Osm let jsem byl doma, ne proto, že bych po tom toužil, ale jednoduše proto, že to tak dopadlo. Mám dvě děti, manželku, která je celý den v práci, a byt, který je neustále nepořádný. Každé ráno vstávám v 5:30. Ještě než se kdokoliv probudí, už připravuji snídani.
V sedm už mám umyté nádobí, vyluxovaný obývák, ustlané postele a oběd je napůl hotový. Když manželka odchází, říká mi: Buď v klidu doma. Jako kdyby být doma znamenalo odpočinek. Jakmile za ní zavřu dveře, začíná další směna: praní, vytírání podlahy, čištění koupelny, sbírání hraček, nákup, vyzvedávání dětí ze školy.
Když se děti vrátí, o odpočinku nemůže být řeč. Úkoly, odpolední svačina, hádky, křik, znovu špinavé oblečení. Mezitím přichází manželka domů unavená a sedne si s mobilem. Když ji poprosím o pomoc, řekne: Celý den makám. Jednou jsem jí řekl: Já taky, a rozzlobil jsem ji. Řekla, že přeháním a že nevím, co je opravdová únava.
Jednoho dne jsem jí oznámil, že bych se chtěl vrátit do práce. Chci vydělávat svoje peníze, chodit mezi lidi, cítit, že můžu být užitečný i mimo domácnost. Odpověděla: A kdo se postará o děti? Proč jsem si tě vůbec brala? To je sobectví. Přidala se i tchyně a pronesla, že správný manžel zůstává doma.
Začal jsem se cítit neviditelný. Nikdo se nezeptá, jak se mám. Nikdo mi nepoděkuje. Když je jídlo přesolené všichni si stěžují. Když je doma nepořádek jsem viníkem já. Když mají děti špatné známky opět je to moje vina. Všechno padá na mě.
Jednoho večera jsem to už nevydržel. V deset jsem myl nádobí, záda mě bolela a slyšel jsem, jak manželka říká po telefonu: Můj muž nic nedělá, jen je doma. Položil jsem talíř a prostě jsem se rozbrečel.
Teď jsem unavený. Unavený z práce, za kterou nedostávám žádnou mzdu, nemám pracovní dobu, ani uznání. Unavený z pocitu, že můj život se odehrává jen mezi čtyřmi stěnami. Unavený z role jenom domácího.
A už nevím, co dál. Jestli mám dál snášet, nebo se ozvat, nebo si najít práci i kdyby to způsobilo problémy v našem manželství.
Myslíte, že je domácí skutečně privilegovaný, nebo je to zátěž, kterou nikdo nechce vidět?