Co to zase vymýšlíš? Domov důchodců? Ani náhodou! Ze svého bytu se nehnu! zakřičel na Janu její otec, pan Bohumil Beneš, a zamířil po ní hrnkem. Jana se ladně vyhnula, touhle gymnastikou už byla vytrénovaná.
Tohle nemohlo pokračovat věčně. Jednou na ni něco vymyslí a ona si nevšimne, z které strany přijde rána. Když teď vyplňovala papíry na umístění táty do domova pro seniory, trápilo ji pouze špatné svědomí. Přitom to, co pro něj teď dělala, bylo víc, než si kdy v životě zasloužil.
Při odjezdu k domovu táta nadával, bránil se a sesílal na všechny kolem kletby. Jana stála v okně a sledovala, jak auto mizí za rohem. V hlavě jí běžela podobná scéna kdysi byla malou holkou a taky netušila, co bude dál.
Jana byla jedináček. Maminka další dítě nechtěla s domácím tyranem v bytě by to byla bláhovost. Otec, Bohumil, už byl v době jejího narození pořádný kmet dobře po čtyřicítce.
Svatbu pojímal čistě pragmaticky, kariérní postup byl důležitější než nějaké city nebo rodinné štěstí. Lásku nikdy neměl k nikomu kromě sebe. Potřeboval vzornou manželku do životopisu, našel si tedy mladou studentku obchodní akademie, Hanu. Její rodiče makali ve fabrice, klasika. Ideální pro slušnou rodinu státního úředníka. Hana nebyla nikdy tázána, co si o sňatku myslí, hlavní bylo, že svatba byla krásná a okázalá. Jen Hanini rodiče tam nebyli prý nevhodné pro prestižní společnost.
Po svatbě se Hanka nastěhovala k manželovi. Aby se rychle naučila správným manýrům, dostala průvodce etikou a pravidlem držet jazyk za zuby a nedívat se, pokud nedostaneš svolení.
Tak co, jaký byl den? zahřímal Bohumil, usadil se do křesla.
Výborný! Naučila jsem se stolovou etiketu, pustila se do angličtiny Nejrychlejší lekce byla hlavně nevytočit manžela.
To je všechno? Kdo se mezitím staral o domácnost?
Já. S kuchařkou jsme naplánovaly jídelníček na týden, nakupovala jsem a všechno uklidila.
No dobře. Ale pozor, ruce vždy čisté a nevypadat jak selka od krav. Když budeš hodná, najmu ti řidiče i služku. Ale zatím jsi si to nevysloužila!
Marná snaha. Hanka zažila klid málokdy, většinou přicházel manžel domů pozdě, nabručený, a své frustrace si vybíjel na ženě. Služebná by mohla odejít, ale Hana neměla kam a nikomu se nestěžovala.
Poprvé ji Bohumil uhodil měsíc po svatbě ne že by provedla něco konkrétního, jen aby jí dal jasně najevo, kdo v domě opravdu vládne. Pak už to bylo častější. Udeřit uměl chytře tak, aby nezůstal viditelný otisk. Modřiny skrývala, úsměv nikdy nechyběl, když přišli hosté.
Po roce začaly od kolegů a přátel padat nenápadné poznámky:
Bohumile, máš mladou ženu a žádné dítě? Kde je chyba? Moje manželka ti sežene doktory, ať už je konečně další člen rodiny.
Bohumil něco zamumlal o studiu a plánování, ale tím si spíš pohoršil. Od té doby Hanku čekaly nekonečné prohlídky a vyšetření. Aspoň v té době s bitím na chvíli přestal, aby si lékaři nevšimli ran nebo modřin.
Vyšlo najevo, že Hana je zdravá, problém bude nejspíš u něj. Jeden lékař mu to jemně sdělil. Bohumil se vztekal, hrozil vším, co měl k dispozici doktora by klidně degradoval k prasečímu veterináři na maloměstě.
Nakonec nezbylo než jít na vyšetření. A závěr byl jasný jako otec měl skromné šance. Zbývalo doufat v zázrak.
Mezitím zuřil na celý svět, na ženu se mu už ani vylévat neusnadňovalo, prostě se naučila být strnulá. Pohrál si tedy aspoň s milenkou, aby se trochu odreagoval.
Trvalo dvě a půl roku, než se zázrak dostavil. A tak se narodila Jana, přesná kopie tatínka. Bohumil ovšem nejevil žádné zvláštní nadšení o výchovu se starala matka s chůvou, otec dceru neviděl celé týdny.
Čím byla Jana starší, tím víc ho vytáčela. Jednou, když se rozplakala, sotva pětiletá, právě vrátil z nějaké porady a tak ji popadl a mrštil s ní o stěnu. Dívka se bála tolik, že ani nebrečela.
Tím pochopila, kdo je u nich Pán. A to už se Bohumil nikdy nekrotil. Uměl Janě vynadat, ponižovat ji i fackovat, klidně i před hosty. K čemu si hrát na vzorného tátu, když si člověk stejně může dělat, co chce?
Pane Beneš, slyšela jsem, že je vaše Jana skvělá houslistka! Nezahrála by nám něco?
Houslistka? Ledacos ještě neví, kterou stranou housle držet! Klidně si ji pozvěte, ale promiňte, já bych si to na svém místě rozmyslel! Jano! Nepřeslechla jsi mě? Pojď a ukaž, co umíš, vezmi si tu svoji balalajku!
Rudíla se hanbou, ale šla. Hrát před lidmi ji děsilo víc než cokoliv. Strachu z publika už se nikdy nezbavila a i když měla talent, s houslemi skončila s posledním školním vystoupením.
Na život nahlížela optikou má to tak každý? Proč neexistuje obrázek šťastné rodiny v její realitě? Maminka pro ni byla jen stínem, neschopná milovat dítě muže, kterého nenáviděla.
Maminka zemřela, když bylo Janě třináct. Prej havárie. Co se skutečně stalo, zůstalo tajemstvím. Od té doby se Jana uzavřela do sebe.
Po maturitě šla na vysokou, jak to určoval táta. To bylo jeho poslední rozhodnutí v jejím životě. Ve škole už stál za nic, jeho vliv byl minulostí. Většina jeho peněz šla na pověstné zařízování, aby neskončil s rukama v poutech šedá eminence v důchodu, s domkem na venkově. Jana za ním nejezdila a upřímně, chuť na konverzaci s ním neměla.
Samota na něj doléhala čím dál tíživěji. Chyběla mu možnost plivat jed na okolí, což mu lezlo na nervy natolik, že sousedi vytrvale volali Janě že je prý táta nějak mimo. Jana nakonec povolila a vzala ho k sobě.
S novou obětí se Bohumil neskutečně rozjel. Den co den scény, řev, předváděl, jaký je neštěstí pro celý dům. Rozházela po bytě nádobí nebo oblečení Jana nakonec zamkla otce v jednom pokoji, kam mohl ničit, co chtěl. Když už nezabírala ani tato opatření a demence nabírala na otáčkách, musela, i když jí bylo trapně, tatínka převézt do domova seniorů.
Rodinu si nikdy nezaložila. S rozhašeným sebevědomím a duší na maděru si nikoho nepustila k tělu, s kolegy nemluvila, s lidmi obecně se držela stranou. A přesto cítila při umístění otce do zařízení stud hlubší než Máchovo jezero.
Dál to už doma nebylo bezpečné vyšetření ukázalo, že opravdu ztratil zbytky soudnosti. Ale jeho vztek a nenávist k ní byly nesmrtelné, i když už ji nepoznával.
Objela všechny domovy v Praze jako by stejnou službu hledala pro prezidenta. Ten nejvíc k světu stál skoro celý její plat, musela šoupnout ještě brigádu, jinak by jedla jen suché rohlíky.
Po odjezdu otce byla pár dní mimo a pořád si vybavovala, jak podobně kdysi prchaly s maminkou. Bylo to poprvé a naposled co matka našla odvahu manžela opustit. Bohumil obě přivedl zpět, a za pár týdnů byla Hana mrtvá.
Jana vždy slzela při návštěvách domova důchodců z lítosti a nekončícího pocitu viny. Jako by soucit a výčitky byly jediné rodinné dědictví. Vedle svědomí ji začalo trápit i zdraví inu, s rodinou člověk nevyhraje, a s těmi našimi už vůbec ne.