Je mi šestadvacet let a moje žena mi pořád říká, že mám problém, který si nechci přiznat. Opakuje mi to pokaždé, když odejdu z práce nebo když mě vyhodí. Říká, že není normální, aby nejdelší dobu, co jsem někde pracoval, bylo půl roku. A má pravdu. Občas vydržím měsíc, někdy patnáct dní, někdy ani ne projdu zkušební dobou. Pracoval jsem už skoro všude údržba, úklid, zametání ulic v Praze nebo Libereci, mytí koupelen, tahání zboží ve skladech. Vždycky začnu s nadšením, ale po pár dnech mě to začne dusit v těle i hlavě.
Není to jen únava. Je to stud. Mám dokončenou jen jedenáctou třídu základní školy. Nikdy jsem se už nevrátil do lavice. Když mi v práci dají vestu, smeták nebo kýbl, cítím, že tam nepatřím. Dívám se na ostatní kolegy smíření, makají bez řečí a já si uvnitř sebe říkám, že tohle není můj život. Začnu chodit pozdě, flákám to, hledám výmluvy proč nejít. Až mě napíšou na papír: Do kanceláře, už nechoďte.
Manželka tohle nechápe. Pracuje v obchodě už čtyři roky. Málo peněz, ale jistota. Každý měsíc ví, kolik dostane. Když se znovu vrátím bez práce, podívá se na mě s únavou a hněvem. Říká: Problém není práce, problém jsi ty. Ty nic nevydržíš. Odpovídám, že tyhle zaměstnání nejsou pro mě, že jsem stvořený pro něco jiného, že jsem se nenarodil proto, abych celý život umýval koupelny.
A ona se naštve ještě víc. Dává mi za úkol dokončit školu, vystudovat něco, získat kvalifikaci. Prý mě na jiné věci nevemou, když nemám ani maturitu. Slibuju jí, že to udělám, ale měsíce plují a nezapíšu se nikam. Vždycky vymýšlím důvody nemám koruny, nemám čas, udělám to později. Pravda je, že mě děsí vrátit se do školy jako dospělý, sedět vedle mladších, cítit se pozadu.
Doma už je to rutina. Hádáme se pořád o tom samém. Ona mi říká, že žiju ve snech, že mluvím krásně a nedělám nic. Já jí říkám, že se smířila a jen přežívá místo žití. Někdy na sebe křičíme. Jindy spolu celý týden nemluvíme. Já zase vyrazím s poskládaným životopisem v kapse hledat práci, vracím se zklamaný, když mi řeknou dáme vám vědět.
Nejhorší je, že opravdu sním. Sním o svém podniku, abych nebyl závislý na ostatních, abych se nestyděl za uniformu. Chci vstávat brzy kvůli něčemu svému, ne abych poslouchal rozkazy. Jenže sny neplatí nájem ani jídlo. Každý den mi to připomíná.
Mám fakt problém, který si nechci připustit, nebo prostě mám právo snít o něčem větším?