Dokud žiješ, nikdy není pozdě. Zápis z deníku
Tak co, mami, jak jsme se domluvili, zítra pro tebe přijedu a odvezu tě tam. Jsem si jistý, že se ti tam bude moc líbit, řekl jsem nervózně, když jsem se oblékal a tiše za sebou zavíral domovní dveře.
Maminka, paní Růžena Novotná, se unaveně posadila na gauč. Po dlouhém přemlouvání souhlasila, že s tím výletem souhlasí. Sousedy byly u vytržení:
Ten tvůj Mirek se o tebe fakt stará! Zase tě vezme na rekreaci, takové štěstí, my si tady žijeme po svém, ale on to bere vážně.
Ale v srdci mé maminky hlodaly obavy. No nic, zítra už se všechno ukáže.
Ráno jsem přijel brzy. Vyndal jsem maminčina zavazadla a posadil ji do auta. Vyrazili jsme.
Podívejte se na ni, to je radost! Syn jí pořídil hospodyni, teď ji ještě bere na ozdravný pobyt, to my můžeme jen závidět, špitaly na lavičce před domem sousedky.
Sanatorium bylo za Prahou.
Mami, to je skoro pět hvězdiček, díval jsem se na ni prosebně, když jsme přijeli.
Když jsme vystoupili a procházeli kolem laviček, na kterých seděli jen starší lidé, maminka mi pohledem dala najevo, že její obavy nebyly plané.
Držela se však hrdě, vždycky musela být sebejistá.
Potkali jsme se očima, ale já pohled rychle uhnul samozřejmě si domyslela, o co jde.
Mami, tady jsou lékaři, zajímavé aktivity, společnost Zkusíš to na tři týdny, a kdyby něco začal jsem koktat a nedíval se jí do očí. Řekla jen:
Jdi, Mirku. A prosím tě, neříkej mi mamička, ale mami, jako dřív, ano?
Přikývl jsem úlevně, políbil ji na tvář a vyrazil zpět do města.
Mamince nabídli buď samostatný pokoj, nebo s někým. Rozhodla se pro společné bydlení sama být nechtěla.
Vítej, drahoušku, zvolala starší dáma na pohovce, konečně tu nejsem sama. Jmenuju se Eleonora Horáková.
Seznámily se.
Pokoj byl opravdu luxusní, až mě překvapilo, co všechno se dá za ty peníze dostat (i když 30 tisíc korun za tři týdny není málo). Společenský pokoj, dvě ložnice, sprcha a záchod.
Eleonora byla osamělá, ale movitá žena, už jí bylo jednadevadesát:
Víš, milá zlatá, už jsem prostě unavená, chci, aby se o mě někdo postaral. Svůj byt v centru pronajímám, tady je o všechno postaráno, lékaři, tvořivé kurzy. Byt jsem přepsala na synovce, na jaře mě bere do Karlových Varů. A co ty? Jsi ještě relativně mladá, co tě sem přivedlo?
Maminka jen pousmála, ale nakonec neodolala a svěřila se:
Abych pravdu řekla, přišlo to tak nějak samo. Syn s rodinou žije zvlášť, nějak jsme si přestali rozumět.
Také má velký byt, ale jakmile si vydělali na vlastní, koupili si ho a odstěhovali se. Možná lepší, protože se snachou, Helenou, jsme si nikdy moc nerozuměly. Ze začátku jsem si i užívala samotu, maminka se odmlčela, ale pak mi to zdraví začalo dělat problémy.
Aha, kývla Eleonora, sundávala natáčky a upravovala vlasy před zrcadlem, dnes jsou tanečky, půjdete?
Ne, dnes ne, dneska si chci odpočinout, odmítla maminka a odešla do své ložnice.
Všechno bylo vlastně rozumné. Vnučka Adélka studovala v Brně. Po škole přijede a bude chtít založit vlastní rodinu.
Všechno bylo vlastně její vina.
S Helenou to nikdy neklapalo ale byla to maminka, kdo jí pořád radil a nechtěl ji pustit ke slovu v domácnosti. Mirek mezi nimi balancoval, a ona chtěla, aby stál na její straně.
Hloupost.
Když se odstěhovali, bylo to zpočátku fajn. Vztahy se jakž takž vylepšily, Mirek, Helena a Adélka chodili docela často na návštěvu. Jenže jí zase začalo něco vadit.
Opět její vina.
Začala si myslet, že na ni všichni zapomněli. Vymýšlela si nemoci, hrála, že je neschopná a potřebuje větší péči, doufala, že ji budou navštěvovat častěji. Jenže syn to pojal jinak. Asi se i bál, že s Helenou zase začne nějaký spor. Nebo byl prostě zahlcený prací.
Celou dobu myslela jen na sebe.
Opět její vina.
Najal jí společnici, pak zase jinou. Ale žádná jí nebyla dost dobrá. Chtěla pozornost nejbližších, dopadlo to však takto.
Adélka, její milovaná vnučka, odešla studovat do Brna. Volávala jí často:
Babi, brzy přijedu, mám se fajn. A jak ty?
Dobře, zlatíčko, odpovídala maminka, i když jí nebylo úplně do smíchu.
Babi, neměj strach, hned jak skončí semestr, přijdu za tebou, Adélka ji opravdu měla ráda.
Opět její vina.
Říkala Mirkovi, že už zapomíná prášky, že se jí všechno plete. Lhala.
Myslela, že ji třeba vezme k sobě.
Asi se opravdu zalekl, že už je na tom špatně. Oni s Helenou pracují kdo by se o ni staral? A tak ji přivezl sem.
Do toho pětihvězdičkového domova důchodců.
Maminka se tehdy postavila a zadívala se na sebe do zrcadla:
Žena ve věku, blížila se k osmdesátce, no a co?
Rozum a sílu ještě má.
Zase její vina. Ale možná je to nakonec ten nejlepší způsob.
Lehla si a usnula.
Tři týdny v sanatoriu jí přišly jako věčnost.
Já za ní dojížděl každý pátek. Vozil jí drobnosti, i když tu bylo všeho dost.
Všechno by bylo krásné, kdyby to byl jen obyčejný pobyt v hotelu. Ale představa, že to je možná na pořád, ji ničila.
Víte, pane Novotný, vaši maminku jsme prohlédli. Na svůj věk je na tom zdravotně výborně, jen nervy jsou trošku napjaté ale to je obvyklé, oznámil mi hlavní lékař při jedné z návštěv.
A já jsem si v ten okamžik uvědomil, že jsem si vlastně myslel opak že všichni čekají, až bude konec.
Najednou se ve dveřích zjevila Adélka:
Babi, táta říkal, že jsi na rekreaci? To je zvláštní místo! Ale babi, já právě dokončila diplomku, chápeš? Přijela jsem a chci být chvíli s tebou můžu u tebe zase bydlet?
Maminku to zasáhlo přímo do srdce. Adélka byla tak upřímná!
Táta tu má být zítra,, sbal se, jedeme domů!
Maminka jen tiše přikývla málem se rozplakala dojetím.
Eleonora, když si upravovala vlasy, jí s lehkou závistí řekla:
Milá Růženo, vy musíte domů, tohle není pro vás nejste typ dámy do penzionu, vy jste pro rodinu, vstala a důstojně odešla do svého pokoje.
Maminka si začala balit věci, aniž by sama věřila, že opravdu pojede.
Přijel jsem už ráno. Vešel jsem, usmál se a řekl jediné:
Mami, a objal jsem ji.
V autě už seděla Adélka a překvapivě i Helena. Všichni jsme na sebe koukli a maminka měla v očích slzy dojetí:
Opět moje vina. Pořád jsem všechny organizovala, chtěla rozhodovat. Nenechala jsem je prostě žít. Co jsem tím získala? Dívají se na mě s očekáváním ale to jsou přece moje děti!
Děkuju vám, zašeptala maminka, když jsem jí otevřel dveře a posadila se vedle Adélky.
Maminka jela domů srdcem plným radosti a štěstí.
Teď už to bude jiné. Teď věří v lepší věci.
Vždyť nikdy není pozdě jednoduše žít, být šťastný a dělat šťastnými své blízké.
Takový je můj dnešní zápis věřím, že jsem to konečně pochopil.