TETA
Tetu Růženu přivezli z vesnice. Starší paní už nezvládala hospodařit sama. A tak ji neteř Hedvika odvezla do města, aby u ní bydlela.
Její muž Lukáš neměl námitek. Byl tichý, štíhlý, nosil brýle. Ve všem poslechl svou hlasitou a oblou Hedvičku bez výhrad.
Vždyť je to rodina. Teta přece. Nemá vlastní děti. A já už nemám maminku. Moje maminka byla od tatínka z jiné rodiny, o třicet let mladší než teta Růžena. A jak se to stalo, maminka odešla tak brzy… Ach, je mi tety líto! Vezmeme ji! rozhodla Hedvika.
Děti Filip a Lidunka novou tetu vůbec neznali.
Ostatně, Hedvika ji sama viděla sotva párkrát, ani po telefonu spolu nikdy nemluvily, jen psaly dopisy. Teta Růžena neměla vůbec nic z moderní techniky.
A tak byla najednou s nimi. Drobná, jako trpasliček (Filip ve třinácti byl větší než ona). Vlasy jemné, nadýchané, jako pampeliška. Na hlavě mělac kulatý klobouček. Ale oči měla mladé, ostře modré!
V rukách uzlíček a síťovka, jaké se vyráběly v socialismu. Dva staré kufry.
Na klíně huňatý zrzavý kocour. Ten líně pohlédl na nové obyvatele, seskočil dolů a zamířil prozkoumat byt.
To je Mandarín. Vzala jsem ho s sebou. Je to živá duše, tak snad to nevadí, prohodila teta Růžena.
A dodala:
Vy jste moje! Moji milí!
Pak přišla slavnostní večeře. Stará paní přinesla zavařeniny a nakládané věci z vesnice. Hedvika žasla, jak její vybíravé děti jedly marmeládu, okurky, lečo a jiné dobroty.
Hedvičko! Máte zahradu? Vše tam nasadím! I když už nejsem tak zdravá, musí se všechno pěstovat! Bez vlastního to nejde! řekla teta Růžena.
Hedvika odpověděla, že zahradu nemají. Proč by měli? Všechno lze koupit. Navíc nemají čas. Pracuje na dvě směny, Lukáš také. Děti vidí jen chvilkami, byt si koupili na hypotéku, budou platit ještě dlouho.
Zahrada je třeba. Nesmrkej, Hedvičko. Člověk bez země nemůže být. Koupíme, najdeme pozemek, a teta Růžena odešla do svého pokojíku.
Najdeme, jasně… Sotva už stíháme, někdy si odepíráme i maličkosti. Myslí si, že jsme milionáři? brblala Hedvika při mytí nádobí.
Druhý den byla neděle. Lukáš lenošil v posteli a četl noviny. Hedvika zavolala na děti, ať si ohřejí polotovary, pak si šla ještě na chvíli lehnout.
Filip a osmiletá Lidunka seděli s mobily, jak jsou zvyklí.
Kocour Mandarín seděl vedle, kýval hlavou. Vešla teta Růžena.
Co to děláte? zeptala se.
Filip a Lidunka začali vysvětlovat a ukazovat. Teta Růžena nechápavě kroutila hlavou. Nakonec řekla:
U nás ve vsi byla podobná věc. Ale jednodušší. Já jsem si nikdy nic takového nepořídila. Neměla jsem potřebu. Vaší mamince jsem psala dopisy, bylo to praktičtější. Dneska už najdete člověka všude. Užitečný vynález. Dobrá, odložte mobily a pojďte se mnou!
A proč? Právě hrajeme! protestoval Filip.
Kdeže hrajete? Jen sedíte s mobilem. Nikomu nevoláte, divila se teta Růžena.
My hrajeme uvnitř, v mobilu! pípla Lidunka.
Teta začala vyprávět, jak se u nich ve vsi hrávalo, a vtáhla děti do kuchyně.
Když Hedvika vstoupila do dveří, málem omdlela. Na stole stála mísa palačinek. Filip pil čaj, Lidunka u tety Růženy balila knedlíky.
Maminko, podívej! Tuhle schováš, kdo ji najde, bude šťastný! smála se Lidunka.
Brzy přišel i Lukáš, spokojeně šilhal a přičichával.
Odteď v neděli budeme dělat knedlíky všichni! A taky palačinky! Vše musí být domácí! prohlásila teta Růžena.
Proč, když si to můžeme koupit? bránila se Hedvika, která vaření nesnášela.
Nakupovala hlavně mražené a hotové. Rodina zatím neprotestovala. Ale dnes byl jiný den.
Ne, maminko. Pojďme dělat sami! Takové knedlíky jsem ještě nikdy neměl! řekl Filip.
A pak vzala teta Růžena klubko gumy, připevnila ho ke židlím a začala ukazovat Lidunce, jak se u nich skákalo přes gumu.
Vy to neznáte? Neskočíte? ptala se.
Kdepak! Když vyjdou ven, tak zase sedí v mobilu! Nová generace! zavrčel Lukáš.
Špatně je to! Musíme se bavit naživo! Mobily jsou potřebné, bez nich to nejde. Ale mají se používat k tomu, co je důležité volání, psaní, a to stačí! vyřkla teta Růžena.
Večer pletla šálu, zatímco Mandarín ležel na křesle jako král.
Maminko, podívej! Lidunka vtáhla Hedviku do chodby, pak do koupelny.
Teta Růžena hladila bok pračky, mumlala:
Všechno nejlepší, milá pračko! Služ nám dlouho, přeji ti hodně let!
Teto, co to děláš? zašeptala Hedvika, myslela, že se teta zbláznila.
Co by… Dneska je osmý březen, pračka je holka, tak ji slavím! zasmála se teta Růžena.
Ale vždyť je to jen věc! zavrtěla Hedvika.
Všechna technika rozumí, nepovídej. Jednou u nás ve vsi měl Vašek traktor, co nemohl projet. Povídal mu laskavě, a nakonec projel! A Karel zase vždy nasedá do auta, popřeje mu šťastnou cestu, oslovuje ho Petruško. Sami nevíte, jaké štěstí máte! My dřív prali ručně řeči prádlo, ve dne na řece. Teď koukejte, kolik pohodlí tu máte! Telefony, když je používáte rozumně, máte přehled i o dětech. Pračka sama vyprá, mikrovlnka ohřívá jako kouzlem, radovala se teta Růžena, oči jí svítily jako dítěti.
Začala potkávat děti ze školy.
Jednou měl Filip v třídě potíže. Matce ani otci nic neřekl. Doma plakal v koutku, když rozhodně vstoupila teta Růžena. Filip jí vše vypověděl, ani nevěděl proč. Druhý den do školy nešel. Doma bylo nezvykle ticho, ani teta Růžena nikde.
Asi šla ven, pomyslel Filip.
Začal se chystat. U třídy zaslechl známý hlas! Nakoukl dovnitř. Učitelka seděla na židli, byla tam ticho. U tabule… teta Růžena, něco zaujatě vyprávěla.
Jé, proč tam je? Budou se mi smát! přitiskl se ke dveřím.
Ale nikdo se nesmál. Hodina skončila, spolužáci se seskupili kolem tety Růženy. Bokem vešel dovnitř. Proti němu šel Péťa, hlavní rošťák, který Filipa šikanoval.
Čau, co ses dneska loudil? Ty máš fakt super babičku! Tolik pověděla! Škoda, že mám babičku jen ve vzpomínkách. Zítra slíbila, že půjdeme do parku, prý zná vše o rostlinách a zvířatech! Vypráví nádherně! Učitelka jí dovolila promluvit, smál se Péťa.
Jo, ona je taková! Filip se rozesmál a utíkal k tetě Růženě, objal ji.
Večer Hedvika brečela. Přepadla ji únava. A zase byla vedle teta.
Tak už neplač. Co tě trápí? Máš přece vše na svém místě!
Už mě nic nebaví. Dřu moc, nic si neužívám. Lukáš je takový… slabý. U jiných jsou chlapi opravdoví! Sama jsem… už jen stín. Takové jako já už nejsou v módě, plakaly Hedvice slzy na Tetině rameni.
Teta nechala Hedviku vyplakat. Nalila jí čaj.
A začala vyprávět. O tom, jak už jako mladá přišla o tři děti. Jak jí brzy odešel krásný a silný muž. O těžké nemoci, o kterých se jí ztrácel život, a táhla sílu jen vysněnou vůlí. O bolesti, kterou skoro neunesla.
Taková je móda lidí? Každého tvoří Pán po svém. Někteří jsou tenouncí, jiní statní. Tak i chutě máme různé, Hedvičko. Dřív se cenily plné ženy! Vidíš, jaká jsi krásná! Vlasy se vlní, oči máš veliké, modré, figuru pěknou. Váž si, co ti bylo dáno! Jiní nemají nic. Tolik lidí je samotných! A Lukáš je zlatý, dělá všechno pro rodinu, miluje vás. A děti máš poklad! Ostatní se vyřeší, já už taky zapomněla, je čas jít do postele, odešla teta Růžena, Hedviku nechala v kuchyni.
Už jí ani plakat nechtěla. Proč vlastně? Teta má pravdu. Má vše. Jen se rozbrečela z nicoty.
Toho dne Hedvika čekala manžela, měla zaslouženou dovolenou. Nevracel se.
Děti, volal vám táta? Kde jste? ptala se.
Filip v kuchyni míchal něco v misce. Všimla si, že má zájem o vaření, už umí obracet palačinky ve vzduchu.
Lidunka z židlí stavěla domek, přikrývala deky a usazovala plyšáky.
Telefony ležely stranou, děti je už skoro nepoužívaly jen na volání.
Hedvika neustále vytáčela manžela. Jen číslo dočasně nedostupné.
A pak ji zamrazilo. Teta Růžena! Kde je? Nešustí pantofle, nejde slyšet klidný hlas.
Vtrhla do jejího pokoje. Na posteli se líně protahoval Mandarín.
Filipe! Liduško! Kde je teta Růžena?! zalapala Hedvika po dechu.
Děti doběhly hned.
Ze školy jsme přišli spolu, potom odešla, špitla Lidunka.
Už dlouho? Liduško, dlouho? vykřikla Hedvika. Dcerka přikývla a začala plakat.
Proboha! Kupovali jsme jí přece mobil. Jenže ona ho zas nevzala! Jak to?! Je přece tak stará! Hedvika bezmocně sedla do křesla.
Filip se rozběhl se oblékat.
Kam jdeš? běžela za ním matka.
Hledat ji! Mami, nemůžeme být bez ní! a vyběhl po schodech dolů.
Lidunka vklouzla do tenisek a pelášila za Filipem.
Hedvika, oblékající se ve spěchu, utíkala za nimi.
Děti stály u vchodu. Šťastné.
Co se děje? ptala se Hedvika.
Ukázali doleva.
Odtud, s Lukášem za ruku, přicházela teta Růžena v klobouku posetém máky.
Tetí, vyděsila jsi nás! Nemůžeš jen tak odejít na tolik hodin! A co ty, kde jsi byla? zabořila se Hedvika do ramene manžela.
Pomáhali jsme zavírat tu vaši… jak se to… drenáž! řekla teta Růžena.
Cože? Jak? zmohla se jen Hedvika.
Chtěli jsme ti udělat překvapení. Teta Růžena je prostě úžasná. Zachránila nás! smál se Lukáš.
Teto… Kde jsi vzala peníze? Nemusela jsi, začala Hedvika.
Jak kde? Jednak jsem šetřila. Důchod mám slušný, hospodářství bylo moje, skoro nic jsem neutratila. Kromě toho jsem prodala dům. Kam bych ho vozila? Hrob nemá kapsy! Chtěla jsem vám je stejně nechat, hned je to lepší, když je potřeba, bezprostředně řekla teta Růžena.
Hedvika mlčela. Už nemusí pracovat na dvě směny. Budou mít čas na rodinu. Jaké štěstí!
Zítra pojedeme ven. Podívat se na zahrádku! S Lukášem jsme už vybrali domek! pokračovala teta Růžena.
Domek! Hurá! Zahrada! Naučíš nás hledat světlušky správně! A plést košíky! A dělat tajnosti ze sklíček a květů, které pak budeme vykopávat! děti objímají tetu Růženu.
Všichni společně, v objetí, zamířili domů.
Hedvika se na chvíli zastavila u vchodu.
Vzhlédla ke snům, k oblakům nad Prahou, a zašeptala:
Děkuji. Děkuji ti za tetu Růženu!