Poté, co vysadil svou milenku z auta, Bohuslav se s ní něžně rozloučil a vyrazil domů. Před vchodem do paneláku chvíli postál, v hlavě se mu honily myšlenky, co všechno by měl říct manželce. Pomalu vystoupal po schodech a odemkl dveře.
Ahoj, zavolal Bohuslav, Ivano, jsi doma?
Jsem doma, odpověděla manželka klidným, skoro znělým hlasem. Ahoj. Tak co, mám jít smažit karbanátky?
Bohuslav si v duchu přísahal, že tentokrát bude jednat přímo, rozhodně a mužně! Udělat konec dvojímu životu, dokud mu na rtech ještě chladnou polibky milenky, dokud ho zase nezvábí obyčejný panelákový klid.
Ivano, Bohuslav si odkašlal. Přišel jsem ti říct… že bychom se měli rozejít.
Ivana přijala tu zprávu pozoruhodně vyrovnaně. Ivana Bohuslavová zvaná kdysi pro svou ledovou klidnost Ivana Ledová byla těžko k rozladění. Kdysi ho to na ní dokonce přitahovalo.
Jak to myslíš? ozvala se Ivana mezi dveřmi kuchyně. Nemám smažit karbanátky?
To nechám na tobě, řekl Bohuslav. Pokud chceš, smaž je, když nechceš, nemusíš. Já stejně odcházím za jinou ženou.
Většina manželek by prorazila hrnec o jeho hlavu nebo aspoň rozjela divadlo. Ale Ivana k většině rozhodně nepatřila.
To víš, jaký jsi frajírek, řekla. Přinesl jsi mi ty kozačky z opravny?
Bohuslav zrozpačitěl. Ne. Pokud je to tak důležité, hned pojedu a přivezu je!
Hóó, zabručela Ivana, takový jsi vždycky Bohuslave. Pošle člověk troubu pro boty a on donese cizí.
Bohuslava to zabolelo. Měl pocit, že scénář o konci vztahu nevychází správně. Chybí v tom emoce, vášeň, výbušnost! Ale co čekat od ženy zvané Ivana Ledová?
Ivano, mám pocit, že mě vůbec neposloucháš! zvyšoval Bohuslav hlas. Oficiálně oznamuji, že odcházím za jinou, opouštím tě a tobě je to jedno, radši řešíš nějaký boty!
Jistě, řekla Ivana, na rozdíl ode mne můžeš jít kamkoliv. Tvoje boty přece nejsou v opravě. Tak proč bys nešel?
Žili spolu dlouho, ale Bohuslav dodnes nerozuměl, kdy jeho žena ironizuje a kdy mluví upřímně. Právě to ho kdysi na Ivaně přitáhlo: vyrovnanost, schopnost nehádat se, málo slov. Plus samozřejmě praktičnost Ivany a její příjemně pevné tělesné proporce.
Ivana byla spolehlivá, věrná a chladná jako kotva parníku na Vltavě. Ale teď Bohuslav miloval jinou, vášně, hříšně, sladce! Proto musel vše jasně uzavřít a vyrazit vstříc nové existenci.
Takže, Ivano, řekl Bohuslav s směsí slavnostnosti, smutku a lítosti, za všechno ti děkuju, ale odcházím, jinou miluji. Tebe už nemiluji.
Pamatuju, řekla Ivana. Nemiluješ mě, no to je síla! Moje máma milovala souseda a táta měl rád pivo a šachy. A výsledek? Podívej se, jaká jsem teď já.
Bohuslav věděl, že s Ivanou je těžké se hádat. Každé její slovo vážilo jak jazýček na staré váze z první republiky. Jeho nadšení se rozplynulo, na hádku už neměl ani chuť.
Ivanko, ty jsi opravdu úžasná, vzdychl Bohuslav, ale já miluju jinou. Vášeň, hřích, sladkobol chci jít za ní, víš?
Jiná, která? optala se žena. Mirka Slavětínská?
Bohuslav ustoupil. Před rokem skutečně měl něco s Slavětínskou a netušil, že by ji Ivana znala!
A ty ji znáš?… začal a ztichl. Ale ne, Ivano, nemluvím o Slavětínské.
Ivana zívla.
Tak třeba Jana Kotrbová? zadívala se na něj.
Bohuslavovi se stáhla záda zimou. S Kotrbovou také něco měl, ale doufal, že Ivana o tom nic neví. Ale Ivana byla jako žula, nikdy neprozradila, co už ví.
Vedle, zavrtěl hlavou. Ani Kotrbová, ani Slavětínská. Je to úplně jiná, nádherná žena, můj životní vrchol. Bez ní nemohu žít, chystám se odejít. Prosím, nerozmlouvej mi to!
Tak to bude nejspíš Majka, pronesla Ivana. Ach Bohuslave, jsi jak švihlá kráva. Tajemství žádné. Tvůj životní sen Majka Valentová. Třicet pět let, jedno dítě, dva potraty… Sedí, ne?
Bohuslav se chytil za hlavu. Přesně! Jedině s Majou Valentovou se poslední měsíce zaplétal.
Ale jak?… zaskuhral. Kdo tě napovídal? Sleduješ mě snad?
Elementární, Bohuslave, řekla Ivana, milý můj, jsem gynekoložka třicet let. Prohlížela jsem všechny ženy v tomhle prokletém městě, zatímco ty jsi sotva nakoukl do několika. Stačí se mi podívat, kde je třeba, a hned vím, kudy jsi chodil, ty vepříku!
Bohuslav se narovnal.
Dobře, uhodla jsi! Dejme tomu Valentová. To ale nic nemění, odcházím za ní.
Jseš naivka, Bohuslave, pousmála se Ivana. Aspoň se mě zeptej, když tě to tak trápí! Jinak řeknu na rovinu, že na Valentový nic extra není, všechno má jako každá druhá, říkám jako lékařka. A viděl jsi vůbec zdravotní dokumentaci své vrcholné osudovky?
Ne… přiznal Bohuslav tiše.
No to vidíš! Nejdřív hop pod sprchu, potom zítra zavolám doktoru Růžičkovi, ať tě vezme v ordinaci bez čekání, řekla Ivana. A pak si povíme víc. Je to hanba: manžel gynekoložky a nedokáže si najít zdravou ženu! Co teď budeš dělat?
Co mám dělat? zaúpěl Bohuslav.
Jdu smažit karbanátky, uzavřela Ivana věcně. A ty se umyj a dělej co libo. Jestli chceš životní osud bez nemocí, ozvi se, něco ti doporučím…Bohuslav zůstal stát v předsíni, kolem něj voněl olej a cibule. Najednou mu svět kolem přišel zvláštně pokojný, bezpečný, až směšně obyčejný. Ve stínu dveří zahlédl Ivaninu siluetu pevná, neochvějná, trochu unavená, a přece nepostradatelná.
Poprvé po letech mu hlavou problesklo: Co když právě tohle je životní vášeň? Ne ty úniky, ne milenky, ne hon za novotou ale klidné stání s někým, kdo ví všechno dřív, než to vyslovíš nahlas, a přesto neodchází k sousedům.
Snad je čas přehodnotit vlastní touhy.
Bohuslav mlčky zamířil do koupelny. Zapnul vodu a nechal horký proud stékat po zádech, jako by smýval staré nápady i všechny touhy, které se rozpadaly pod váhou každodennosti.
A když potom usedl ke stolu a Ivana mu bez řečí položila karbanátek na talíř, usmál se. Ne kvůli chutnému jídlu. Ne kvůli ukončené aféře. Ale proto, že pochopil: někdy člověk nemusí měnit svůj život, aby v něm objevil něco nového.
Venku bylo slyšet, jak si vítr pohrává s větrníky na sousedově balkoně. Bohuslav pozvedl vidličku a pod stolem se tiše dotkl Ivaniny dlaně. Nepodívala se na něj, jen se koutkem úst lehce usmála a právě v té chvíli, mezi čerstvě usmaženým karbanátkem a její ledově klidnou přítomností, Bohuslav konečně pocítil svobodu, jakou mu žádná milenka nikdy nedala.