Nebyla sama. Prostý příběh ze zimního rána pražského paneláku, kde kočka Filda a pes Gawr navracejí …

Dobré zprávy

Nežila sama. Jednoduchý příběh

Zimní ráno se líně rozbřeskávalo, světlé, ale ztuhlé od mrazu. Sněhové závěje na dvorku hřmotně rozháněli metaři svými železnými lopatami.

Dveře do činžáku neustále hlasitě bouchaly, lidé v kabátech spěchali do práce, jejich kroky se rozmývaly v ševelícím snu.

Kocour Jonáš seděl na okenním parapetu v šestém patře a pozoroval celý ten pohyb z výšky, jakoby byl někde mezi hřebenem střech a hladinou Vltavy.

V minulém životě byl Jonáš investičním poradcem a nic na světě pro něj nemělo větší cenu než koruny, čísla a burzovní zprávy.

Teď věděl, že jsou v životě daleko důležitější věci.

Teď chápal, že ceny obyčejného laskavého pohledu, hřejivého lidského slova a střechy nad hlavou nelze vyčíslit. Všechno ostatní se nějak už najde.

Jonáš se otočil na vybledlé pohovce podstaré pod dekou spala babička Libuše, jeho zachránkyně, bytost tak klidná, až ji mohl člověk zaměnit za samotný sen.

Kocour seskočil z parapetu a stočil se k jejímu temeni na okraji polštáře, tiskl její stříbřitě-šedé vlasy svým hebkým, teplým kožíškem.

Jonáš dobře věděl, že každé ráno trápí babičku Libuši bolest hlavy, a snažil se pomoci jak dovedl.

Jonášku, ty jsi ale náš malý léčitel, zavrněla babička o něco později, když pocítila hebké klubíčko u hlavy, zase jsi mi sebral bolest, no to jsi šikovný kocour, děkuju ti, jakpak to děláš?

Jonáš mávl nedbale packou do vzduchu, jako by chtěl říct, že je to pro něj maličkost, zvládl by i větší divy!

V tu chvíli se z předsíně ozvalo tiché brblání propukla žárlivost psa Damiána.

Damián byl věrným psím kamarádem babičky Libuše už léta a léta. Při sebemenším zašramocení za dveřmi spustil varovné štěkání, aby bylo všem jasné, že paní domu je v bezpečí.

A právě proto sám sebe považoval za pána domácnosti.

Co on asi byl v minulém životě? Stavbyvedoucím nebo četníkem, dumal Jonáš, dívaje se na Damiána. Je tak hlučný, ale no, pes ať klidně štěká, možná je s ním vážně bezpečněji!

Ach vy moji zlatí, co bych si tu bez vás počala, zahartusila náhle babička Libuše, když se s námahou zvedala z pohovky. Počkejte, teď vás nakrmím a pak si vyrazíme na vzduch.

A když příští týden přijde důchod koupíme kuře.

Slovo kuře vneslo do pokoje slavnostní báseň. Kocour začal radostně šlapat tlapkami do pohovky, hlasitě přitom příst a otírat svou velikou hlavu o suchou, kloubem zkroucenou ruku babičky.

Ty jsi ale hlavoun, no jsi nezbeda, rozumíš každému slovu, dojímala se babička Libuše. Pes štěkl, aby dal najevo, že není pozadu a strčil svůj veliký chladný čenich do jejího klína.

Ach, vždyť jsou to živé duše, domov je s nimi teplejší a srdce není tolik osamělé, pomyslela si babička s úsměvem v koutcích úst.

Až umřu, kdo ví, co pak bude každý vypráví něco jiného, ale pochop tomu! Já bych chtěla být kočkou, abych se dostala k hodným lidem. Psem bych být nedokázala, hlasitě štěkat neumím jsem tichá povaha. Ale kočka, to bych byla dobrá, mazlivá kočka. Jen ať jsou kolem mě hodní lidé.

No to mě podrž, zarazila se babička Libuše, copak to mě zase napadá za podivnosti? To je tou starobou, člověku se hlavou honí ledacos.

Nevšimla si, jak se kocour Jonáš samolibě zašklebil do svých fousů a pyšně pohlédl na psa.

Jestliže má být někdo kočkou, tak tedy rozhodně ne psem.

Jonáš se teď ve snech naučil číst myšlenky, což byl vlastně docela prima bonus.

A tak tu snili společně dál, v domě zahřívaném zvířecími dechovými tóny, na židovských židlích a mezi vůní bramboračky.

Rate article
Add a comment