A jak mám všem vysvětlit, proč nebudeš na mamčině oslavě? zeptal se muž ztraceně.
Děkuji, bylo to moc dobré, pronesl muž, když odsunul talíř stranou. Kačenko, potřebuju si s tebou promluvit.
Vím, co chceš říct, Mirečku.
Opravdu? O čem tedy?
O narozeninách tvé maminky.
Přesně tak. Dneska je desátého, její narozeniny jsou osmnáctého, řekl Miroslav.
A dvacátého mám narozeniny já. Doufám, že na to nezapomínáš? pousmála se Kateřina.
Samozřejmě, lásko, mám to v hlavě
Mirečku, ani nezačínej, říkám rovnou NE!
Ale vždyť ani nevíš, co ti chci nabídnout, namítl Mirek.
Ani to nechci slyšet! Oznámuju ti, že na sobotu mám rezervaci v restauraci pro deset lidí. Osm jsou moji přátelé a zbytek jsme my dva. Pokud ovšem uznáš za vhodné přijít. Když ne, oslavíme to i bez tebe.
Kuriózní bylo, že narozeniny tchyně byly osmnáctého září a Kateřiny dvacátého. Už třetím rokem s nástupem září začínalo pro Miroslava ožehavé dilema jak zařídit dvě oslavy, aby neurazil ani mámu, ani ženu. Doposud to nikdy nevyšlo podle jeho představ.
Kačko, maminka navrhuje oslavit obě narozeniny společně v sobotu u ní doma. Dává to smysl. Proč utrácet peníze a setkávat se dvakrát během jednoho týdne? Navíc ve čtvrtek stejně většina nemůže a v sobotu mají všichni čas.
Mirečku, a kdo ti řekl, že si přeju mít na své oslavě tvé sestřenice, bratrance či děti tvé matky? Pozvala jsem své kamarády znáš je přece všechny, odpověděla Kateřina.
Mamka se urazí, povzdechl Mirek.
A že jsem se v minulých dvou letech urazila já, to nevadí? Nebo už jsi zapomněl?
Myslím, že to nebylo tak hrozné.
Opravdu? Tak si vzpomeň! Předloni: svatbu jsme měli v dubnu, v září tvá máma slavila kulaté narozeniny. Co jsi mi řekl?
Kačenko, mámě je šedesát, chce to oslavit doma, v rodinném kruhu. Tak nic neplánujme na sobotu.
A já, místo volna, jsem v pátek odpoledne a v sobotu ráno čistila, krájela, vařila, nakládala u vaší maminky v kuchyni.
V sobotu jsem pak běhala mezi obývákem a kuchyní jako servírka. A nikdo mě ani nepopřál k narozeninám!
To není pravda, Zuzka ti popřála, připomněl Mirek.
Ne! Když jsi to své sestře připomněl, jen se ušklíbla: To už proběhlo, proč to znovu připomínat?
Ale potom jsem to s mámou řešil a loni tě u stolu opravdu popřáli.
Jo, pojďme si připomenout loňský rok! Pátek dvacátého, já opět v roli šéfkuchařky. Když jsem se zeptala paní Věry, proč mi Zuzka nepomáhá, víš, co tvá máma řekla?
Dneska má Zuzka manikúru, nemůže do kuchyně s upravenými nehty. A zítra ráno jde ke kosmetičce a ke kadeřnici.
Zuzka dorazila na oslavu v plné parádě, já se sotva stihla převléct, než začali zvonit hosté. Ano, tentokrát mi opravdu popřáli.
Dokonce zvedli i skleničku, ale tím to skončilo. Ani loni, ani předloni jsem nedostala žádný dárek kromě tebe a mých rodičů. Takže letos si, prosím, s maminkou domluv, že s tím opravdu nepočítám!
Ale kdo s maminkou všechno zvládne?
Mirku, paní Věra má kromě snachy ještě tebe, svého syna, a dceru Zuzku jistě ji zvládnete. Já si chci letos konečně užít své narozeniny s přáteli.
A jak mám všem vysvětlit, proč nebudeš u mamky? zeptal se muž.
Mirku, nehraj si na malé dítě! Nikdo si sotva vzpomene, že tam nejsem ledažeby bylo třeba vyměnit talíř nebo něco donést z kuchyně. U vás je tak semknutý kolektiv, že si tam přijdu jen navíc.
Kateřina nakonec manžela přesvědčila, že má právo slavit podle svého. Jeho maminka a sestra však byli přesvědčené, že snacha musí být součástí kolektivu.
Takže celý zbytek září se ji snažily přesvědčovat, aby se podřídila tradici a přišla na oběd, který pořádala tchyně.
Kateřino, volala paní Věra, máme přece hezkou tradici! Dva roky jsme slavili spolu a bylo to krásné! Nerozumím, proč se letos takhle stavíš proti? Co ti vadí?
Paní Věro, je to jednoduché: za prvé, chci to oslavit se svými přáteli, a za druhé, mimo domov v restauraci nebo kavárně, abych konečně nemusela běhat mezi kuchyní a pokojem, ale mohla si v klidu popovídat!
Ale i doma si přece pěkně povídáme s příbuznými! oponovala tchyně.
To vy si povídáte, já pořád obsluhuji. Takovou oslavu já nechci!
Nikdy bych nevěřila, že odmítneš pomoci matce svého muže! urazila se Věra.
Zuzka byla ještě ráznější a neústupnější:
Kateřino! Přestaň blbnout! Mamky už má menu připravené, táta na trhu všechno nakoupil. Tak si rozmysli, co budeš připravovat!
Mamka už Mirkovi poslala nákupní seznam. Přestaň trucovat a uvědom si, že hádka s tchyní za to nestojí. Oslava uteče a pak můžeš chodit s kamarádkami, jak chceš.
Zuzko, nejsem paličatá, předem jsem paní Věru upozornila, že letos mám vlastní plány! Myslím, že jí můžeš stát po boku právě ty.
Nejhorší to měl Mirek: musel se rozhodnout, na které oslavě bude. Nechtěl ranit ani jednu stranu.
Ačkoli Kateřina na jeho přítomnosti netrvala, moc dobře věděl, že ji zklame, když půjde k matce.
Kateřina se už o svých plánech nezmiňovala. V pátek odpoledne jí zavolala tchyně do práce:
Kačko, kde jsi? Doufám, že jsi nechala nesmysly s restaurací a přijdeš. Potřebujeme začít vařit, jinak to nestihneme!
Paní Věro! Pracuju! Říkala jsem, že letos opravdu vařit nepřijdu. Pomůže vám Zuzka.
Doufám, že chápeš, že Mirek nebude snášet tvé chování k jeho matce ani rodině, zlobila se tchyně.
Jen pro to, že jsem si vzala Mirka, nemusím být pořád k dispozici celé jeho rodině!
Mám přece svůj život, zájmy, přátele a to jsou naši společní přátelé s Mirkem. Nebudu všechno odhazovat, abych zůstala vaše kuchařka a myčka nádobí!
Rozhovor tímto skončil.
V sobotu se Mirek, s dárkem v ruce, vydal k mamince. Kateřina ve čtyři odpoledne vyrazila do restaurace, kde měla rezervaci.
Hosté dorazili včas. Jen židle vedle ní zůstávala prázdná. Nikdo se na nic nevyptával všichni věděli, proč tam není.
Popřáli jí, předali dárky, všichni se dobře bavili, ale Kateřina sem tam očkem sledovala dveře stále doufala, že manžel přijde.
A přišel i když se zpozděním téměř hodinu. Vešel do sálu s kyticí jejích oblíbených čajových růži.
Kačko, sotva jsem utekl! Musel jsem si vyloženě najít chvilku. Mimochodem, často tě dneska maminka připomínala. Teta Ivana se ptala, proč není na stole salát Houbová louka minule jí tak zachutnal, že chtěla dneska opisovat recept.
A stůl byl tentokrát znatelně prostší. A Zuzka se mračila při pomáhání mamince si zlomila dva nehty.
Další dva roky už byla Kateřina přizvaná k přípravám jen jako poradkyně, neboť brzy čekala miminko a stala se maminkou syna.
Své další kulatiny, 65 let, už paní Věra slavila v restauraci.
Co té snaše vlastně scházelo? Všechno mohlo být krásné, kdyby se tolik nevzpouzela! prožívala to stále tchyně
A jak myslíte vy, zachovala se Kateřina správně? Každý máme právo oslavovat své životní chvíle podle vlastních představ a někdy je důležité naučit se říkat ne, abychom neztratili sami sebe mezi potřebami druhých. Respekt k sobě přináší respekt i ostatním.