To není tvůj domov Alena se smutkem pohlédla na dům, kde vyrůstala odmala. Ve svých osmnácti už byl…

Dobré zprávy

Tohle není tvůj domov

Lenka se smutně rozhlédla po domě, kde vyrůstala odmalička. V osmnácti už měla pocit, že ji život úplně zklamal. Proč je na ni osud tak zlý? Babička zemřela, na vejšku se nedostala a to jen kvůli holce, co seděla vedle ní u přijímaček. Tahle holka jí všechno opsala, šla odevzdat papír jako první a u dveří šeptla zkoušejícímu něco do ucha. Ten se zamračil, šel za Lenkou, chtěl vidět její odpovědi, a pak ji vyhodil ze zkoušky s obviněním z opisování. Nebylo jak se bránit. Nakonec se ukázalo, že ta holka je dcera místního podnikatele. To vůbec nešlo uhrát, prostě neměla šanci.

A teď, po všech těch nezdarech, se jí v životě zjevila máma se dvěma vlastními bratry a novým manželem. Kde byli celý ty roky? Lenku totiž vychovávala babička, mámu si moc nepamatovala, jen tak do čtyř let byla s nimi. A ani z toho neměla úplně hezké vzpomínky. Když byl táta v práci, máma ji nechávala samotnou a šla se bavit. Pořád hledala pořádnýho chlapa a nijak to netajila, ani když byl táta naživu, ani potom, když najednou zemřel.

Jakmile ovdověla, Věra se moc netrápila. Sbalila si věci, čtyřletou dceru nechala babičce na zápraží a pak prodala byt, co zůstal po manželovi a odjela kdo ví kam. Babička Anna ji tehdy marně přemlouvala, ať se vzpamatuje a je trochu zodpovědná.

Věra občas přijela, ale o Lenku se fakt nestarala. Když Lence bylo dvanáct, přijela i se sedmiletým bratrem Petrem a chtěla po babičce, aby dům přepsala na ni.

Ne, Věrušo! Nic z toho nebude! stála si babička za svým.

Až umřeš, stejně to bude moje! odpověděla Věra natvrdo, vzala Petra a uraženě odjela.

Proč se vlastně vždycky pohádáte, když přijede? ptala se tehdy Lenka babičky.

Protože tvoje máma je sobec! Špatně jsem ji vychovala, měla jsem ji víc zmalovat! naštvaně poznamenala Anna.

Babička onemocněla nečekaně. Nikdy si nestěžovala, ale jednoho dne, když se Lenka vracela ze školy, našla babičku, jak sedí nebývale bledá na balkoně a poprvé v životě ji viděla bez práce v ruce.

Je ti něco? lekla se Lenka.

Není mi dobře Zavolej mi sanitku, Leničko, poprosila klidně babička.

Pak už to šlo rychle nemocnice, kapačky smrt. Poslední dny strávila Anna na JIP, navštěvovat nešlo. Lenka se bála o babičku a ve strachu zavolala mámě. Ta nejdřív odmítla přijet, ale jak slyšela, že je babička na JIPce, tak nakonec dorazila akorát na pohřeb. Tři dny po pohřbu jí strčila pod nos závěť: Tenhle dům je teď můj a kluků! Oleg brzy přijede. Víš, že se s ním nesneseš, tak u tety Gábiny chvíli pobudeš, jo?

V matčině hlase nebyla ani trocha zármutku. Spíš vypadala, že je ráda, že Anna zemřela, protože je teď dědička!

Lenka byla plná zármutku a neměla sílu matce vzdorovat. V závěti bylo všechno jasně napsané. Takže první týdny skutečně bydlela u tetičky Gábiny to byla teta z otcovy strany, ale náladová, pořád doufala, že si polepší, takže tam byly pořád hlučné, polopodnapilé návštěvy. A Lenka se na to nemohla dívat. Navíc někteří z těch chlápků na ni začali pokukovat, z čehož byla úplně vyřízená.

Všechno to řekla svému klukovi Pavlovi a ten ji překvapil: Nenechám tě tam samotnou mezi takovými chlapama! Dneska promluvím s tátou, máme jednu garsonku na kraji města. Táta sliboval, že tam budu moct bydlet, když se dostanu na vejšku. Já svůj slib splnil teď je řada na něm.

Ale co já? nechápala Lenka.

No jak co? Budeme tam bydlet spolu!

A tvoji rodiče ti to dovolí?

Nemají na výběr! Ber to jako oficiální žádost o ruku: chceš si mě vzít a bydlet se mnou v jedné garsonce?

Lenka měla na krajíčku: Ano, samozřejmě!

Když teta slyšela, že bude svatba, měla radost. Matka Věra málem skřípala zubama: Takže chceš svatbu, jo? Neumíš se dostat na vejšku, tak sis našla jinou cestu! Nic ti nedám, to si zapamatuj! A dům je můj nedostaneš nic!

To Lence zlomilo srdce. Pavel ji našel v slzách, odvezl ji k sobě domů a jeho rodiče ji začali uklidňovat a vařit čaj.

Andrej Šimek, Pavlův táta, ji pozorně poslouchal a soucítil s ní: Chudáku holka, co je to za ženskou, ta tvoje matka! zajíkla se Pavlova máma.

Ale víš, co mě zajímá? přemýšlel Andrej. Proč je s tím domem tak posedlá, když má závěť, a pořád tě s tím trápí?

Nevím, popotahovala Lenka, kvůli tomu domu se vždycky hádaly, když přijela. Nejdřív ho chtěla prodat, pak ho chtěla přepsat na sebe, ale babička nikdy nesouhlasila. Prý bychom pak zůstaly na ulici.

To je divný! Byla jsi po babiččině smrti u notáře?

Ne. Proč bych měla? divila se Lenka.

Aby tě uznali za dědictví.

Ale vždyť dědička je máma. Já jsem jen vnučka. A máma má závěť, viděla jsem ji.

Bude to složitější, poznamenal Andrej. V pondělí zajděme k notáři spolu. Zatím si odpočiň.

Mezitím si s mámou domlouvala schůzku. Ta donesla nějaké papíry a chtěla po Lence, ať je podepíše, ale Pavlovi se to nelíbilo:

Nic nebude podepisovat!

A kdo jsi vůbec ty? Je dospělá, rozhodne se sama! rozčílila se Věra.

Jsem její budoucí muž a myslím, že by jí to mohlo uškodit. Takže nic nepodepisuje!

Věra nadávala, ale musela odejít s nepořízenou. Andrejovy obavy tím jen zesílily.

Za pár dní, jak slíbili, šli k notáři. Dávej pozor, co říká, a když budeš něco podepisovat, pořádně to pročti! varoval Andrej.

Notář byl ale pečlivý a všechno vysvětlil. Přijal Lenčinu žádost a druhý den přišla odpověď bylo zahájeno dědické řízení. Ukázalo se, že Anna měla účet, na němž spořila peníze pro vnučku na studia. Lenka o něm vůbec nevěděla.

A co dům? ptal se Andrej.

Babička tady před pár lety podepsala darovací smlouvu na vnučku. Jiných dokumentů o domě není.

Cože, darovací smlouvu? divila se Lenka.

Ano, babička vás chtěla zabezpečit. Nedávno jste dovršila osmnáct, takže už můžete s domem nakládat, jak chcete.

A co závěť?

To bylo sepsáno sedm let dřív a později zrušeno. Pravděpodobně o tom vaše matka neví. Dům je váš a můžete v něm klidně bydlet.

Všechny Andrejovy obavy se potvrdily.

Co teď? ptala se Lenka rozpačitě, když vycházeli.

Co by? Řekni matce, že dům je tvůj a že se má odstěhovat.

Ale ona to nikdy neudělá! Už mi sbalila věci, že je vyhodí za dveře!

Od toho je tady policie.

Když to řekla mámě, ta zuřila: Ty holka jedna nevděčná! Mně chceš vyhodit vlastní matku? Koukej vypadnout spíš ty! Myslíš, že ti tyhle pohádky uvěřím? Kdo ti to nabulíkoval? Tvůj ženich s jeho fotrem? To jste si náramně sedli! Mám dokument, že mám na dům právo! Závěť je jasná, jsem v ní dědička!

Tak laskavě odejděte, nebo vám zlámu nohy, ať si to pamatujete! přidal se Oleg, který je celou dobu nenávistně pozoroval. Andrej Šimek s Lenkou se nehnuli.

Za výhrůžky můžete mít opletačky s policií! řekl Andrej věcně, ale rázně.

Hele, kdo jsi ty, že mi tady budeš říkat, co mám dělat? Táhněte, ten dům prodáme, za chvíli jsou tady kupci na prohlídku!

Místo kupců ale přijela policie. Vyslechli všechny strany a řekli narušitelům, ať dům co nejdřív opustí, jinak to bude řešit soudně. Věra i s rodinkou zuřili, ale nemohli nic dělat. Lenka se konečně vrátila zpátky domů. Pavel ji nechtěl nechat samotnou, bál se, co by stvořil matčin manžel a měl pravdu.

Věra s Olegem Lence ještě chvíli ztrpčovali život. Jakmile se dozvěděli o babiččiných penězích na účtu, pokusili se dostat aspoň k těm. Část jim notář musel přiznat, ale dům si už nikdy nevymohli. Věra dala pokoj, až když si všechno nechala ověřit právníky, a nakonec odjela s rodinou. S Lenkou už se nikdy neviděly.

Lenka a Pavel se vzali. Příští léto se Lenka dostala na vysněnou fakultu a ve třetím ročníku porodila první dítě. Byla vděčná manželovi a jeho rodině, že ji podrželi v těžkých chvílích, a prožila krásný život.

Autor: Odeta

—

Záhada

Chaloupka byla stará, ale docela udržovaná. Moc dlouho opuštěná nestála, takže ještě nebyla rozeschlá ani zpustlá. To je jedině dobře! pomyslela si Jarka. Chlap v mém životě zrovna není. A asi už ani nebude. Nejsem zrovna ten typ české ženské, co zvládne všechno od zatloukání hřebíků až po krocení koní nebo vynášení z hořících baráků!

Vystoupala na zápraží, vytáhla z kabelky klíč a odemkla masivní visací zámek.

***

Tuhle chalupu Jarka dostala od babičky Lídy, a vlastně ani neví proč. Babička byla vzdálená příbuzná, moc se neznaly. Ale kdo ví, co se těm starým hlavám honí v myšlenkách. Vždyť babičce Lídě podle jejích propočtů muselo být něco kolem sta let. Jarka byla její praneteř nebo snad sestřenice z druhého kolena. Prostě rodina.

V dětství u Lídy párkrát byla. Už tehdy tam babička byla už skoro stará. Nejradši byla vždycky sama. Rodinu neobtěžovala, o nic neprosila. A nedávno prostě zemřela.

Když Jarku upozornili, že jejich babička v Záhadě umřela, nejdřív jí ani nedošlo, o koho jde. Ani by ji nenapadlo, že jí právě ona zanechá chalupu a dvanáct arů půdy.

Taková věcná podpora do důchodu! vtipkoval tehdy Jarkin manžel Mirek.

No jo, do důchodu to mám ještě pěkných pár let a nejspíš to protáhnou i do šedesáti. Tak to beru prostě jako dárek. Stejně nechápu za co. Já ani nevěděla, že Lída ještě žije! Myslela jsem, že už je dávno na onom světě, vždyť jí bylo hafo let. Ale nechci být nevděčná, darovanému koni na zuby nehleď.

A nebo to prodáme! smál se Mirek.

***

Nakonec dobře, že to neprodali. Dva-tři měsíce poté, co se Jarka stala majitelkou chalupy a zahrady, jí život připravil další překvápko. Tentokrát hodně nepříjemné zjistila, že Mirek jí zahýbá. No jo, šediny, krize středního věku a místo bonbónků kámen za nehtemRozvod byl rychlý a tichý, což bylo snad to jediné štěstí, které ji v té době mohlo potkat. Zůstala sama, bez Mirka, ale s chalupou v Záhadě a jakousi zvláštní otázkou, proč jí vlastně vzdálená babička odkázala právě tohle místo. Až do jara se k tomu nevracela v bytě na sídlišti bylo co dělat a na stěhování ani chvilku nálady.

A pak, v prvních slunečných dnech, kdy sníh zmizel z polí a na zahradě se začala klubat mladá tráva, rozhodla se, že v chalupě zůstane aspoň na pár dnů. S vozem plným krabic a touhou na změnu zamířila do Záhady.

První večer seděla před domkem, obklopená tichem, jaké v paneláku neznala. Domácí pantofle, horký čaj a šustění větví jí připadaly téměř slavnostní. Šla si pro poleno, aby přiložila do kamen a v rohu dřevníku uslyšela nemotorné šmátrání.

Chviličku zaváhala, ale zvědavost převážila. Posvítila si mobilem a našla tam polorozpadlou krabici, plnou popsaných pohlednic, fotografií a zažloutlých dopisů. V ruce držela dopis nadepsaný svým jménem. Rozechvěla se psaní od babičky Lídy.

Milá Jarko, stálo v dopise. Dala jsem ti chalupu, protože ty jediná v naší rodině máš srdce, které rozpozná domov nejen podle květin v okně, ale podle toho, že slyší smích, i když kolem nikdo není. Sama jsem za život zažila víc loučení než přivítání. Nechci, abys byla sama, až tvůj čas přijde. Každý kout tohodle domu je naplněn minulostí, láskou i smutkem. Odpusť všem, co ti ublíží. Tady jednou poznáš, že to není konec, když někdo odejde přijde něco jiného, často lepšího, byť to tak hned nevypadá.

Jarka ten večer seděla u kamen, v ruce list a kapající slzy se vpíjely do dopisu. Vedle sebe položila starou fotku babička stála rozesmátá před chalupou, za ní švestky v květu. Najednou Jarka cítila, že pochopila všechno, nač se v posledních měsících nedokázala zeptat.

Chalupa v Záhadě jí nenabídla jen střechu nad hlavou. Nabídla jí příběh, kořeny, šanci znovu začít. A tak s každým novým ránem otevírala okno a zdravila ticho polí, ptáky v zahradě, starou jabloň i Babičku Lídu, která na ni teď možná vesele mrkala skrz šumící listí.

Záhada už pro Jarku nebyla hádankou. Byla domovem tím pravým, po kterém lidé celý život touží.

Rate article
Add a comment