Pečovala jsem o tchyni, ale byt odkázala jiné osobě

Dej mi vodu, v krku mi úplně vyschlo, už hodinu na tebe volám, a ty pořád rachotíš hrnci, asi schválně, abys mě neslyšela!

Jana se při tomhle rozmrzelém, nakřáplém hlase, který přicházel ze zadního pokoje, lekla a málem upustila naběračku. Hluboce se nadechla a v duchu napočítala do deseti zvyk, který si vypěstovala za poslední tři roky v tomhle pekle. V kuchyni voněla vařená slepice a léky kombinace, která byla snad i ve zdech a závěsech. Jana vypnula plyn pod vývarem, nalila do sklenice převařenou vodu pokojové teploty studenou nesmí, horkou taky ne a zamířila do ložnice tchyně.

Zdeňka Pavlová ležela napůl opřená o vysoké polštáře, připomínala starého, nespokojeného ptáka. Její ostré, vodnaté oči sledovaly každé Janino hnutí. Na nočním stolku mezi nekonečnými lahvičkami s kapkami, blistry prášků a stosem křížovek ležel těžký obálka z hnědého papíru, která tam dřív nebyla.

Tady, Zdeňko, napijte se Jana podala sklenici co nejklidněji. Neslyšela jsem vás, zapnutá digestoř. Slepičí vývar je hotový, za chvíli vám rozmixuji zeleninu, jak doporučoval lékař.

Tchyně udělala pár drobných doušků, zašklebila se, jako by pila ocet, a sklenici odložila.

Pořád nějaké výmluvy zamumlala, utírajíc ústa rohem prostěradla. Digestoř, vysavač, telefon… a matka manžela tu leží, umírá žízní.

Neříkejte to, vždycky jsem tady Jana si zvykla tyhle výčitky ignorovat. Natáhla se, aby napravila shrnutou deku a očima znovu zavadila o obálku. Z ní vykukoval kus dokumentu s razítkem státního znaku.

Co to máte? Nové pokyny od doktora? zeptala se, pokynula směrem ke stolku. Podívám se, jestli mám běžet do lékárny.

Zdeňčina ruka bleskově zakryla obálku. Tolik rychlosti u člověka, který před půl hodinou naříkal, že nezvedne lžíci, by člověk nečekal.

Nech toho! vyštěkla. To není tvoje věc. Moje soukromé papíry.

Jana zůstala stát v rozpacích. Běžně tchyně vyžadovala, aby se v papírech orientovala, pročítala zdravotní záznamy, účty za energie i dopisy z důchodového úřadu. Tohle tajemství bylo nové.

Jen jsem se ptala… začala Jana, když v tom bouchnly vstupní dveře a z chodby bylo slyšet těžké kroky.

Lukáš přichází! svítilo Zdeňčino obličej sladkou úsměvem. Synu, pojď k mámě, zachraň mě před tou dozorkyní!

Do pokoje vešel Lukáš, Janin manžel. Vypadal unaveně, sako zmuchlané, kravata na stranu. Pracoval jako vedoucí obchodního oddělení, poslední měsíce býval v práci dlouho, doma se zdržoval co nejméně stálý lazaret a výčitky byly jeho realitou.

Čau, mami. Čau, Jano zamumlal, políbil matku na tvář a Janu ani nepohlédl. Co zase? Jaká dozorkyně? Jana se o tebe stará jako o dítě.

O dítě… Zdeňka semkla rty. Chodí kolem mě a čeká, až uvolním místo. Myslíš, že to nevidím? Má studené oči, prázdné. Žádná láska, jen povinnost.

Jana cítila, jak jí v krku narůstá křeč. Před třemi lety, když Zdeňku Pavlovou postihl mrtvice, byla volba: pečovatelka nebo domov důchodců. Na pečovatelku neměli, domov Lukáš odmítl co lidi řeknou, vlastní matku odvézt. Jana, ač nerada, opustila milovanou práci v knihovně, přestěhovala Zdeňku ze dvougarsonky k nim do trojky, a její byt začali pronajímat, aby pokryli náklady na léky a rehabilitaci.

Jdu připravit stůl řekla tiše Jana a odešla.

Lukáš při večeři neochotně rozmačkával kotletu vidličkou.

Chutná? zeptala se Jana, doufající v alespoň trochu srdečnosti.

Ujde neodtrhl oči od telefonu. Hele, mami chce pozvat Jitku na návštěvu. Prý se jí stýská.

Jitka byla Zdeňčina neteř, dcera její zesnulé sestry. Hlučná, nápadná, naprosto neužitečná v domácnosti, objevila se jednou za půl roku, donesla levný dort, hodinu tlachala u tetičiny postele o smutných milostných historkách a zmizela, zanechávajíc vonné mraky a hromadu špinavého nádobí.

Proč? podivila se Jana. Zdeňka má vysoký tlak, potřebuje klid. Jitka je tornádo, zase ji jen rozruší.

Mamina prosí. Prý má nějakou záležitost. Přijde zítra, vydržíš hodinu.

Druhý den dorazila Jitka přesně v poledne. Vpadla do bytu, ani si nevyzula boty, prošla po čistém koberci a hned spustila:

Janinko, ahoj! Ty ses nějak vykrmila, ne? Ten župan ti nesluší. Kde je teta Zdeňka? Donesla jsem jí dobroty!

Nesla sáček se sladkým sněhem, který Zdeňce kvůli cukru zásadně zakázali.

Jana mlčky ukázala ke dveřím ložnice. Jitka se v nich ztratila, odtamtud se ozval živý šepot, proložený Zdeňčiným vzdycháním. Jana odešla do kuchyně, aby to neslyšela. Začala prohrabovat pohanku, ale neklid z obálky ji nepouštěl. Ta hnědá obálka jí vrtala hlavou.

Po hodině se ložnice otevřela. Jitka vyšla zářivá, s tou obálkou v ruce. Nechala si ji ledabyle v kabelce.

Tak já mizím, Janinko! Práce, podnikání, chápete! Teta spí, nebuď ji. Jinak, pečuješ hezky, máte čisto. Ale ty závěsy bych vyměnila, tyhle jsou hotová minulost.

Zmizela stejně rychle, jako přišla.

Večer, když Jana vyměňovala Zdeňce prostěradlo těžká práce, Zdeňka nebyla lehká a nechtěla pomáhat odhodlala se zeptat:

Zdeňko, co jste Jitce dala za dokumenty? Potřebujete kopii? Nebo něco donést na úřad?

Tchyně přimhouřila oči, až se v nich mihlo něco škodolibého, vítězoslavného.

To je, Janinko, moje poděkování. Jitka je jediná duše, která mě miluje opravdově. Ne kvůli bytu, ne kvůli dědictví, prostě tak. Krev není voda.

Jana v sobě ucítila mráz.

O jakém bytu mluvíte? Vaše dvougarsonka se přece pronajímá, peníze jdou na léčbu. Dohodli jsme se, že jednou, až… prostě v budoucnu, bude patřit vnoučatům, našim dětem.

Tchyně se zasmála suše, skřehotavě.

Tak vy jste se domluvili! Dělit kůži živého medvěda, to je vám po chuti! Ale já to vidím jinak. Dnes přijel notář, když jsi byla v obchodě. Sepsala jsem darovací smlouvu. Na Jitku.

Jana ztuhla s prostěradlem v rukou. Svět se zhoupl.

Jak… darovací? zašeptala. Na Jitku? Tuhle Jitku, co vám nikdy nepodala ani sklenici vody, co neví, jaké prášky berete?

Ale ona mě nepeskuje! vyjela Zdeňka. Ty chodíš se zakyslým obličejem, děláš, že je to milost. Myslíš, že to necítím? Čekáš, až odejdu, abys měla byt. Tak to ne! Jitka ho teď vlastní. Oficiálně. § 2064 občanského zákoníku. Darování. Zpátky to nejde.

Jana se posadila na okraj židle. Nohy ji neudržely. Tři roky. Tři ztracené roky. Injekce, pleny, rozmary, bezesné noci. Konec kariéry. To všechno proč? Aby slyšela, že je zištná cizinka?

Lukáš? dokázala jen zašeptat. Ví to?

Dozví se, až bude vhodný čas. Můj majetek komu chci, tomu dám. Teď běž, zahřej polévku, mám hlad. A uprav plenu, někde mě tlačí.

Jana vstala. V uších jí hučelo. Mlčky odešla z pokoje, oblékla kabát, vzala tašku a vyšla z bytu. Nemohla už zůstat. Potřebovala nadechnout vzduchu.

Bloumala po ulicích dvě hodiny, dokud úplně nevymrzla. V hlavě měla jedinou myšlenku: zrada. Nejen od tchyně od té už lásku nečekala. Zrada od manžela. Vždyť notář přišel na něčí pozvání. Někdo mu musel otevřít, dodat podklady.

Když se vrátila, Lukáš už byl doma. Seděl v kuchyni a jedl polévku přímo z hrnce.

Kde jsi byla? znelíbil se. Matka křičí, plena mokrá, a ty nikde. Já ji mám umývat? Já jsem chlap, z toho mi je špatně!

Jana se na něj podívala. Poprvé po dvaceti letech ho viděla bez iluzí. Seděl tam ne milovaný muž, ne opora, ale dětský, sobec, který se pohodlně zašil.

Lukáši řekla tiše. Tvoje matka dala byt Jitce. Sepsala darovací smlouvu. Věděl jsi to?

Lukáš se zakuckal polévkou, zrudl.

Jakou darovací? Ty přeháníš!

Nepřeháním. Sama to řekla. Jitka dnes dokumenty odnesla. Notář byl tady, když jsem nebyla. Kdo mu otevřel? Ty máš kopie klíčů, mohl jsi přijít v poledne?

Lukáš klopil oči. Začal drobit chleba, nervózně se kýval.

No… byl jsem tu. Máma prosila. Prý potřebuje nějakou plnou moc k důchodu nebo tak. Pustil jsem pána, vypadal slušně. Nevnímal jsem, Jano! Musel jsem do práce!

Nevnímal jsi? Janin hlas se třásl. Tvoje matka připravila naše děti o dědictví, dala byt cizí ženské a ty jsi nevnímal? Kdo teď zaplatí její léky? Nájemné skončí, Jitka byt zabere nebo prodá. Z čeho, Lukáši? Z tvé výplaty? Nebo čekáš, že zase půjdu pracovat, abych živila ženu, která mě ponížila?

Nezačínej hysterii! Lukáš praštil do stolu. Máma je nemocná, mohla se splést! Všechno vyřídíme, uznáme ji za nesvéprávnou, když bude potřeba!

Nesvéprávnou? Jana se zasmála trpce. Sám říkáš, že je rozumná, když tě chválila. Notář není hlupák, nechal si jistě potvrdit, že je způsobilá. Jitka to promyslela.

Z ložnice se ozval požadavek:

Je tu někdo? Jsem celá mokrá! Jano! Umyj mě!

Lukáš se zkřivil.

Jano, běž. Pak to vyřešíme. Nemůže člověk ležet ve špíně.

A v té chvíli něco v Janě prasklo. Ta nitka, která držela její trpělivost, její pocit povinnosti, její obětavost. Podívala se na svoje ruce červené, ztvrdlé od praní a uklízení. Vzpomněla si, kdy byla naposledy u kadeřníka. Vzpomněla na sen o moři jenže co s mamkou.

Ne řekla.

Co ne? nechápal Lukáš.

Už tam nejdu. Už ji nebudu umývat. Už nevařím kaše. Už neposlouchám urážky. Majitelka bytu je Jitka. Darování je bezplatný převod, ale podle svědomí získala majetek, má si vzít i péči. Zavolej jí. Ať přijede a umyje.

Ty ses zbláznila? Lukáš vyskočil. Jitka ti nezvedne telefon! Stejně to neumí! Jano, to je moje matka!

Právě. Tvoje matka. Ne moje. A byt dala své neteři. Já jsem cizí. Dozorkyně, jak řekla.

Jana se otočila a šla do jejich ložnice. Vytáhla kufr ze skříně.

Co děláš? Lukáš stál ve dveřích, bledý, vyděšený.

Odcházím. Půjdu k mamce. Je tam malá garsonka, ale aspoň čistý vzduch.

Jano, nedělej to! Máma se unáhlila, spletla se! Všechno napravíme! Neopouštěj nás! Jak to s ní zvládnu sám? Pracuji!

Najmeš pečovatelku. Aha… peníze nejsou. Byt je pryč. Tak sám. Po práci, v noci, o víkendech. Vítej v mém světě, Lukáši.

Házela věci do kufru: svetry, spodní prádlo, knihy. Slzy jí tekly, ale bylo jí jedno. Hlavní rychle pryč.

Jano, nenechám tě odejít! Jsi manželka! Máš být v dobrém i zlém!

Ve zlém jsem byla, Lukáši. Tři roky. Radost nevidím. A mimochodem zapnula zip a narovnala se podávám žádost o rozvod.

Kvůli bytu?! Ty jsi tak chamtivá?!

Ne kvůli bytu, blázne! vykřikla mu do obličeje. Kvůli tomu, že jsi mě nechal udělat otrokyní! Kvůli tomu, že jsi otevřel notáři a zradil mě! A teď neprosíš o odpuštění, ale uvažuješ, kdo změní plenu!

Vytrčila kufr do předsíně. Z ložnice už nebylo slyšet křik, jen nářek:

Lukáši! Ona mě opustila! Chce mě zabít! Napít!

Lukáš zmateně pobíhal mezi ženou a matkou.

Jano, aspoň zůstaň přes noc!

Klíče nechám na stolku řekla chladně. Sbohem.

Vyšla do chodby, zavolala výtah. Když se dveře kabiny zavřely, opřela čelo o chladné zrcadlo a dala průchod slzám. Byly to slzy úlevy.

První týden u mamky byla jako v mlze. Jana spala dvanáct hodin denně, pořádně se najedla, chodila na procházky do parku. Vypnula mobil, koupila novou SIM jen pro nejbližší. Přesto si k ní našly cestu zprávy.

Od společné známé se dozvěděla, že Lukáš volal Jitce. Nejprve nebrala, pak oznámila, že darování je darování, žádné závazky péče nejsou. Řekla, že byt prodává, protože potřebuje peníze na rozšíření podnikání, dala dvouměsíční výpověď nájemníkům. Nejzajímavější bylo, že naznačila, že Zdeňka by měla jít do státního domova, když syn nestačí.

Lukáš si vzal neplacenou dovolenou. Poté nemocenskou. Začal volat dětem synovi a dceři, kteří studovali v jiných městech. Zkoušel citově vydírat, aby přijeli pečovat o babičku. Děti volaly Janě.

Mami, táta říká, že jsi zrádkyně řekl syn, Tomáš. Ale my přece víme, jak jsi makala. Nepřijedeme. Máme zkoušky. A vůbec… babička si sama vybrala Jitku.

Jana byla na děti pyšná. Pochopily to správně.

Uběhl měsíc. Jana se vrátila zpět do knihovny. Plat malý, ale klid a vůně knih léčila duši lépe než léky. Podala rozvod. Lukáš na jednání nechodil.

Jednoho večera, když se vracela z práce, čekal Lukáš u vchodu. Vypadal o deset let starší. Neoholený, v špinavé košili, byl cítit alkoholem a jízlivostí vůně stáří, kterou Jana znala až příliš.

Jano… udělal krok. Pomoz. Nezvládám to. Řve pořád. Jitka byt už prodala, chápeš? Nějakým pochybným obchodníkům, za pakatel, rychle to pustila. Peníze z pronájmu skončily. Peníze na pečovatelku nejsou. Z práce jsem odešel, vyhodili mě…

Jana ho pozorovala bez pocitu, jen opovržení.

Co já s tím, Lukáši?

Ty přece umíš… Ty víš jak na to. Vrať se, prosím. Odpustím ti všechno. Byt, kde žijeme, prodáme, koupíme menší, najmeme někoho.

Odpustíš všechno? zopakovala Jana. Něco jsi popletl. Já mám odpouštět. Ale nechci.

Jano, ona brečí. Vzpomíná na tebe. Prý nejlepší kaše byla od tebe.

To měla vzpomínat dřív. Když zvala notáře.

Ale Jitka nás podrazila! Je to podvodnice!

Jitka udělala, co jí dovolili. Zdeňka chtěla koupit lásku za metry čtvereční. Transakce proběhla. Zboží prodáno. Reklamace nepřijímám.

Jsi krutá zašeptal Lukáš.

Jsem svobodná opravila ho Jana. Odejdi, Lukáši. Už nechoď. Máme soud za týden. Snad nás rychle rozvedou.

Lukáše obešla a otevřela vchodové dveře.

Jano! zavolal za ní. A když ji dám do domova důchodců? Do státního? Je tam čekací listina, doklady, nevím jak na to! Pomůžeš mi s papíry?

Jana se zastavila. Otočila se.

Internet máš, Lukáši. Jsi vedoucí. Nebo byl. Poradíš si. Já svoji směnu odpracovala.

Zabouchla dveře.

Doma šla k oknu. Lukáš tam ještě stál, malý, ubohý človíček, zdeptaný tíhou odpovědnosti, kterou tak dlouho nechal na druhých. Jana zatáhla závěsy.

V kuchyni pískal čajník. Mamka pekla zelňáky.

Kdo tu byl, Janinko? ptala se mamka z kuchyně.

Spletl si adresu, mamko. Jen spletl adresu.

Jana usedla ke stolu, vzala si horký koláč a zakousla. Bylo to chutné. Poprvé po třech letech měla jídlo chuť. Život pokračuje a ten život patří jen jí. Zdeňka Pavlová dostala, co zasloužila milovanou neteř s penězi a syna, který konečně dospěl, i když až v padesáti. Spravedlnost to je jídlo, které někdy servírují studené, ale je stejně výživné.

Budeme rádi, když nám dáte odběr, lajkujete a napíšete svůj názor do komentářů.

Rate article
Add a comment