– Ládíku, nechci ti ublížit ani tě ranit, miláčku… – Nejsem k tobě milý!

Dobré zprávy

Ladislav seděl na parapetu a díval se z okna. Čekal na svého tatínka. Už uplynuly dva celé roky od chvíle, kdy je opustila máma. Našla si novou rodinu, řekl tatínek jednou smutně. Proč odešla od syna? Kdo ví. Ladislav tomu nerozuměl. Postupně na ni začínal zapomínat.

Tatínek se snažil, aby měl Ladislav vše, co potřebuje. Chlapec už měl deset let. Už je vlastně skoro dospělý, nic před ním nemá smysl skrývat. Naučil se umývat nádobí a uklízet věci do poliček. S hračkami si už nehraje. Je to skoro muž, jenže je mu hodně smutno. Chybí mu pes, ale tatínek mu ho nechtěl dovolit.

Kdo by se o něj staral? Já pořád pracuji, ty chodíš do školy a jsi ještě mladý, řekl tatínek.

Nakonec tatínek přivedl domů místo psa ženu. Jmenovala se Ivana. Začala s nimi bydlet. Ladislav se rozhodl s ní nemluvit vůbec. Přišel mu zbytečná. Jenže tatínek jí říkal manželka a chtěl, aby měl Ladislav zase maminku.

Já ji nepotřebuju! odpověděl jednoznačně a vrátil se ke svému oknu. Tak to u nich doma chodilo. Ladislav viděl, jak je tatínek s Ivanou spokojený. Byli k sobě milí, smáli se, objímali. A on byl stále rozzlobený.

Tati, chci, aby odešla.
Ladislave, takhle to nejde. Bez ženy manželky a matky je těžké žít, odpověděl tatínek.

S příchodem teplých dnů běhal Ladislav po dvorku s kamarády. Ti mu říkali, že ho tatínek s novou mámou dají do dětského domova.
A Ladislav dostal strach. Proč by mu neměli dát? Oni si spolu pořídí nové dítě a on jim bude překážet. Rozhodl se tedy připravit na tuhle situaci dřív.

Jednou zaslechl útržek věty: Zvykne si tam, měli bychom ho tam poslat.

Ladislav měl jasno. Celou noc nespal, a ráno se rozhodl Ivaně znepříjemnit život. Nejprve ji zlobil osolil jí čaj, zapnul sporák pod prázdnou pánví. Dělal schválnosti. Ivana pochopila, kdo to způsobuje. A tak si ho zavolala na rozhovor.

Ladislave, musíme si promluvit. Jsi naštvaný.
Já nejsem naštvaný na nic, vykrucoval se.
Nechci ti ublížit, ani tě zraňovat, zlato…
Nejsem tvoje zlato!

Na léto jsme pronajali chatu. Chtěli jsme tě překvapit, asi je čas říct pravdu. Táta našel pejska a dnes ho jdeme vyzvednout. Můžeš jít s námi.

Vážně? Ladislav byl překvapený a hned tomu začal věřit. Najednou Ivaně pevně objal.

Ivana měla slzy na krajíčku: Měl bys být rád, všechno bude dobré, nemusíš plakat, hladila ho po vlasech.

Když se tatínek vrátil z práce, všichni šli pro štěně. Ladislav už necítil zlost, jen radost, a Ivana už pro něj nebyla nepřítel. Usmířili se. Pes mu usnul v náručí. Všichni byli šťastní.

Rate article
Add a comment