Tetušku Pavlu přivezli z venkova. Už bylo na ni moc, aby se o hospodářství starala sama, je to přece jen práce pro mladší. Tak si ji její neteř Lenka vzala k sobě do Prahy.
Manžel Aleš byl úplně v pohodě. On je klidný typ, takový hubený brýlatý introvert, bez debaty poslouchal svou energickou, temperamentní a plnoštíhlou Leničku.
Není to cizí člověk, vždyť je to naše teta. Děti nemá, maminku už nemám, a ta byla o třicet let mladší než teta Pavla, narodila se tátovi ve druhém manželství. Ale představ si, maminka odešla tak brzy ze života, ach jo. Je mi té tety líto! Vezmeme ji!, rozhodla Lenka.
Její děti Kuba a Boženka tetu vůbec neznaly. Lenka sama ji viděla jen párkrát. Ani po telefonu si už nevolaly, na dopisy, to jo. Ukázalo se ostatně, že teta Pavla nemá nic z té moderní techniky žádný mobil, žádný počítač.
Tak tedy přijela. Drobounká, jako nějaký skřítek (Kuba, 13 let, byl vyšší než ona), vlasy nadýchané, jak pampeliška. Na hlavě taková kloboučková pilulka. Ale oči úplně mladé, modré jak brněnský led.
V rukou měla uzlíček a síťovku, jako se nosilo za socialismu, a dva staré kufry. V náručí kočka huňatá, rezavá. Ta se rozhlédla po bytě, skočila na podlahu a šla prozkoumávat.
To je Mandarinka. Vzala jsem ji sebou. Živá duše, nebudete se na mě zlobit, že?, povídá teta Pavla.
A ještě dodala: Tak jste to vy, moji příbuzní!
Hned bylo slavnostní jídlo. Stará paní přivážela sklenice zavařenin a nakládaných okurek. Lenka se nestačila divit, jak její vybíravé děti baštily džem, okurky, lečo a další dobroty.
Leninko! Máš zahrádku? Vysadím tam všechno, i když už nemám tolik sil, ale musíme pěstovat vlastní! Bez toho to nejde! zvolala teta Pavla.
Lenka odvětila, že zahrádku nemají. Proč by ji měli, všechno se koupí v obchodech a stejně nemají čas ona maká na dvou pracích, Aleš taky. Děti skoro nevidí. Byt koupili na hypotéku, budou platit ještě dlouho.
Zahrádku potřebuješ. Nedívej se na mě tak, Lenka. Člověk bez půdy je poloviční. Koupíme pozemek. Najdeme nějaký, neboj, a teta Pavla šla do svého pokoje.
Najdeme, jasně. To je jasné, když točíme každý halíř a kolikrát si vše odpíráme Teta myslí, že jsme asi nějací milionáři, brumlala Lenka při mytí nádobí.
Druhý den byla sobota. Aleš se rozvaloval v posteli a četl noviny, Lenka zakřičela na děti, ať si ohřejí řízky, a sama si šla ještě na chvíli lehnout.
Kuba a osmiletá Boženka klasicky zahučeli do mobilů.
Kočka Mandarinka seděla poblíž a vrtěla hlavou, když vešla teta Pavla.
Co tam děláte?, zvědavě se zeptala.
Kuba a Boženka jí začali vysvětlovat a ukazovat různé hry. Teta Pavla kroutila hlavou a nakonec povídala:
I u nás na vesnici jsme už viděli takové věci, možná ne takhle moderní. Já si nic takového nekoupila, nebylo potřeba. Vaší mamince jsem psala dopisy, to mi sedí nejlíp. Ale je to užitečná věc najdeš člověka kdekoliv! Dobrý vynález. Ale teď telefony odložte a pojďte se mnou!
Proč? My tady hrajeme hry! namítl Kuba.
Kdepak hrajete hry, jen sedíte u mobilu, nikomu nevoláte, divila se teta.
My hrajeme uvnitř v mobilu! pískla Boženka.
Teta Pavla začala vyprávět, jak si hráli na vesnici a nakonec děcka odvlekla do kuchyně.
Lenka, když pak přišla, nevěřícně koukala: na stole talíř plný palačinek, Kuba spokojeně pil čaj, Boženka u tety balila knedlíky.
Koukni, mami! Možná bude šťastný knedlík! Dostaneš ho právě ty! usmívala se.
Pak přiběhl i Aleš, šťoural se nosem ve vzduchu.
Tak teď budeme dělat knedlíky všichni dohromady o víkendech. A palačinky! Vždyť domácí je domácí, oznámila rozhodně teta Pavla.
Ale to přece nemá smysl, vše se koupí, zamračila se Lenka, která vaření nemohla vystát a nakupovala raději hotovky a mražené polotovary.
Ne, mami, pojď dělat. Takové knedlíky jsem nikdy nejedl! prohlásil Kuba.
A potom teta Pavla vzala klubko gumy, uvázala ho kolem židlí a začala Božence ukazovat, jak se u nich na vesnici skákalo přes gumu A vy co? Vy to takhle neskáčete?
Ale kde! Venku jsou děcka taky na mobilech. Moderní generace, utrousil Aleš.
To není ono! Musí se povídat tváří v tvář! Telefon je dobrý, to jo ale hlavně na volání a zprávy. A tím to končí, pronesla teta Pavla s úsměvem.
Večer pletla, Mandarinka se válela v křesle vedle ní.
Mami, pojď!, zavolala jednou Boženka Lenku. Ta vešla do předsíně, nakoukla do koupelny teta Pavla hladila bok pračky a říkala:
K svátku ti přeju, pračko! Dlouho nám služ, hodně let, drahá!
Teto Pavlo, co to děláš?, šeptla Lenka, že si teta už vymýšlí nesmysly.
Dnes je přece 8. března! Pračka je holka. Tak jsem jí popřála!, smála se teta Pavla.
Ale ona je neživá!, odfrkla Lenka.
Všechna technika ví, co ji říkáš. U nás v dědině Vojta traktorem běžně mluvil, traktoru se dařilo, když mu povídal hezky. A Karel zná svou kraksnu, před cestou jí vždycky dává požehnání a říká jí Jarmila. Víte vůbec, jak jste šťastní? My prali prádlo ručně, hodně, na potoce máchali. A vy máte tolik vychytávek! Telefony, když jsou rozumně používané, vždy víš, kde dítka jsou. Pračka udělá práci, mikrovlnka ohřívá!, radovala se teta Pavla, jak dítě.
Začala také děti vyzvedávat ze školy. Jednou měl Kuba problémy ve třídě. Rodičům to neřekl, doma plakal schovaný v koutku a teta vešla přímo. Kuba jí všechno vykecal, ani nevěděl jak. Druhý den do školy nešel hned ráno, doma bylo nezvyklé ticho ani teta nikde.
Asi šla na procházku, pomyslel si.
Když šel do školy, uslyšel známý hlas. Nakoukl do třídy u tabule teta Pavla zaujala všechny vyprávěním.
Ach jo! Proč tam chodí? Budou se smát!, přitiskl se Kuba ke dveřím.
Ale nikdo nesmál. Po hodině teta obklopena dětmi. Kubo vešel dovnitř, přistoupil k němu Péťa, klasický šéf třídy, od kterého měl Kuba nejvíc hádek:
Čau, kde jsi tak dlouho? Hele, máš skvělou babičku! Tolik vyprávěla, v životě bych chtěl mít babičku. Já moc mi chybí. Zítra s námi půjde do parku, prý zná vše o rostlinách, zvířatech. Umí vyprávět! Učitelka jí dala slovo, zářil Péťa.
Jo ona je fakt taková, smál se Kuba a běžel tetu obejmout.
Večer plakala Lenka. Už nemohla dál, unavená ze všeho. Teta Pavla ji utěšila, nalila čaj a povídala:
Jak v životě postupně ztratila tři malé děti, jak jí odešel nejlepší a nejhezčí manžel, jak bojovala s nemocí, už vážila minimum, skoro nic nejedla, trpěla bolestí ale pořád se nevzdala.
Co to je za módní trend? Pán Bůh každého stvořil jinak jedni jako proutek, druzí s tvary. I chutě jsou různé! Dřív byly ženy při těle ceněné. Ty jsi moje krásná, vlasy kudrnaté od přírody, oči modré, velké. Máš pěknou postavu! Vážit si musíš toho, co je. Spousta lidí nemá ani tolik. Kolik je osamělých! Aleš je zlatý, miluje tě, dělá vše pro rodinu. Děti to je štěstí! Ostatní? To se spraví, zapomněla jsem na jednu věc, teď už do spánku! teta Pavla odešla a Lenka zůstala na kuchyni.
Už ani plakat nechtěla. Pravda vše má, jen se v tom zamotala.
Ten den čekala Lenka muže z práce (konečně měla dovolenou). Ten nechodil, nevolal.
Děti! Volal táta? Kde jste? ptala se.
Kuba v kuchyni zrovna zkoušel míchání v misce, Lenka si všimla, že začal vařit dřív ho to nebavilo, teď umí i obracečky palačinek ve vzduchu.
Boženka stavěla dům ze židlí, pověsila deky a narovnala plyšáky.
Mobily ležely na poličce poslední týdny děti málokdy na nich, jen odpovídaly na volání.
Lenka stále zkoušela volat Aleše, ozývalo se jen abonent není dostupný.
Pak ji zamrazilo kde je teta Pavla? Zvyklý šplapání pantoflí, hlas tety nic.
Vběhla do pokoje Mandarinka líně protahovala.
Kubo! Boženko! Kde je teta Pavla?, zalapala Lenka po dechu.
Děti přiběhly Přišli jsme ze školy spolu. Pak někam odešla, špitla Boženka.
Kdy? Boženko, kdy?, Lenka vykřikla. Dcera kývla a začala brečet.
Bože! Vždyť jsme jí koupili mobil, ale zase ho nevzala s sebou! Jak to? Je už stará!, Lenka bezmocně klesla do křesla.
Kuba už se rychle oblékal.
Kam jdeš? běžela za ním matka.
Hledat! Mami, bez ní nemůžeme být!, a syn už letěl po schodech.
Boženka vklouzla do tenisek a běžela za bratrem.
Lenka se oblékala za chodu, za nimi.
U vchodu stáli a zářili.
Co se děje?, ptala se Lenka.
Ukázali doleva.
Tam, v kloboučku s květy, kráčela teta Pavla a vedla Aleše za ruku.
Teto! Ty nám dala! To nemůžeš, tak zmizet na hodiny! Kde jsi byl?, Lenka vrazila hlavou do Alešova ramene.
Šli jsme vyřídit tu vaši pojistku tu vodovodu!, oznámila teta Pavla.
Cože? Jak?, jen vydechla Lenka.
Chtěli jsme ti udělat překvapení. Teta Pavla je prostě úžasná, zachránila nás!, smál se Aleš.
Teto… odkud máš peníze? Nemusela jsi, začala Lenka.
Jak to odkud? Za prvé, mám slušný důchod, hospodařila jsem, málo utrácela, byla soběstačná vajíčka, mléko, chléb peču sama. Za druhé, prodala jsem domek. A na co mi peníze? Do hrobu si je vezmu? Radši vám je dám hned, je to potřeba, nechci čekat, povídala prostě teta Pavla.
Lenka mlčela. Už nebude muset tak dřít, bude víc času pro rodinu. Paráda!
A zítra jedeme za město, koukat na zahradu! S Alešem jsme už vybrali domek, dodala teta Pavla.
Budeme mít vlastní domek! Hurá! A ty jsi slíbila, že nás naučíš pozorovat světlušky! A plést košíky! A dělat tajemství z barevných skleněnek s květinami, co se pak vykopávají!, děti objímaly tetu Pavlu.
Všichni obejmutí šli domů.
Lenka na chvíli zůstala u vchodu, podívala se nahoru ke mrakům a tiše řekla:
Děkuju. Děkuju za tetu Pavlu.Mandarinka tiše zamňoukala a protáhla se kolem Lenčiných nohou. Lenka pohladila kočku po rezavé hlavičce a usmála se: poprvé po dlouhé době cítila klid, radost i vděčnost. V domě voněly knedlíky, smály se děti a ze dveří se ozval tetin hlas, silný a veselý:
Leninko, nebudeš stát venku! Pojď! Dnes večer bude domácí pohádka, taková, jaké jsem vyprávěla svým dětem, a potom budeme koukat na hvězdy.
Lenka vešla do chodby, kde čekaly její děti, teta Pavla, Aleš a Mandarinka se jim všem znovu zamotala do nohou.
Večer seděli u stolu napjatí a natěšení, když teta Pavla začala svůj příběh. Venku už padala tichá tma a v kuchyni začaly plápolat první svíčky. Lenka se dívala na své děti, na manžela i na tetu, která jim znovu dala duši domova. A napadlo ji, že nejhezčí věci jsou ty, které se koupit nedají.
Život nebyl snadný, ale teta Pavla jim ukázala, že štěstí je v obyčejných chvílích, v rodině, v společných pohádkách, v knedlících s třešňovým džemem, v porcích smíchu a v objetí, které nahradí všechny technologie světa.
A když pak hvězdy rozsvítily večerní nebe, byla to právě teta Pavla, kdo všem popřála: Ať vám nikdy nevymizí radost z prostých věcí ať máte vždy koho obejmout.
Lenka objala své děti, Aleše i tetu Pavlu. Možná začínala nová kapitola jejich života plná záhonů, světlušek, domácích koláčů a kouzel, která se dějí každý den, pokud máme otevřené srdce.
A Mandarinka tiše spokojeně přadla.