Drobnosti každodenního života

Drobnůstky života

Nebyla to rada rodičů, co Alžběta vyslechla, když si vzala svého milovaného Štěpána, vážného a tichého muže. Vyrostl u babičky Svatavy babi Svata, jak jí přezdíval od mala. Rodiče mu zahynuli, když mu byly pouhé dva roky, vůbec si je nepamatoval.

Když Alžběta představila Štěpána svým rodičům, paní Ludmila se postavila do hrdé a rozhodné pozice, ale samozřejmě až když Štěpán odešel.

Alžběto, na tohle jsme tě nevychovávali. Studuješ na univerzitě, třetí ročník, jaký manžel, jaká svatba? A toho Štěpána za zetě nechci. Co z něj má být? Pracuje v servisu obyčejný dělník Pamatuj si, já ti pomáhat nebudu, pokud ten krok uděláš.

Mami, stejně si ho vezmu, znáš mě, otec jako vždy mlčel a snažil se zůstat neutrální mezi manželkou a dcerou. Navíc čekám dítě

Svatba nebyla nijak honosná, i když rodiče Alžběty měli peníze, Ludmila odmítla slavnost na velké noze. Kdyby si dcera vzala syna její nejlepší kamarádky, to by byla jiná Ale Alžběta byla tvrdohlavá.

Teď bude žít se svým automechanikem v bídě, přikradne se domů, teď je to samá láska a romantika, říkala Ludmila manželovi. Ještě odešla z domu k jeho babičce, že prý nechce, abych urážela Štěpána, řekla to napřímo. Ani ji netěší, že dcera čeká dítě.

Alžbětini rodiče žili v Praze ve velkém bytě, dcera zvyklá na pohodlí, peníze, byla jedináček. Ale odešla s mužem k babičce Svatavě, která žila na vesnici pod Táborem, sedm kilometrů od města ve svém domku.

Čas plynul, Alžběta porodila dceru. Pomáhala babi Svata, naučila mladou maminku vše potřebné, v noci vstávala k pravnučce Elišce. Alžběta znovu studovala na univerzitě, snažila se být dobrou ženou a matkou, ale moc to nešlo, byla unavená. Každé ráno brzy vstávala, běžela na autobus, jezdila do města, pak přestupila ještě na jiný autobus, který ji dovezl až do školy.

Domů se vracela vyčerpaná, babička s Eliškou ji vítaly u branky, maličká vyhlížela maminku a stýskala si. Později přijížděl Štěpán, pracoval dlouho do noci. Dcerku vzal do náruče a točil ji dokola. Miloval svoje holky. Alžběta by ráda věnovala Štěpánovi více pozornosti, jenže přijížděl pozdě, posledním autobusem, hladový a vyčerpaný.

Alžbětu čekala obhajoba diplomky. Čím dál častěji toužila vrátit se k rodičům do pohodlného bytu, nemusela by cestou trávit tolik času. Ludmila se na dceru urazila, nevolala ani se nezajímala o vnučku.

Štěpán měl staršího bratra, jmenoval se Jan, dlouho ženatý, žil s ženou a synem v Plzni ve svém bytě, sám si ho vydělal, jezdil na stavby. Ale doma mu to neklapalo, žena Mirka byla stále náročnější.

Volal Honza, oznámil Štěpán babičce a Alžbětě, odešel od Mirky, pořád samé hádky, teď si našel jiný byt.

To snad ne znepokojila se babi Svata, sám koupil byt a sám odešel.

Babi, Honza udělal, co je správné, všechno nechal ženě a synovi, bránil bratra Štěpán.

Jednou si Alžběta stěžovala Štěpánovi, že ten bláznivý kolotoč ji už zmáhá, dva autobusy do univerzity. Neřekla přímo, že tuší stěhování k rodičům, vždyť sama souhlasila, že budou žít s Štěpánem a ne u rodičů.

Jsem unavená, povídala Alžběta, už mě nebaví být závislá na spoji, cesta je dlouhá, hodně zastávek. Sotva to stíhám

Štěpán mlčky poslouchal a políbil ji na tvář.

Mám jednu myšlenku, potom ti ji řeknu, tajemně pronesl, bude překvapení, Alžběta už se nevyptávala, neměla sílu na zvědavost.

Uplynulo pár dní, jednoho večera u jejich domku zastavilo auto.

Asi přijeli rodiče, pomyslela si Alžběta, ale vůz byl neznámý, starý, oprýskaný. To nejsou rodiče, a auto no, to je fakt haraburdí.

Energicky vyšla ven a spatřila, jak z auta vystupuje Štěpán, byla překvapená. Štěpán se tvářil hrdě a pyšně v tom starém voze.

Tak co, jak se ti líbí naše krasavice?

To je auto? Kde jsi ho vzal?

Koupil jsem ho, odpověděl Štěpán, a to za peníze, co jsme šetřili na hypotéku

Alžběta na auto hleděla, bylo jí líto těch peněz, šetřili na zálohu na byt, a on to dal za haraburdí. Teď budou dál žít tady na vesnici.

Štěpán auto chválil.

Sám jsem ho spravil, jezdí, nasedni, svezu tě, hned ji vzal za ruku a posadil dovnitř. Stačí už jen natřít, a nebudeš muset jezdit autobusem, přesvědčoval. Je skoro v super stavu a kupoval jsem ho hodně levně.

Auto jelo překvapivě obstojně, ale Alžběta se bála, že se po cestě rozpadne. Doma jim u vrat mávala babi Svata s Eliškou. Štěpán objal Ksyšku a točil ji, Alžběta spěchala do domu, vstoupila a slzy se jí valily proudem. Hystericky plakala, bylo toho moc.

Alžbětinko, no tak, ozval se starostlivý hlas babi Svaty. Co se děje?

On všechny peníze, co jsme šetřili na byt, dal za haraburdí Sníli jsme o bytě a on on

Klid, holčičko, objala ji babi Svata, jsi ta nejchytřejší a nejlepší děvčata na světě, jen jsi unavená, proto pláčeš. To jsou jen drobnosti života, hlavní je zdraví, láska a vzájemné porozumění, peníze ničemu nepomohou, hlavní je láska.

Alžběta naslouchala moudrým slovům babi Svaty a uklidnila se. Pak ji dokonce trochu mrzelo, jak se chovala. Vyšla na zápraží, kde seděl Štěpán. Vedle pobíhal rozčepýřený pes, Eliška za ním vesele utíkala a snažila se chytit ho za ocas. Alžběta se posadila tiše vedle manžela.

Proč ses se mnou neporadil, Štěpáne, zeptala se tiše.

Chtěl jsem tě překvapit no, snad jsem tě potěšil

Alžběta nahlédla mu do očí a viděla všechna nevyslovená trápení, hned vše pochopila. On ji miluje a koupil auto, aby jí usnadnil cestu na univerzitu, stará se o ni. Vyřešil, jak uměl a o co mu říkala. Jen ji nenapadlo, že myslela na něco jiného.

Dobře, Štěpí, auto, tak auto, usmířila se, příště mi slib, že se vždy poradíme spolu.

Souhlasím, reagoval radostně, víš, já vždy rozhodoval vše sám, promiň, příště budeme řešit spolu.

To je správné. To jsou opravdu jen drobnůstky života, zopakovala moudrá slova babi Svaty. Hlavní je, že jsme spolu, a máme krásnou dceru.

Babi Svatava z okna pozorovala a radovala se, pomyslela si:

První rodinná hádka. A bez nich to nejde. Ještě jich bude hodně. Důležité je, že si rozumí a mají se rádi. Že Alžběta a Štěpán se milují, o tom nepochybuji Jak dva holoubci usmířili se pokřižovala je a usmála se.

Štěpán auto natřel, babi Svata ušila nové potahy. Radost to nebyla velká, ale auto toho zažilo hodně. Brzy už Alžběta seděla vedle Štěpána na předním sedadle a jeli do města.

Nechtěla o pomoc prosit rodiče.
Čas běžel. Eliška rostla, už by bylo na čase do školky, babička stárla, potřebovala klid. Alžběta dokončila univerzitu a našla si práci v Praze. Štěpán stále pracoval dlouho do noci, snažil se vydělat. Opět se řešilo bydlení ve městě. Šetřili stále na zálohu, ale ještě neměli dost. Od rodičů pomoc nechtěla Alžběta, matka stále nemluvila s dcerou a vnučkou.

Ale najednou přišla pomoc, odkud ji nikdo nečekal. Jedno víkendové ráno pes na dvoře štěkal. Alžběta si myslela, že přišla sousedka s mlékem pro Elišku.

Honza, radostně zvolal Štěpán, když zahlédl bratra v okně a hned vyběhl ven. Čau, brácho, odkud jsi přišel?

Nazdar, Štěpí, čau!

Bratři se objali, bylo vidět, že mají ze setkání radost. Zvědavá Eliška pootevřela dveře a sledovala je.

Ach, to je moje neteřinka, jaká jsi krásná, zasmál se Honza, pojď sem, mám pro tebe dárek.

Vytáhl z tašky velikého zajíce s dlouhýma ušima a mašlí kolem krku. Eliška s radostí zajíce vzala, prohlížela mašli a s nadšením běžela ukázat babičce.

Babi Svata a Alžběta přivítaly Honzu vřele.

Dlouho jsi tu nebyl, Honzo, jak se máš Štěpán říkal, že máš nový byt, ptala se babička, už nalévala čaj.

Mám se dobře, povídal s úsměvem. S Mirkou jsme se rozvedli, našla si jiného a odstěhovala se s ním někam k Brnu. Alimenty platím poctivě. Ahle, brácho vytáhl z brašny tlustou obálku vlastně vám oběma s Alžbětu, svatební dar, byl jsem na stavbě, když jste měli svatbu.

Co to je? napjal se Štěpán.

Peníze

Jaké peníze?

Na zálohu na byt, vysvětlil Honza a pomalu vložil obálku do rukou bratra. Mirka odešla, uvolnila byt, teď jsem doma. Tohle jsem šetřil, chtěl jsem koupit další byt, ale nemohl jsem vzít bývalé ženě a synovi střechu nad hlavou. Berte to jako svatební dar zopakoval.

U stolu nastalo ticho, pak všichni propukli v radostný smích.

Díky, brácho, díky, Honzo. Jak jsi nás zachránil

Alžběta málem plakala štěstím, babi Svata objímala staršího vnuka. Bratři se mlčky objali, nebylo třeba slov.

Na podzim se Alžběta s Štěpánem a Eliškou nastěhovali do nové dvoupokojové byt v Praze. Eliška začala chodit do školky hned za rohem, škola byla nablízku, byt koupili schválně poblíž, mysleli na budoucnost, až půjde do školy.

Štěpán stále pracoval v autoservisu. Život zkoušel mladou rodinu, jak ji babi Svata kdysi varovala jsou to jen drobnosti života, hlavní je láska, štěstí a zdraví.

Děkuji za přečtení, přání štěstí a dobra všem, kteří sní o domově a rodině!

Rate article
Add a comment