Byl už večer. Můj zeť přivedl tchyni k nám domů. Položil dvě její tašky do předsíně na podlahu a ona šla navštívit Sáru.

Dobré zprávy

Už byl večer. Zeť přivedl tchýni domů, položil dvě tašky na podlahu v předsíni a vydal se za Klárou. Když Klára spatřila svou matku, zaplavila ji podivná, tíživá vlna zklamání, skoro jako by zahlédla svůj vlastní odraz v zamženém zrcadle. To teď mám o tebe pečovat do konce života? Nevydáš se později zase zpět na vesnici?

Nedávno mi někdo vyprávěl sen o dávné přítelkyni, která měla k matce v srdci zvláštně trpký postoj. Je prý dobré vědět, že všechno dopadlo dobře a o babičku se postaral zeť poslal ji do soukromé kliniky a zaplatil vysoký účet v korunách. Ale tehdy Klára nic netušila, dozvěděla se to až ve chvíli, kdy se máma z nemocnice vrátila.

Klářin muž přivedl tchýni podivnými chodbami domů, postavil jí kufr vedle starých bot, otočil se k manželce a zahlaholil: Tvoje maminka je teď zdravá, všechno potřebné má, ale ještě by měla být nějaký čas pod dohledem. Takže s námi nějaký čas zůstane. Nevadí ti to, že ne?

Bylo by bývalo logičtější, kdyby se Klára na tuhle otázku zeptala sama svého manžela přece šlo o její vlastní mámu. Namísto poděkování však Klára spustila zvláštní monolog, který kroužil po místnosti jako vír podivné nespokojenosti: Mami, já se teprve přestěhovala do Prahy, začínám si tu zařizovat nový život a ty tys najednou tady! Chceš bydlet za stejnou zdí jako já. Teď mám být tvoje opatrovnice až do smrti, a ty už nebudeš chtít zpátky na chalupu ve vesnici u Klatov?

Matka, penzistka, se v tom snovém večeru zachvěla jako stín a její strach se rozlehl bytem. Nejvíce však udiven byl Klářin manžel.

Jakoby tím Klára poprvé ukázala svou pravou tvář, odhalila směr svých myšlenek. Takovou Kláru ještě nikdy nepoznal ani když ji žádal o ruku. Tchýně si začala tichounce balit věci zpět do tašek, zatímco Klára, uražená a v rozrušeném gestu, zabouchla dveře a odkráčela kamsi za kamarádkou.

Když se v noci vrátila, nalezla v předsíni svoje kufry a na botníku ležel vlakový lístek s razítkem ČD. Nerozuměla tomu snovému poskládání věcí a obrátila se na manžela: Proč? Maminka ještě neodešla? Nebo snad jedeš někam ty?

Ne, to jsou tvoje věci a tady je jízdenka, promluvil poklidně, jako někdo, kdo mluví ze snu. Možná bychom měli zkusit chvíli bydlet každý zvlášť. Já si už dlouho přeju dítě, ale dneska jsem si uvědomil, že nejsem připraven mít potomky s někým, pro koho by byla taková matka vzorem. Zamysli se. Běž na čas na chalupu, do domu u maminky na vesnici. Ona zatím zůstane tady se mnou. A když zjistíš, co v tobě skutečně je, můžeš se vrátit, vysvětlil klidným tónem z jiného světa.

Klára, omámená tím nočním snem a směšuje city s realitou, si nikdy nedovedla představit, že zrovna on se rozhodne právě takto.

Rate article
Add a comment