opovažuješ! Já jsem matka! Celý život jsem pro vás dřela! Ta tvoje Věra ti vymyje mozek!
Lucinka je poloviční sirotek, potřebuje lásku! A váš Pavlík má se jako král!
Kdo vůbec řekl, že bych ho měla milovat?
Moje srdce patří Lucince, ona je moje všechno!
S tebou jsem skončila! Už mi nikdy nevolej! A do mého bytu ani nevkroč!
Petr tiše zavěsil.
Ruce se mu mírně třásly, ale v duši bylo lehko. Věděl, že tohle je teprve začátek.
Teď matka zavolá Ivaně, ta rozepíše rozhořčené zprávy, bude moralizovat, obviňovat je z lakoty a bezcitnosti.
Budou slzy, výčitky, bude se apelovat na svědomí bráchy a syna.
Tak to i bylo.
Večer, když se Petr vrátil domů, Věra stála za dveřmi. Už všechno věděla tchyně jí stihla nechat pětiminutovou hlasovou zprávu, kde nejmírější výraz byl zrádkyně.
Myslíš, že děláme dobře? ptala se tiše, když uložili Pavlíka a sedli ke stolu. Je to přece jen tvá máma.
Máma je ta, která miluje všechny své děti a vnoučata, Věro. Ne ta, která si vybírá oblíbence a z ostatních jen tahá co může.
Dlouho jsem nad tím přivíral oči. Říkal jsem si má svéráznou povahu.
Ale když řekla, že je jí fuk tvoje zdraví a Pája, protože má prej plný program s Lucinkou…
Dost. Už stačilo.
**
Byla z toho dlouhá hádanice.
I Ivana s matkou, bez pravidelné podpory, začaly Petr a Věru uhánět: nadávaly, prosily, vyhrožovaly, dojemně apelovaly na cit bráchy a syna.
Manželé vydrželi a nebrali telefony.
Za dva týdny od skandálu se u Petra objevila sestra Ivana.
Hned mezi dveřmi křičela, že je pod pantoflem a že musí okamžitě zaplatit máminy účty a dát peníze na jídlo a léky.
Petr jí zavřel dveře před nosem. Už měl dost a být vděčným synem ho přešlo.