Je mi 21 let. Před pěti lety si maminka přivedla domů svého druhého manžela. Hned jsem ho nemohla vystát. Dělal uklízeče. Přitáhl se k nám s dvěma kufry, ale okamžitě mi začal rozkazovat a vychovávat mě, jako bych byla jeho vlastní dcera. Fakt nechutný typ. Nechápala jsem, co na něm mamka vidí. Plat má směšný, ještě posílá alimenty bývalé ženě. Nikdy jsme si s ním nesedli. Prvně jsem jen mlčela, ale pak jsem už ty jeho kecy nevydržela a začaly hádky.
Po maturitě jsem se dostala na lékařskou fakultu na státní místo. Od mala jsem snila, že budu doktorka. Snažím se učit poctivě, i když je to na medicíně fakt těžký. Dosáhla jsem dokonce i na stipendium. Před šesti měsíci ale ten pán začal remcat, že sedím doma na krku: Seš dospělá, ale pořád se válíš u maminky, my tě živíme, oblíkáme, dokonce ti kupujeme boty. Ve tvým věku jsem už dávno makal! A hlavní stížnost? Prý netahám domů ani korunu a měla bych si najít práci, abych je podpořila, protože peněz nikdy není dost. Nejhorší na tom všem mamka mu dává za pravdu a tváří se, že mě vychovává a vymetá ze mě lenost.
Mamka mi jednou řekla: Mohla bys aspoň na poloviční úvazek, Karolíno, vážně tě nemůžeme živit do nekonečna, nejsme žádní nadlidi. No a před dvěma dny ten expert prohlásil, že dospělí a velké děti mají žít sami a ne u rodičů. Byla jsem docela v šoku, otočila se na mamku mlčela, takže asi souhlasila.
Šla jsem do svého pokoje něco rozdýchat. Druhý den ráno mamka začala s vážnou tváří: Mám to těžké, Karolíno, stojím před volbou, pořád se doma hádáme, ty jsi pořád s nějakými scénami, nedáš si pokoj. Chtěla bych mít svůj klid, žít si svůj život. On má pravdu, už nejsi malá holka, měla bys bydlet sama. Máš měsíc, najdi si jiné bydlení a vystěhuj se. Zůstala jsem jak opařená. Nikdy by mě nenapadlo, že mě mamka jednou vyhodí na ulici. To jí teda nikdy neodpustím…