TETIČKA
Tetku Pašu přivezli z vesnice. Už jí bylo těžko na statku vše zvládat. Tak si ji vzala do Prahy k sobě moje sestřenice Lída.
Její manžel Aleš neměl žádné výhrady. Byl klidný, hubený, brýlatý, a ve všem poslouchal svou výraznou a statnou Lidušku.
Není cizí, přece jen rodina. Teta je. Dětí nemá. A mně teď už maminka chybí. Byla od tetičky o třicet let mladší, narodila se tátovi v druhém manželství. Takový je život, maminka odešla brzy, ach jo. Tetu je mi líto! Vezmeme ji! rozhodla Lída.
Její děti Tomášek a Danuška tetu neznali.
Popravdě, Lída ji viděla jen párkrát. Volaly si nikdy, pouze si psaly dopisy. Tetička Paša nevedla žádné moderní zařízení.
A tak je tu. Malá, jako skřítek (Tomášek ve třinácti ji přerostl). Vlasy měla jemné jako pampeliška. Klobouček na hlavě a oči modré, až pálily, úplně mladé.
V ruce měla uzlíček a síťovku, jaké se tenkrát vyráběly. Dva staré kufříky.
Na rukou huňatého rezavého kocoura. Ten lenivě koukl na obyvatele bytu, seskočil na zem a šel zkoumat prostor.
To je Mandarinek. Vzala jsem si ho s sebou. Živá duše, omlouvám se, řekla tetička Paša.
A dodala:
To jste vy? Moji milí!
Pak následovala hostina. Stařenka přivezla domácí nakládané okurky, marmelády, lečo Lída se divila, jak její vybíravé děti to jedly s takovou chutí.
Liduško! Máte zahrádku? Vše nasadím, zdraví už nemám, ale bez vlastního to nejde! usmála se tetička Paša.
Lída řekla, že zahrádku nemají. K čemu by jim byla? Všechno jde koupit. Navíc nemají čas. Pracuje na dvou místech, Aleš taky. Děti vidí jen pár minut denně. Byt koupili na hypotéku, splácet budou ještě dlouho.
Zahrádka je potřeba. Nedívej se tak na mě, Lído. Člověk bez půdy nemůže být. Pořídíme. Najdeme parcelu, a tetička Paša odešla do svého pokoje.
Najdeme, jasně. Když se celý život snažíme a často si odpíráme Teta si myslí, že jsme milionáři? bručela Lída při mytí nádobí.
Druhý den byla sobota. Aleš blaženě ležel v posteli a četl noviny. Lída, než aby vařila, zavelela dětem, že si mohou ohřát polotovary, a sama šla ještě chvíli spát.
Tomášek a osmiletá Danuška seděli s mobilem.
Kocour Mandarinek u nich seděl a kýval hlavou. Vešla tetička Paša.
Co to děláte? zeptala se.
Tomášek a Danuška začali vysvětlovat a ukazovat. Tetička Paša kroutila hlavou. Pak poznamenala:
I u nás na vesnici se něco takového najde. Asi ne takové jednodušší. Sama jsem si nikdy nepořídila, nepotřebovala jsem to. Vaší mamince jsem psala dopisy, to mi vyhovovalo. Dobrá věc, užitečný vynález. Kdekoliv někoho najdeš. Ale teď to odložte a pojďte se mnou!
Proč? Hrajeme si! bránil se Tomášek.
Kde? Vy jen sedíte s telefonem. Nikomu nevoláte, podivila se tetička Paša.
Hrajeme uvnitř, v mobilu! pískla Danuška.
Tetička Paša začala vyprávět o hrách na vesnici. Nakonec děti přesunula do kuchyně.
Když se Lída objevila ve dveřích, úžasla. Na stole byla hromada palačinek. Šťastný Tomášek pil čaj, Danuška vedle tetičky Paši balila dumplings.
Podívej, mami! Možná najdeš šťastnou! smála se Danuška.
Přidal se i Aleš.
Radostně se usmíval a čichal k jídlu.
Teď v sobotu budeme společně balit knedlíčky. A dělat palačinky! Vše musí být domácí! prohlásila tetička Paša.
Ale nemá to smysl. Dá se koupit, bránila se Lída, která vaření neměla ráda.
Kupovala hlavně mražené a hotové. Rodina doteď neprotestovala. Až dnes.
Ne, mami, pojďme dělat sami. Takové knedlíky jsem nikdy neměl! řekl Tomášek.
Tetička Paša vzala klubko gumy, připevnila ho na židle a ukazovala Danušce, jak se u nich na vesnici skákalo přes gumu.
Vy neskáčete tak? ptala se.
Ani venku, když vyjdou, o telefonu si hrají! Moderní generace! zasmál se Aleš.
To není správné! Musíte komunikovat naživo! Telefony jsou potřebné věci, bez nich to nejde, ale musí se používat k tomu, k čemu jsou volání, psaní zpráv, a hotovo! řekla tetička Paša.
Večer pletla, Mandarinek ležel v křesle.
Mami, podívej! volala Danuška Lídu.
Lída vešla do předsíně, nahlédla do koupelny.
Tetička Paša hladila bok pračky a říkala:
Všechno nejlepší, pračko! Slouž nám dlouho, ty drahá!
Tetičko Pašo, co to? pošeptala Lída, nevěřila svým očím.
Co? Je přece 8. března. Pračka je holka, tak jsem ji chtěla popřát! smála se tetička Paša.
Ale vždyť je to jen stroj, tetko, to je hloupost! brblala Lída.
Všechno technika chápe, nekritizuj. Jednou u nás na vesnici málem zabrždil Vašek traktor, poprosil ho laskavě a traktůrek mu pomohl ven. A Karel své auto vždy před jízdou pohladí a říká mu “Petrovka”. My dřív prali ručně, spoustu prádla! Chodili k řece Tady máte vše pohodlné, ale chmuríte se pořád! Telefony máte, pračka šikovná, mikrovlnka ohřeje v mžiku, skoro jako dítě, radovala se tetička Paša.
Děti začala vyzvedávat ze školy.
Jednou měl Tomášek trable ve třídě. Rodičům se nesvěřil. Seděl doma a plakal v koutě, tetička Paša přišla, všechno jí pověděl, ani nevěděl jak. Další den do školy na první dvě hodiny nešel. Doma bylo ticho. Ani tety Paši nebylo.
Asi šla na procházku, myslel si chlapec.
Šel se připravit. U třídy slyšel známý hlas. Nakoukl do pootevřených dveří. Učitelka seděla, ticho. U tabule tetička Paša a nadšeně vyprávěla.
Aj! Proč tam je! Budou se smát! Tomášek se skryl za dveře.
Ale nikdo se nesmál. Učitelka skončila hodinu, jeho spolužáci obklopili tetičku Pašu. Vešel bokem. Před ním vyšel Petr, hlavní šprýmař, který Tomáška často trápil.
Ahoj, dneska jsi byl dlouho. Ta tvoje babička je úžasná! Tolik nám pověděla! Škoda, že nemám babičku, moc mi chybí. Zítra půjde s námi do parku. O rostlinách a zvířatech ví spoustu! Učitelka jí dovolila přednášet, smál se Petr.
Jo… Ona je skvělá! zasmál se Tomášek a běžel tetičku obejmout.
Večer Lída plakala. Byla unavená. U ní se objevila tetička.
Neplač, milá. Co je? Všechno máš na svém místě! Proč brečíš?
Už mě to nebaví! Pracuju moc, žádný život. Aleš je měkký. Jinde jsou chlapi, opravdoví! Sama cítím… že nic nestíhám. Takové, jako já, nejsou v módě, brečela Lída na rameni tety Paši.
Tetička jí nechala vyplakat. Přinesla čaj.
Vyprávěla, jak postupně přišla o tři děti ještě malinké. Jak její muž, zdravý a krásný, brzy zemřel. Jak bojovala s těžkou nemocí, hubla, ale přesto vydržela. Trpěla nesnesitelnou bolestí, skoro nic nejedla.
Jaká móda? Každý je stvořen Bohem jinak. Někteří jsou jako stébla, jiní mají tvary. Dřív byly naopak ženy krev a mlíko ceněny! Ty jsi báječná! Vlasy se ti kroutí, oči modré, velké. Máš krásnou postavu. Vážit si musíš toho, co máš. Jinde nemají nic. Kolik je samotných lidí! Aleš je zlatý, miluje tě, vše pro rodinu. Děti máš, to je štěstí! Co zbytek to se vyřeší, už jsem zapomněla jednu věc, dobře, čas na spaní! a tetička Paša odešla, nechala Lídu v kuchyni.
Ta už plakat nechtěla. Proč by měla? Má pravdu vše má.
Jednoho dne Lída čekala z práce Aleše (právě měla vytouženou dovolenou). On nepřicházel.
Děti! Otec nevolal? Kde jste? ptala se.
Tomášek cosi míchal v misce. Začal se zajímat o vaření, naučil se obracet palačinky vzduchem.
Danuška stavěla z židlí domeček, rozkládala deky, rozmístila hračky.
Telefony dětí ležely na policích. Lída si všimla, že je už používají jen na telefonování.
Lída opakovaně volala Aleše. Ozvalo se: Účastník je dočasně nedostupný.
A pak ji obešla hrůza. Tetička Paša! Kde je? Necítí šourání bačkor ani její hlas.
Vyběhla do jejího pokoje. Na posteli se líně protahoval Mandarinek.
Tomášku! Danuško! Kde je tetička Paša! zasténala Lída.
Děti hned přiběhly.
Šli jsme domů s ní a pak odešla někam, šeptala Danuška.
Dlouho? Danuško, dlouho? vyhrkla Lída. Dcera kývla a rozplakala se.
Proboha! Koupili jsme jí mobil. Nechala ho doma. Je už stará! Lída se vyčerpaně posadila do křesla.
Tomášek se rychle oblékl.
Kam jdeš? Lída ho následovala.
Hledat! Mami, bez ní nemůžeme být! a Tomášek běžel dolů po schodech.
Danuška si obula tenisky a běžela za bráchou.
Lída, oblékající se na chodbě, za nimi.
Stáli před domem. Šťastní.
Co se děje? zeptala se Lída.
Ukázali vlevo.
Odtamtud, držíc Aleše za paži, šla tetička Paša v klobouku s máky.
Tetičko! Vyděsila jsi nás! Nemůžeš odejít z domu na několik hodin! A ty, kde jsi byl? objala Lídu Aleše.
Chodili jsme uzavřít tu vaši… hypotéku! prohlásila tetička Paša.
Co? Ale Jak? Lída byla v šoku.
Chtěli jsme ti udělat překvapení. Tetička Paša je prostě úžasná. Zachránila nás! smál se Aleš.
Teto Kde sesbrala peníze? Nemusela jsi začala Lída.
Jak kde? Když jsem šetřila. Mám slušný důchod. Měla jsem hospodářství, téměř nic jsem neutrácela. Mléko, vajíčka, chleba jsem si pekla. Navíc, prodala jsem dům. Kam bych je brala? Hrob nemá kapsy. Stejně bych vám je chtěla dát. Lepší dát teď, je to potřebné, jednoduše řekla tetička.
Lída mlčela. Nemusí už dřít na dvou místech. Více času pro rodinu. Jak skvělé!
Zítra jedeme za město. Podívat se na zahrádku! S Alešem už jsme vybrali domeček! pokračovala tetička Paša.
Budeme mít svůj dům! Hurá! Zahrádka! A slíbila jsi, že nás naučíš pozorovat světlušky! A plést košíky! A dělat tajemství z kamínků a květin, které pak můžeme vykopat, děti objímaly tetičku Pašu.
Společně odešli domů.
Lída se na chvíli zastavila před domem.
Podívala se nahoru ke mrakům a zašeptala:
Děkuji. Děkuji za tetičku Pašu!
A dnes jsem si uvědomil, jak velkou cenu má rodina, když se navzájem drží. Nejsou důležitá zařízení, ani peníze, ale čas, ruce při sobě a srdečnost. Díky tetičce Paše už budeme spolu víc.