Babky k ruce: Příběh o dvou českých babičkách, které v nemocničním pokoji zjišťují, že být vždy po r…

Dobré zprávy

Pohodlné babičky

Markéta Svobodová se probudila smíchem. Ne tlumeným uchechtnutím, ne diskrétním zahihňáním, ale hlasitým, až neslušně upřímným chechotem, který jí vždycky celý život lezl na nervy, zvlášť tady v nemocnici. Smála se její spolupacientka na vedlejší posteli, tiskla k uchu mobil a mávala u toho druhou rukou, jako by ji na druhém konci linky někdo mohl vidět.

Leni, ty mi dáváš! Fakt? On to řekl takhle? Přede všema?

Markéta se podívala na hodinky za čtvrt hodiny bude sedm. Do budíčku ještě čas. Čas na to, aby se mohla v klidu srovnat myšlenky před operací.

Včera večer, když ji vezli na pokoj, už ležela její spolubydlící ve své posteli a zuřivě ťukala do telefonu. Pozdravily se krátce. Dobrý večer. Dobrý den. A zase utichly do svých světů. Markéta byla za to ticho vděčná. A teď tady tohle varieté.

Promiňte, pronesla tiše, ale zřetelně. Můžete být trochu potichu?

Spolubydlící se otočila. Kulatý obličej, krátké šedé vlasy, které se už dávno nesnažila přebarvovat, výrazné pyžamo s červenými puntíky. V nemocnici! No to snad…

Jé, Leni, musím končit, tady mě někdo cepuje, schovala mobil a otočila se na Markétu s širokým úsměvem. Promiňte! Já jsem Hana Novotná. Vy jste se vyspala? Já před operací nikdy nespím, tak aspoň obcházím příbuzenstvo.

Markéta Svobodová. Pokud nespíte, neznamená to, že ostatní nechtějí odpočívat.

Ale tak když už jste vzhůru, mrkla na ni Hana. No jo, příště budu jen šeptat, slibuju.

Šeptat nezačala. Do snídaně stihla zavolat ještě dvakrát, hlas pořád hlasitější. Markéta si demonstrativně lehla čelem ke zdi a přetáhla si peřinu přes hlavu, ale ani to nepomohlo.

Volala dcera, vysvětlovala Hana u snídaně, do které se ani jedna nepustily. Operace. Chudák holka, má strach. Já ji uklidňuju, jak umím.

Markéta mlčela. Její syn nevolal. Ale ani nečekala říkal, že ráno má důležité porady. Sama ho k tomu vychovala: práce je vážná věc, odpovědnost.

Hanu si odvezli na sál první. Šla chodbou, mávala a zvesela něco pokřikovala na sestřičku, ta se smála. Markéta si v duchu přála, aby po operaci měla nový pokoj sama.

Na Markétu přišla řada za hodinu. Narkózu snášela vždycky těžce. Probrala se s nevolností a tupou bolestí v břiše. Sestřička jí potichu říkala, že všechno dopadlo dobře, že musí vydržet. To ona uměla. Vydržela vždycky všechno.

Večer, když ji vezli zpět na pokoj, ležela Hana natažená na posteli, obličej šedý, oči zavřené, kapačka v ruce. Poprvé ticho.

Jak je? zeptala se Markéta, ač neměla v plánu začínat konverzaci.

Hana našla očima Markétu a slabo se pousmála. Ještě žiju. A vy?

Taky.

Byly chvíli zticha. Za oknem se stmívalo, kapačky tiše skákaly kapku po kapce.

Promiňte za ráno, najednou řekla Hana. Když jsem nervózní, začnu žvanit bez přestávky. Vím, že to otravuje, ale nemůžu si pomoct.

Markéta by jí nejradši něco od plic odpověděla, ale byla moc unavená. Vydolovala jen: To je v pořádku.

V noci ani jedna nemohla usnout. Obě je bolelo. Hana už nevolala, byla zticha, ale Markéta slyšela, jak se převaluje a tiše povzdychuje. Jednou snad i brečela, tiše do polštáře.

Ráno přišla lékařka. Zkontrolovala stehy, změřila teplotu, obě pochválila: Šikulky, všechno v pořádku. Hana hned popadla mobil.

Leni, ahoj! Jo, jsem v pohodě, nemusíš se bát. Co děti? Pepík měl teplotu? A dala jsi mu… Cože? Už dobrý? Vidíš, vždyť jsem říkala.

Markétě to nedalo neposlouchat. Děti znamenají asi vnoučata. Dcera jí každou maličkost hlásí.

Její vlastní mobil mlčel. Podívala se dvě SMS od syna. Mami, jak je? A Dej vědět, až to půjde. Odesláno předešlý večer, když byla ještě mimo.

Odpověděla: Všechno ok. Dala smajlíka. Syn taxativně trval na smajlících, říkal, že bez nich jsou zprávy moc strohé.

Odpověď za tři hodiny: Super! Měj se.

Vaši nepřijedou? zeptala se odpoledne Hana.

Syn pracuje. Bydlí daleko. Ale zvládnu to, nejsem přece dítě.

Přesně. U nás to má dcera taky tak. Mámo, ty se přece postaráš. Proč jezdit, když je všechno v pořádku, žejo?

V jejím hlase něco bylo, Markéta na ni koukla pozorněji. Usmívala se, ale v očích ani jiskra.

Kolik máte vnoučat?

Tři. Pepík je nejstarší, osm, pak Maruška a Lukášek tři a čtyři roky. vytáhla mobil ze šuplíku Chcete kouknout na fotky?

Ukazovala jí je snad dvacet minut. Děti na chatě, v Chorvatsku, s dortem. Na všech s nimi ona. Objímá je, směje se, dělá opičky. Dcera nikde.

Ta je vždycky za foťákem, vysvětlila Hana. Nerada se fotí.

A vnoučata u vás bývají často?

Já vlastně bydlím skoro u nich. Dcera pracuje, zet taky, takže… jsem taková výpomoc. Školka, úkoly, oběd.

Markéta pokývala hlavou. Taky to tak měla roky. Nejdřív každý den. Pak, jak vnuk povyrostl, méně. Teď tak jednou za měsíc, když vyjde čas.

Vy?

Jeden vnuk, devět. Učí se dobře, chodí na atletiku.

Často se vídáte?

Občas v neděli. Mají toho moc. Chápu to.

Jasně, Hana se podívala ven. Mají toho moc…

Odmlčely se. Venku začalo drobně poprchávat.

Večer Hana zabručela: Mně se nechce domů.

Markéta vzhlédla od časopisu. Hana seděla na posteli, kolena přitažená k bradě a koukala na parkety.

Opravdu nechce. Přemýšlela jsem v nemocnici… a netěším se domů.

Proč?

Proč asi? Přijedu a Pepík nezvládl úkoly, Maruška zas nachlazená, Lukáš kalhoty prodřený. Dcera v práci do noci, zet na službách. Já pořád jen pofackuj to, ukliď tamto, dohlídni na děti. A ani… zarazila se. Ani nepoděkují. Babička přeci musí.

Markéta mlčela. V krku knedlík.

Promiňte, Hana si utřela oči. Nějak se mi to teď splašilo.

To je v pořádku, špitla Markéta. Pět let jsem v důchodu. Myslela jsem, že budu mít čas na sebe, do divadla, na výstavy. Dokonce jsem se zapsala na francouzštinu. Vydržela jsem tam dva týdny.

Co se stalo?

Snacha šla na mateřskou. Prosila o pomoc. Jsem babička, přece neodmítnu. Tři roky denně, pak postupně méně. Až už mě moc nepotřebovali. Mají paní na hlídání. Já teď jen čekám u telefonu, až si vzpomenou.

Hana kývla.

Dcera měla přijet v listopadu. Na návštěvu. Celý byt jsem vydrhla, napečené koláče. Pak volala: Mami, nezlob se, Pepík má trénink, nestíháme.

A nepřijela?

Nepřijela. Koláče jsem dala sousedce.

Obě jen tiše poslouchaly, jak za oknem vytrvale ťuká déšť.

Víte, co je nejhorší? ptá se Hana. Ne že nepřijedou. Ale že stejně pořád čekám. Držím mobil v ruce, říkám si: třeba teď zavolají jen tak, že je to zrovna napadlo. Ne proto, že něco potřebují.

Markétě se zalily oči slzami.

Já taky čekám. Pokaždé, když zvoní telefon, doufám, že syn jen chce pokecat. Ale on vždycky jen něco řeší.

A my pomáháme, uchechtla se Hana, protože jsme přece mámy.

Ano.

Druhý den byly převazy. Obě to bolelo. Po výkonu ležely mlčky, až se Hana zeptala:

Celý život jsem si myslela, že mám štěstí. Milovanou dceru, slušnýho zetě, vnoučata srdečná. Že mě potřebují. Že beze mě to nejde.

A?

Až tady mi došlo, že oni to vlastně zvládají i beze mě. Dcera si za ty čtyři dny ani jednou nestěžovala, naopak. Asi to jen mají pohodlný. Babička-za-darmo.

Markéta se zvedla na lokti.

A víte, co mně došlo? Že jsem syna naučila, že máma pomůže za všech okolností, vždycky čeká. Plány má až za jeho starostmi.

Taky jsem to tak dělala, přitakala Hana. Zavolala mi dcera a já běžela.

Nás jsme učily, že nejsme lidi, řekla Markéta pomalu. Nemáme vlastní život.

Hana mlčela, přemýšlela.

A co teď?

Nevím.

Pátý den Markéta zvládla z postele bez pomoci sestřičky. Šestý den došla až na konec chodby. Hana jí trpělivě šlapala po boku, o den pozadu. Chodily po chodbě spolu, pomalé, opatrné.

Po smrti manžela jsem byla ztracená, svěřila se Hana. Dcera řekla: Mámo, teď máš životní smysl vnoučata. Já žila pro ně. Jenže… je to jednostranný. Já pro ně, oni pro mě jen když je potřeba.

Markéta jí vyprávěla o rozvodu, třicet let zpátky. Synovi bylo pět, dělala si večerně školu, k tomu dvě práce.

Myslela jsem, že když budu ideální matka, bude i on ideální. Když vše dám, bude vděčný.

A on žije svůj vlastní život, povzdechla Hana.

No právě. Asi je to normální. Jen jsem nečekala, že zůstanu tak sama.

Já taky nečekala.

Sedmý den přišel syn. Bez ohlášení. Markéta seděla na posteli, četla si. Najednou ve dveřích stál vysoký, drahý kabát, taška s ovocem.

Mami, ahoj! usmál se a políbil ji na čelo. Co zdraví? Lepší?

Lepší.

Výborně. Slyšel jsem, že za tři dny vás pustí. Nepojedeš pár dní k nám? Petra říkala, že máme volný pokoj.

Doma mi bude líp.

Jak chceš. Ale zavolej, kdybys něco potřebovala.

Byl tu dvacet minut. Povídal o práci, vnoukovi, o autě. Nabídl peníze. Slíbil, že se zastaví za týden. Odešel rychle, s viditelnou úlevou.

Hana na své posteli předstírala spánek. Jakmile se za synem zaklaply dveře, otevřela oči.

Váš?

Můj.

Fešák.

To jo.

Ale studený jak led.

Markéta neodpověděla. V krku jí svíralo.

Víš, říká tiše Hana, říkám si, že bychom se měly přestat upínat na jejich lásku. Prostě pustit… Přijmout, že mají svůj život. A my si musíme najít ten vlastní.

To se lehko řekne.

Udělat se to musí těžko. Ale jaká je jiná cesta? Jinak budeme pořád jen sedět a čekat, kdy nám zavolají.

Cos řekla dceři? najednou Markéta, také nečekaně, přešla na tykání.

Že po propuštění musím pár týdnů opravdu odpočívat. Že doktor zakázal děti hlídat, zvedat těžké, lítat po bytech.

Zlobila se?

Strašně. Hana se usmála. A mně se přitom ulevilo. Fakt jako bych shodila z ramen velký kámen.

Markéta zavřela oči.

Já mám strach. Že když jednou odmítnu, už nezavolají nikdy.

A teď volají často?

Ticho.

Vidíš. Může být už jen líp.

Osmý den je propustili. Balily si všechny věci potichu, jako při loučení navždy.

Vyměníme si čísla? navrhla Hana.

Markéta přikývla. Oťukaly si mobilní čísla, zamávaly si nesměle.

Děkuju, řekla Markéta Že jsi tady byla.

Já děkuju tobě. Takhle naposledy jsem si povídala s někým fakt od srdce snad před třiceti lety.

Já taky.

Objaly se, opatrně, se strachem o stehy. Sestřička přinesla papíry k propuštění, objednala taxi. Markéta jela první.

Doma bylo ticho a prázdno. Vybalila tašku, dala si sprchu, lehla na gauč. Vzala mobil. Tři zprávy od syna: Jsi už doma?, Dej vědět, až budeš v pořádku, Nezapomeň na prášky.

Odepsala: Jsem doma. Všechno ok. Odložila mobil.

Vstala, přišla ke skříni. Vytáhla složku, kterou neotevřela pět let. Uvnitř rozvrh kurzů francouzštiny a vytištěný program filharmonie. Dívala se na ty papíry dlouho.

Zazvonil telefon. Hana.

Ahoj. Promiň, že ruším hned, ale prostě se mi chtělo zavolat.

Jsem ráda. Fakt ráda.

Co kdybychom se sešly? Jak trošku nabereme sílu. Za dva týdny. Dáme kafe, projdeme se. Jestli tedy budeš chtít.

Markéta mrkla na brožuru francouzštiny v ruce. Pak na telefon. Pak zas na brožuru.

Chci. Fakt chci. A víš co? Ne až za dva týdny. Klidně už v sobotu. Už mě nebaví doma jen ležet.

V sobotu? No jo, doktorka ale…

Řekla. Ale víš co? Už třicet let myslím pořád jen na druhé. Teď dám jednou sebe na první místo.

Tak platí. V sobotu.

Rozloučily se. Markéta položila mobil a zvedla brožuru kurzů. Začínaly za měsíc. Přijímají ještě.

Otevřela notebook a začala vyplňovat přihlášku. Ruce se jí trochu třásly, ale nevzdala to.

Za oknem padal déšť. Ale v šedi už se prodíralo slunce. Slabé, podzimní, ale přece jen slunce.

A Markétě najednou problesklo hlavou, že možná… život teprve začíná. A přihlášku s úsměvem odeslala.

Rate article
Add a comment