Nemáš si ani s kým popovídat. Povídka – Mami, co to povídáš? Jak to, že si nemáš s kým popovídat? V…

Dobré zprávy

Mami, co to povídáš? Jak nemáš s kým mluvit? Vždyť ti volám dvakrát denně, unaveně se zeptala dcera.

Ale ne, Jitko, tak to nemyslím, smutně si povzdechla Anna Novotná, jen už nemám žádné kamarádky ani známé mého věku. Ze své doby.

Mami, neříkej hlouposti. Máš přece spolužačku Ivu. A vůbec, jsi moderní, a vypadáš mladší. No tak, co to s tebou dneska je?, povzdychla si dcera.

Vždyť víš, Iva má astma, přes telefon nemůže moc mluvit, hned ji dráždí kašel. A bydlí na opačném konci Prahy. Vždyť jsme byly tři, vzpomínáš? Vyprávěla jsem ti. Ale Markétka už tu dlouho není. Včera ke mně přišla Táňa od vedle. Pozvala jsem ji na čaj, je moc milá, chodí ke mně často. Skočila pro koláčky pekla je pro své děti. Vyprávěla o dětech, o vnoučatech. Má taky vnoučata, i když je o patnáct let mladší. Jenže její vzpomínky na dětství i na školu jsou úplně jiné.

A mě tak chybí rozhovory s vrstevníky, s někým, kdo ví, o čem mluvím, Anna vyprávěla dceři, ale věděla, že to mladá Jitka nemůže pochopit. Ještě je ve svém čase, její život je zatím venku, ne za oknem. Jitka je skvělá, starostlivá, není to její vina.

Mami, mám na úterý lístky na večer českých písní. Vzpomínáš, jak jsi chtěla jít? A přestaň smutnit, vezmi si to svoje vínové šaty, v nich ti to moc sluší!

Dobře, Jitko, je to v pořádku, už nevím, co to do mě vlezlo. Dobrou noc, zítra si zase zavoláme. Jdi spát dřív, ať se vyspíš, převedla řeč Anna.

Dobře, mami, tak zatím, dobrou noc, a Jitka zavěsila.

Anna Novotná mlčky hleděla do okna na mihotavá večerní světla…

Desátá třída, zase jaro. Tolik plánů. Jak to bylo nedávno. Její kamarádce Ivě se tehdy líbil Petr Malý ze třídy. Ale Petr měl oči jen pro Annu. Volal jí večer na pevnou, zval ji ven. Ale Anna ho brala jen jako kamaráda, nechtěla dávat zbytečné naděje.

Pak Petr odešel na vojnu. Vrátil se, oženil se. Bydlel v starém domě od Ivy. A tehdy měl doma pevnou linku. To číslo Anna Novotná vytočila číslo, které jí naskočilo v paměti. Zazvonilo až napodruhé, pak to někdo zdvihl. Chvilku bylo šustění, a pak se ozval tichý mužský hlas:

Haló, slyším vás, povídejte.

Možná je už pozdě? Proč jsem mu vlastně volala? Možná si na mě Petr už nevzpomíná, nebo to není on!
Dobrý večer, zadrhl se Annin hlas nervozitou.

V telefonu se znovu něco zašumělo, a najednou slyší překvapené:

Aničko? To jsi ty? Samozřejmě, že ty! Tvůj hlas bych poznal kdykoli. Jak jsi mě vůbec našla? Jsem tu úplnou náhodou…

Petře, poznal jsi!, na Annu se valila vlna radostných vzpomínek. Nikdo jí už dlouho neříkal jménem, jen maminko, babi, paní Novotná. Jen Iva jí někdy řekne Aničko.

A prosté Anička teď znělo tak krásně, jarně, jako by nebyla ta léta dávno pryč.

Aničko, jak se máš? Strašně rád tě slyším, tyhle slova ji hřála u srdce. Bálo se, že ji nepozná, nebo se nebude chtít bavit.

Pamatuješ desítku? Jak jsme s Víťou Veselým vozili tebe a Ivu na lodi? Jak si Víťa otlačil ruce od vesel a schovával je? Pak jsme šli na zmrzlinu na nábřeží. Hrál orchestr, Petr mluvil tiše, zasněně.

Jasně, že pamatuju, rozesmála se šťastně Anna, a co náš výlet s třídou do Krkonoš na chatu? Jak jsme neuměli otevřít konzervy a měli hroznej hlad!

No jasně, smál se Petr, a nakonec je otevřel Vašek, pak jsme zpívali s kytarou u ohně, pamatuješ? Pak jsem se rozhodl naučit na kytaru.

A naučil ses?, ptala se Anna mladistvým hlasem, kterým zněla pod dojmem vzpomínek. Petr ze společné minulosti vylovil tolik drobností, že se jí až točila hlava.

A jak se ti daří? Petr se optal, a vzápětí sám odpověděl: Ale vždyť já slyším podle hlasu, že jsi šťastná. Děti, vnoučata? Pořád píšeš básničky? Pamatuju! Ztratit se v noci a probudit se s ránem…!” Byla z tebe vždycky energie.

Vedle tebe člověk vždycky zahřeje duši, nikdo u tebe nezmrzne. Tví blízcí mají štěstí, takovou maminku a babičku by si každý přál.

Ale přestaň, Petře, moc mi lichotíš! Moje časy jsou pryč, já…

Přerušil ji:

Ale jdi, máš tolik elánu, až mi hoří telefon! Dělám si srandu. Moc ti nevěřím, že by tě život bavil míň. Jestli je to pravda, tvoje chvíle ještě neskončila. Tak žij a raduj se. Slunce svítí kvůli tobě.

A větřík žene oblaka jen pro tebe.

A ptáci zpívají jen pro tebe!

Ty starý romantiku… A co ty? Abych se ptala i já…, ale v tu chvíli něco zapraskalo, cvaklo a spojení vypadlo.

Anna chviličku seděla s telefonem v ruce, chtěla zavolat znovu, ale pak si řekla, že je už pozdě. Jindy.

Tak krásně si s Petrem popovídali, tolik věcí si připomněli… Náhlé pípnutí ji vytrhlo z myšlenek. Vnučka.

Ano, Karolínko, nespím. Co říkala maminka? Ne, mám dobrou náladu. Jdeme s mamkou na koncert, přijdeš zítra? Perfektní, čekám tě, ahoj.

Anna Novotná šla spát v báječné náladě. V hlavě už plánovala, co dál. Při usínání skládala nové verše

Ráno se rozhodla, že navštíví Ivu. Pár stanic tramvají, kdepak, ještě ze mě není žádná stará baba.

Iva se upřímně zaradovala:

No teda, konečně, slibuješ už dlouho. A hele, marcipánový dortík! Můj oblíbený! No, povídej, zasmála se a vzápětí ji popadl kašel. Pak ale mávla rukou:

Dobrý, mám nový inhalátor, je mi líp. Pojď na čaj. Aničko, nějak jsi omládla. Co se děje?

Nevím, pátá míza, představ si včera jsem omylem volala Petrovi Malému. Pamatuješ, tvoje láska z desítky? Začal vzpomínat, úplně mě překvapil. Jenže, Ivo, ty nějak mlčíš, je ti dobře?

Iva seděla bledá, zírala do prázdna. Pak tiše zašeptala:

Aničko, ty to nevíš? Petr už je rok po smrti. A vlastně dávno nebydlel v tom domě.

Nekecej! To přece není možné! S kým jsem tedy mluvila? Věděl o nás tolik detailů, byl to jeho hlas. Přitom do toho hovoru jsem byla úplně nešťastná.

A po tom hovoru mi došlo, že život pokračuje, že pořád mám sílu a chuť žít Jak to možné?, Anna tomu nemohla uvěřit.

Ale já ten hlas slyšela, řekl mi tak krásně: “Slunce svítí pro tebe. A větřík žene oblaka pro tebe. I ptáci zpívají pro tebe!”

Iva zavrtěla hlavou, očividně nevěříc, co slyší. Pak ale řekla:

Aničko, nevím jak, ale myslím, že to byl on. Jeho slova, to byl přesně on. Petr tě měl vždycky rád. Možná ti chtěl poděkovat, povzbudit tě tam odkudsi A asi se mu to podařilo. Tak veselou a plnou života jsem tě dlouho nezažila.

Někdy někdo posbírá tvé potrhané srdce dohromady. A ty si tehdy znovu uvědomíš, že že jsi prostě šťastná.

Rate article
Add a comment