Přinášej, přinášej, přinášej, přinášej, přinášej – tohle jsem slýchala celý svůj život. Už mám dost. Ve svých 54 letech se rozvedu.

Dobré zprávy

Brzy ráno se mi v telefonu ozval soused a zeptal se:
Slyšel jsi, co provedla tvoje sestřenice?
Ne, co se stalo?
Prý chce podat žádost o rozvod ve svých 54 letech, po třiceti letech manželství.

Od takové zprávy mi spadla brada až na zem jako bych cítil, že se mi v ústech rozplynula jablková šťáva. Vždyť to byla normální rodina, její manžel nepije, je v důchodu, o devět let starší než ona. Tři dospělé děti, už bydlí každý sám, pět vnoučat, samá radost. A ona najednou rozhodila všechny karty a chce se rozvést.

Napadlo mě, že si soused spletl osoby, tak jsem hned sestřenici zavolal a navrhl setkání. Sešli jsme se v parku, mezi podivně nakloněnými javorovými stromy, z nichž padaly točící se listy, a začali jsme si povídat. Co jsem slyšel, bylo jako když hovoří nečitelný hlas v šumu radioaparátu.

Už nemám síly, otáčím se celý život jako morče na kolotoči, řekla mi. Manžel pracoval, já taky. Ale po návratu z práce si manžel lehnul na pohovku a pustil si televizi nebo šel na pivo s kamarády, zatímco já začala domácí směnu. Myslím, že spousta žen ví, o čem mluvím.

Přijdeš domů z práce a začneš praní, vaření večeře, připravuješ něco na zítřek, protože děti budou hladové po škole. Pak uklidíš, umyješ nádobí, vysaješ, protože manžel je unavený a děti nemají čas, mají úkoly a kroužky. A pak tisíc jiných věcí prostě koloběh hospodyňky.

Doufala jsem, že až děti vyrostou, bude to snazší. Jenže jsem se mýlila. Děti dospěly, manžel odešel do penze, ale já pracuji dál.

A nyní, milý manžel doma stále sedí, nebo je na rybách, ale doma neudělá vůbec nic. Pořád mě očekává, abych všechno zvládla já.

Poslední kapka byla, když jsem se nachladila a on po návratu z ryb nezapytal, jak se cítím, jestli něco chci, ale rovnou otevřel lednici a začal řvát, proč není nic k jídlu. Prý jsem mohla aspoň uvařit brambory, protože to není nic těžkého.

Řekla jsem mu: když to není těžké, udělej si je sám. A on na to:
Proč bych potřeboval manželku, když si musím vařit sám?

Ve chvíli, kdy to vyslovil, jsem řekla, že mám dost. Budeme se rozvádět, rozdělíme byt a budeme každý zvlášť. Aspoň kousek života budu žít jen pro sebe.

Dětem se to nelíbilo. Prý ho nechám samotného, ​​neumí nic, za chvíli zemře hlady.

Mně už to ale nevadí. Všechno si způsobil sám. Jestli si neváží toho, co má, ať pozná, jaké to je.

Tak to prostě je. Možná se věci uklidní, ale sestřenice má pevnou vůli.

Já sám mám pochybnosti, protože není zrovna příjemné být ve stáří zcela sám.

Co si o tom myslíš ty?

Rate article
Add a comment