Vrátila se domů dřív, než bylo v plánu – těšila se na překvapení pro manžela, ale místo radosti ji č…

Dobré zprávy

Představ si, co se mi stalo: přijela jsem domů o pár dní dřív z návštěvy u rodičů a to, co následovalo, mě fakt dostalo. Ještě teď se tomu směju i brečím zároveň.

Volám Tomášovi už od zastávky, protože s sebou táhnu dvě obrovské tašky narvané marmeládou, domácími klobásami, jablky, prostě klasika od mamky. Rameno mě bolí, záda snad ještě víc, šestý měsíc těhotenství fakt není jen tak a navíc je venku už večerní chládek, v Praze fouká, tramvaje řinčí, všude tma.

Ty už jsi u baráku? Tomášův hlas zněl v telefonu vyjeveně. Jakto, vždyť jsme se domlouvali, že přijedeš až ve čtvrtek! Proč jsi nedala vědět?

Chtěla jsem tě překvapit, no, trochu jsem se zamračila. Že nejsi rád? Už to nevláčím, přijď mi pomoct, mám toho plný kecky.

A místo očekávaného jasně, běžím slyším jen: Počkej! Nikam nejdi! Teda, pojď, ale… Evi, doma není vůbec nic k jídlu, včera jsem všechno dojedl. Zaskoč, prosím tě, do nonstopu za rohem a vezmi nějaký pěkný hovězí. A kdyby byla nová brambory, ber taky.

No, nevěřila jsem vlastním uším. Spíš jsem si říkala, že asi slyším špatně. Ztěžka jsem složila tašky na popraskaný chodník, opřela jsem se rukou o břicho a ten malý se tam hned začal mrzutě vrtět.

Popadla jsem mobil, Tomáš to hned zvedl, slyšel v hlase, že jsem na dně. Prosím tě, jsem těhotná, nemůžu už ani udělat krok, natož nosit další věci! Domácí vajíčka máme, brambory taky. Přijď, prosím tě, jen pro mě, chci si chvíli lehnout!

Jenže Tomáš už jel svoje: Prosím tě, fakt to pro mě udělej! Však tam je obchod za rohem, vem to, co potřebujeme, popros někoho o pomoc nebo to nevezmi všechno najednou. Já jsem si vzal volno, chci ti připravit pořádný oběd, ať tě přivítám, jak se patří!

Hele, stála jsem tam s rozťápnutýma rukama od tašek, oči mi hořely, fakt jsem se cítila hrozně. Tomáši, to snad nemyslíš vážně! Ale on už to položil.

Brala jsem to jako znamení, že do nonstopu půjdu, i když jsem přes sebe musela přehodit hrdost. Vleču se tam, v ruce drtím vozík, prodavačka už téměř spí za pokladnou. Maso těžký, brambory taky, rukama už skoro necítím. Sotva vylezu před dům, Tomáš zas volá: Máš to? Super! Ale nikam nechoď, počkej chvilku před vchodem na lavičce, potřebuju ještě chvilku, překvapení pro tebe dodělávám!

Ve mně to vřelo. Jako vážně? Myslíš si, že si tu jen tak posedím, když se mi nohy podlamují únavou a zima mi leze až do kostí?

On jen žadonil o ještě deset minut, že to prostě musím vydržet, překvapení bude stát za to.

Sedla jsem si jak zmoklá slepice na starou lavičku u vchodu. Tašky s ránou na zem. Přemýšlela jsem, co asi dělá dává tam svíčky, nebo co? Půl hodiny jsem seděla a v hlavě mi běžely ty nejbláznivější scénáře. Zkusila jsem se na to dívat s nadhledem, ale při představě, že místo objetí a teplé postele mě čeká znovu zvedání pytlů masa, jsem měla na krajíčku.

A nakonec po dobrých třiceti minutách vyběhne Tomáš z domu, zpocený, tričko obráceně, tvář jak rajče, čelo lesklý od nervů. Poskakuje kolem mě, vezme mi tašky a za chvíli už jdeme nahoru. Cítím kolem něj ostrý smrad Sava a levného osvěžovače s modrým obalem.

Otevřeli jsme byt a já cítila, že začínám ztrácet trpělivost. Byt byl sice neskutečně uklizený všechno, co jindy vlálo po židlích, zmizelo, podlaha mokrá, vysáto i pod gaučem, nádobí lesklé, záchod jak nový, moje sošky namačkané v koutě. Koukla jsem na Tomáše a on se culí, že prý co na to říkám.

Byla jsem v šoku: A to je všechno? ptám se potichu.

No tak jasně! Měla bys vidět to, co bylo předtím! Chtěl jsem, abys měla klid, přijela z cest a slýchala jen ptáčky, žádné starosti.

Ale místo vděčnosti jsem měla pocit, že se mi chce brečet. Tohle sis jako vymyslel? Kvůli tomu jsi mě nechal tahat maso a brambory v tomhle stavu? Já jsem tě prosila, abys mi přišel naproti na zastávku a tys radši vytíral?

Tomáš, úplně rudý: Chci přece, abys už nikdy neříkala, že nic nedělám. Trochu mě to s časem zaskočilo, když jsi sem dorazila o tři dny dřív, tak holt bylo na tobě chvíli počkat, abych to dodělal!

Já na něj, v slzách: Proč bych měla být vděčná za to, že jsi vytřel, když já mezitím mrznu před domem? To fakt nevnímáš, že mě bolí záda, že bych potřebovala prostě přivítat, obejmout a ne čekat mezi pytli masa?

Začal křičet, že mu nikdy nic nestačí, že bych měla být ráda, že uklidil. A já mu říkám, že mi na podlaze nezáleží, když na to doplácím zdravím já a miminko. Že potřebuju jeho oporu a ne ten lesklý záchod.

On teda prásknul dveřma a zalezl do ložnice. Já si sedla, dýchala zhluboka, bylo mi až fyzicky zle. Došlo, mi že vyprávky o romantickém uvítání jsou v trapu.

Za chvíli nakoukl z kuchyně: Mám to maso aspoň uvařit, nebo radši nic? Už jsem neměla sílu nic řešit, chtěla jsem prostě jen klid.

Šla jsem pak do koupelny, koukla do zrcadla kruhy pod očima, bledá jak stěna. Ještě jsem si tam vzpomněla, jak jsem v autobuse snila o tom, že mě Tomáš jen obejme a řekne: Jsem rád, že jsi doma. Ale kdeže.

Aby toho nebylo málo, když jsem se vrátila z koupelny, chytli jsme se zas, hádka pokračovala, tentokrát mi dokonce hodil ten kus masa, anebo to byla klobása, už si ani nevzpomínám, natolik jsem byla vytočená. Sebrala jsem se a šla zpátky k rodičům, jak jsem byla, ani jsem se nepřevlékla.

Celá rodina mě pak přesvědčovala, ať se o rozvod nepokouším tchyně, švagrová, kdoví kdo ještě. Tomáš mi pořád volal zpátky a sliboval hory doly.

Ale já už měla jasno. Takového chlapa nechci. Nemůžu žít s někým, kdo si myslí, že pořádek je důležitější než moje zdraví a zdraví našeho miminka. To už fakt radši budu sama.

Rate article
Add a comment