Klára byla přijata do porodnice už dlouho před očekávaným termínem porodu, protože její těhotenství bylo v posledních týdnech dost komplikované. Lékaři nechtěli nic riskovat a navíc se připravovala na to, že nepřivede na svět jedno dítě, ale rovnou dvojčata. Nabídli jí plánovaný císařský řez, ale Klára si velmi přála porodit přirozeně. Dohodli se proto s lékaři, že to zkusí a případný zákrok mohou udělat kdykoliv později.
Klára a její manžel Jan měli navíc smluvený tzv. partnerský porod, protože chtěli společně prožít první chvíle nového života. Lékaři dávají přednost, když při zákroku není v místnosti nikdo cizí, a tak byla snaha vést porod co nejpřirozeněji. První kontrakce začaly pozdě večer. Okamžitě zavolali Janovi a ten dorazil do porodnice během dvaceti minut. Oba byli přemístěni do předporodního pokoje.
Klára nebyla prvorodička, a tak dobře věděla, co ji čeká. Chovala se klidně a s rozvahou. Krátce po čtvrté hodině ranní přišlo na svět první dítě. Miminko dalo o sobě vědět hlasitým pláčem a porodní asistentka poblahopřála ke krásné holčičce. Ale místo běžné radosti se Jan jen nuceně pousmál a celou svou pozornost okamžitě obrátil zpátky ke Kláře.
Za deset minut se narodila i druhá dcerka. Maminka zářila štěstím, avšak tatínek se najednou rozplakal a nebyly to slzy dojetí, ale spíš zklamání. Trochu nás to zarazilo, ale Klára nám zamávala a s úsměvem řekla:
Nevšímejte si ho, za chvilku bude zase v pohodě. Je to už popáté, co máme dvojčata, a pokaždé holčičky. Honza moc toužil aspoň po jednom synovi, ale zatím mu nebylo přáno. Ale holčičky má rád a všechno zase bude, jak má být. A skutečně když jsme druhý den viděli pod okny porodnice skupinku veselých, krásných dcer, které vedl hrdý tatínek ověšený balónky a křičely, jak mají maminku rády, pochopili jsme, že v téhle rodině je láska a dobrá nálada doma. Tatínkovi jsme možná mohli popřát více štěstí s vysněným synem, ale i tak bylo zřejmé, že skutečné štěstí nezávisí na tom, jestli je to kluk nebo holka rodina, zdraví a láska jsou to nejcennější.