Osm let jsem hospodyní. Ne proto, že bych o tom snila, ale protože to tak jednoduše dopadlo. Mám dvě děti, manžela, který pracuje od rána do večera, a byt, který se nikdy nepřestává špinit. Každý den vstávám v 5:30 ráno. Než se kdokoliv probudí, už připravuji snídani.
V sedm hodin už mám umyté nádobí, zameteno v obýváku, ustlané postele a polovina oběda hotová. Když odchází manžel do práce, říká mi: V klidu zůstaň doma. Jako by zůstat znamenalo odpočívat. Jakmile za ním zavřu dveře, začíná moje druhá směna: praní, mytí podlahy, čištění koupelny, sbírání hraček, nakupování, vyzvedávání dětí ze školy.
Když se děti vrátí domů, odpočinek nepřichází. Školní úkoly, odpolední svačina, hádky, křik, znovu špinavé oblečení. Mezitím se vrací manžel unavený a sedne si s mobilem. Pokud ho požádám o pomoc, řekne: Já pracuji celý den. Jednou jsem mu na to odpověděla: Já přece taky, a on se naštval. Řekl, že přeháním a že nemám ponětí, co je opravdová únava.
Jednoho dne jsem mu řekla, že se chci vrátit do práce. Chci mít svoje vlastní peníze, vyjít z domu, být užitečná i jinak než jen uklízením. Odpověděl mi: A kdo bude hlídat děti?, Proč jsem si tě vůbec bral?, To je sobecké. Jeho maminka mi do toho také začala mluvit, že správná žena zůstává doma.
Začala jsem se cítit neviditelná. Nikdo se mě neptá, jak se mám. Nikdo mi nepoděkuje. Pokud je jídlo přesolené, stěžují si. Pokud je doma nepořádek, je to moje vina. Pokud děti mají špatné známky, opět jsem viníkem já. Všechno leží na mně.
A v jeden den jsem to už nevydržela. Myla jsem nádobí v deset večer, bolel mě celý záda, a uslyšela jsem manžela na telefonu říkat: Moje žena nepracuje, jen je doma. Hodila jsem talíř do dřezu a rozplakala se.
Teď jsem unavená. Unavená z práce bez platu, bez pracovní doby, bez uznání. Unavená z pocitu, že můj život je zamčený mezi čtyřmi stěnami. Unavená z role jenom hospodyně.
Nevím, co dál. Jestli dál snášet, nebo začít bojovat, nebo si najít práci, i kdyby to přineslo těžkosti do manželství.
Co myslíte, má hospodyně v České republice opravdu nějaké výhody, nebo je to jen břemeno, o kterém nikdo nechce mluvit? Nakonec jsem pochopila, že skutečná hodnota člověka není v tom, kolik vydělá korun, ale v tom, zda je pro něj život smysluplný a jeho úsilí viditelné. Každý si zaslouží být oceněn za to, co dělá doma nebo v práci.