Pečovala jsem o tchyni, ale byt odkázala někomu jinému

Dej mi vodu, v krku mám sucho, volám na tebe už hodinu, a ty tam klepeš kastróly, jako bys mě schválně neslyšela!

Rozmrzelý, zvučný hlas z ložnice donutil Elišku roztřást se a málem upustit naběračku. Zhluboka se nadechla a v duchu napočítala do deseti návyk, který si vypěstovala za poslední tři roky života v tomhle domácím pekle. Kuchyní se šířil pach vařeného kuřete a léků směs, která se zažrala snad i do tapet a záclon. Eliška vypnula plyn pod polévkou, nalila do sklenice vlažnou převařenou vodu studenou nesmí, horkou taky ne a zamířila do ložnice své tchyně.

Božena Pavlová ležela napolo vztyčená na hromadě polštářů, připomínala starého, nespokojeného ptáka. Její pronikavé, vodnaté oči sledovaly každý pohyb Elišky. Na nočním stolku u postele, mezi nekonečnou řadou lahviček, blistrů a stohů křížovek, ležel nový robustní obálka z kraftového papíru, kterou tam Eliška dříve neviděla.

Tady, paní Boženo, napijte se, Eliška podala sklenici a snažila se mluvit bez jediného náznaku podráždění. Neslyšela jsem vás, zapnutá digestoř. Kuřecí vývar je hotový, zeleninu vám rozmixuju, jak doktor přikázal.

Tchyně vzala několik malých doušků, otřásla se, jako by jí dala ocet, a odložila sklenici.

Pořád máš výmluvy, zamumlala a otřela si ústa rohem prostěradla. Jednou digestoř, pak vysavač, pak žvaníš s někým na mobilu. A tady manželova matka leží a umírá žízní.

Nedělejte si starosti, jsem tu vždycky, Eliška zvykle ignorovala výčitky. Natáhla se, aby upravila pokrývku, a její pohled opět padl na záhadný obálku s rohem dokumentu a státním znakem.

Co to máte? Nová doporučení od doktora? optala se a pokynula hlavou ke stolku. Podívám se, jestli nemám skočit do lékárny.

Božena Pavlová bleskově rukou zakryla obálku. Tolik energie byste od člověka, který před chvílí tvrdil, že nezvládne zvednout ani lžíci, nečekali.

Nesahej! vyštěkla. To není pro tebe, to jsou moje soukromé papíry.

Eliška byla zaskočená. Obvykle tchyně trvala na tom, aby Eliška četla všechny lékařské zprávy, faktury i dopisy z úřadů. Ta tajnost byla nová.

Jen jsem se ptala začala nesměle, když se najednou na chodbě ozvaly těžké kroky a hlasité zabouchnutí dveří.

Ondřej přišel! tvář Boženy se během vteřiny proměnila v úsměv z cukru. Synku, pojď rychle k mamince, zachraň mě před tou bachařkou!

Vstoupil Ondřej, Eliščin manžel. Vypadal unaveně, s pomačkaným sakem a nakřivo uvázanou kravatou. Pracuje jako vedoucí obchodního oddělení a v poslední době tráví večery v kanceláři, aby se vyhnul domovu, kde vládne nemocniční atmosféra a věčné výčitky.

Ahoj, mami. Ahoj, Eliško, zamumlal, políbil matku na líc a na manželku se ani nepodíval. Co se zase děje? Jaké bachařky? Eliška je u tebe jako dítě.

To si myslíš Božena našpulila rty. Chodí kolem a čeká, až uvolním místo. Myslíš, že nevidím? Oči má studené, prázdné. Žádná láska, jen povinnost.

Elišce se v krku utvořil hrudkovitý pocit. Před třemi lety, když Boženu Pavlovou postihl mrtvice, stálo před nimi: pečovatelka nebo domov důchodců. Na dobrého pečovatele peníze nebyly, domov Ondřej odmítl okamžitě co by na to řekli lidi, odložili jsme vlastní matku. Tak Eliška neochotně dala výpověď v oblíbené knihovně, přestěhovala tchyni ze starého dvojpokojového bytu k nim do třípokojového. Její byt začali pronajímat, aby měli na léky a rehabilitaci.

Jdu prostřít, tiše prohlásila Eliška a odešla do kuchyně.

U večeře Ondřej v pokusu ochutnat domácí karbanátek jen ošklivě posouval vidličku.

Chutná ti? zeptala se Eliška, snažíc se najít aspoň trochu náklonnosti.

Ujde nevzhlédl od mobilu. Eli, mamka chce, abys pozvala Ladu na návštěvu. Prý se jí stýská.

Lada byla neteří Boženy Pavlové, dcerou její zesnulé sestry. Žena kolem čtyřiceti let, hlučná, výrazně nalíčená a pro domácnost zcela nevyužitelná. Objevuje se jednou za půl roku, přinese levné koláče, hodinu sedí u lůžka tety, vypráví o neúspěšných vztazích a zmizí, přičemž zanechá vůni sladkých parfémů a hromadu špinavého nádobí.

Proč? Eliška byla překvapená. Božena má zvýšený tlak a potřebuje klid. Lada je jak vichřice. Jen ji rozčilí.

Ale mamka prosila. Prý má nějakou věc. Ať přijde zítra, vydržíš to.

Následující den dorazila Lada přesně kolem dvanácté. Prošla bytem v ulici Milady Horákové, v botách na podpatku po čistém koberci a hned zvolala:

Eliško, ahoj! Přibrala jsi, že? Ten župan ti vůbec nesluší. Kde je teta Božena? Nesla jsem jí něco na chuť!

V ruce třímala pytlík se sněhovými pusinkami, které byly pro Boženu kvůli cukrovce naprosto zakázané.

Eliška pouze ukázala směrem ke dveřím ložnice. Lada okamžitě zmizela uvnitř, odkud se ozýval živý šepot a občasné vzlyky Boženy. Eliška odešla do kuchyně, aby je neslyšela. Obával se toho obálky, která ji stále hlodala.

Za hodinu Ladě vyšla z ložnice, tvář zářila, v ruce nesla právě ten kraftový obálka. Bezradně ho strčila do své mohutné kabelky.

Tak jo, Eli, už běžím! Spoustu práce, víš jak! Teta Božena spí, nebudíš jí. Hezky tu pečuješ, je tu čisto. Jen ty záclony bych vyměnila, jsou jak z minulého století.

Zmizela rychle, jako přišla.

Večer, při výměně ložního povlečení těžká záležitost, Božena byla objemná a nespolupracovala Eliška sebrala odvahu zeptat:

Paní Boženo, co jste Ladě dala za papíry? Potřebujete kopie, nebo něco donést na úřad?

Tchyně se šibalsky přimhouřila. V očích měl triumfální a zlý výraz.

To byla moje odměna. Lada je jediná v rodině, kdo mě má ráda. Ne kvůli bytu, ne kvůli dědictví. Krev není voda.

Elišce se sevřelo v břiše.

O jakém bytě mluvíte? Váš dvojpokoják se přece pronajímá a peníze jdou na vaše léčení. Domluvili jsme se, že až… jednou, převedeme byt na vaše vnoučata, naše děti s Ondřejem.

Božena se zasmála suchý, sípavý smích.

Domluvili jste se! Ale já jsem to udělala jinak. Dnes tu byl notář, když jsi byla v obchodě. Přepsala jsem byt na Ladu darovací smlouva.

Eliška ztuhla s povlečením v ruce. Svět se začal houpat.

Jak darovací? zašeptala. Ladě? Té Ladě, co vám nikdy nepodala vodu? Která ani neví, jaké berete prášky?

Ale ona mě nikdy neobviňuje! vyjekla Božena. Ty chodíš se znechucenou tváří, jako bys mi jen dělala milost. Myslíš, že nevidím? Čekáš, až umřu, aby sis byt přivlastnila! Tak teď ti nic nezbyde! Lada je majitelka. Oficiálně. Podle paragrafu 2057 občanského zákoníku, smlouva o darování, zpět to nejde.

Eliška se posadila na okraj židle. Nohy ji neunesly. Tři roky. Tři roky zrušeného života. Injekce, pleny, rozmary, probdělé noci. Vzdaná kariéra. A to vše jen proto, aby slyšela, že je bezcitná cizinka?

A Ondřej? zvládla se zeptat. Ví to?

Dozví se, až přijde čas. Můj majetek komu chci, tomu ho daruju. Teď mi rozohřej polévku, mám hlad. A plenu vyměň, něco tlačí.

Eliška vstala. V uších jí hučelo. Mlčky vyšla z pokoje, do chodby, oblékla si kabát, vzala tašku a opustila byt. Nemohla tam už zůstat. Potřebovala se nadechnout.

Chodila po pražských ulicích dvě hodiny, dokud úplně nepodchladla. V hlavě jí zněla jediná myšlenka zrada. Nejen od tchyně, tam lásku nikdy nečekala. Zrada od manžela. Notář sám nepřišel někdo mu musel otevřít dveře, dát dokumenty.

Když se vrátila, Ondřej už byl doma. Seděl v kuchyni a jedl polévku přímo z hrnce.

Kdes byla? řekl naštvaně. Mamka řve, má mokrou plenu, a ty nikde. Mám ji snad já umývat? Jsem muž, mě to odpuzuje!

Eliška se na něj podívala. Poprvé za dvacet let manželství viděla Ondřeje jasně žádná opora, jen nevyzrálý egoista, kterému to vyhovuje.

Ondřeji, řekla tiše. Tvoje matka přepsala byt na Ladu. Darovací smlouva. Věděl jsi o tom?

Ondřej se zakuckal polévkou, zrudl.

Jakou darovací? Jsi blázen?

Nejsem. Sama mi to řekla. Lada dnes odnesla dokumenty. Notář přišel, když jsem nebyla doma. Kdo mu otevřel? Máš klíče, mohl jsi přijít v poledne?

Ondřej odvrátil pohled. Začal drobit chléb na stole a nervózně trhnul ramenem.

No byl jsem tu. Mamka prosila prý chce něco na důchod nebo něco. Pustil jsem chlapa, byl to právník. Nevnímal jsem, Eli! Musel jsem zpátky do práce!

Nevnímal jsi? Eliščin hlas se třásl. Tvoje matka připravila naše děti o dědictví, dala byt cizí ženě, a ty nevnímal? Kdo jí teď zaplatí léky? Nájem už nebude, Lada byt vezme nebo prodá. Z čeho? Z tvojí výplaty? Nebo čekáš, že zase půjdu pracovat, abych udržela ženu, která mě ponížila?

Nevyvolávej hysterii! Ondřej uhodil pěstí do stolu. Mamka je nemocná, možná má už zmatek v hlavě! Všechno vyřešíme, vyhlásíme ji nesvéprávnou!

Nesvéprávnou? Eliška se hořce usmála. Když tě chválila, říkal jsi, že má jasnou mysl. Notář chtěl určitě potvrzení, že je v pořádku. Lada to naplánovala.

Z ložnice zazněl hlasitý požadavek:

Je tu někdo? Jsem celá mokrá! Eliško! Pojď mě umýt!

Ondřej se zamračil.

Eli, jdi tam. Pak to vyřešíme. Nemůže ležet ve špíně.

V tu chvíli v Elišce něco povolilo. Končí její trpělivost, pocit povinnosti, obětování. Podívala se na své ruce zarudlé, zdrsnělé od praní a úklidu. Kdy byla naposledy u kadeřníka? Vzpomněla si, jak toužila odjet k moři, ale kam s Boženou.

Ne, řekla.

Co ne? nechápal Ondřej.

Už nepůjdu. Už ji neumyju. Už nebudu vařit polévky. Už nebudu poslouchat urážky. Teď má majitelku Ladu. Podle občanského zákoníku je darování bezplatná transakce, ale když člověk dostane majetek, má převzít i starost. Zavolej jí. Ať přijede a pečuje.

Jsi cvok? Ondřej vstal. Lada to nikdy neudělá! Ani neumí! Eliško, je to přece moje matka!

Právě. Tvoje matka. Ne moje. Byt dala své neteři. Já jsem cizí. Bachařka, jak řekla.

Eliška došla do své a Ondřejovy ložnice. Vytáhla ze skříně kufr.

Co to děláš? Ondřej stál ve dveřích, bledý a vyplašený.

Odcházím. Přestěhuju se k mámě. Je tam těsno, v jednopokojáku, ale dýchat se dá.

Eli, přestaň! Staré se jen rozčílila, všechno napravíme! Nepřestávej! Jak mám sám zvládnout matku? Mám práci!

Najmi pečovatelku. Obávám se, že peníze budou chybět Byt už není. Tak sám. Večer po práci. V noci. O víkendech. Vítej v mém světě, Ondřeji.

Vhazovala věci do kufru svetry, spodní prádlo, knihy. Slzy tekly, ale bylo jí to jedno. Hlavní bylo odejít.

Eliško, nepustím tě! chytil ji za ruku. Jsi manželka! V dobrém i ve zlém!

Ve zlém jsem byla, Ondřeji. Tři roky. Dobrého jsem se nedočkala. A ještě něco zapínala zip na kufru a narovnala se. Dávám žádost o rozvod.

Kvůli bytu?! Jsi tak chamtivá?!

Ne kvůli bytu, hlupáku! vykřikla mu do obličeje. Kvůli tomu, že jsi mě nechal zničit! Kvůli tomu, že jsi pustil notáře a zradil mě! Kvůli tomu, že místo omluvy teď řešíš, kdo bude měnit plenu!

Vyjela kufr do předsíně. Z ložnice se ozývalo už ne křik, ale nářek:

Ondřejku! Ona mě opustila! Ona mě chce zabít! Napij mě!

Ondřej pobíhal mezi manželkou a dveřmi matky.

Eli, aspoň dneska zůstaň!

Klíče nechám na stolku, odvětila chladně. Sbohem.

Vyšla na chodbu a zavolala si výtah. Když se kabina zavřela, opřela se čelem o chladné zrcadlo a rozplakala se slzy úlevy.

První týden u mámy byl jako ve snu. Eliška spala dvanáct hodin, jedla, chodila do parku. Mobil vypnula, koupila novou SIMku jen pro nejbližší. Přesto se zprávy šířily.

Přes společnou známou slyšela, že Ondřej se pokoušel Ladě volat. Ta nejprve nebrala, pak řekla, že dar je dar a žádné povinnosti v darovací smlouvě nejsou. Prý byt prodá, potřebuje peníze na podnikání, a dala nájemníkům z dvojpokojáku dva měsíce na vystěhování. Zajímavé bylo, že navrhla, aby Božena šla do státního domova, pokud syn nezvládá.

Ondřej vzal neplacené volno. Pak nemocenskou. Začal volat dětem, synovi a dceři studujícím v jiných městech. Snažil se je dojmout, aby přijeli pečovat o babičku. Děti volaly Elišce.

Mami, táta říká, že jsi zrádkyně, řekl syn Jakub. Ale my víme, jak ses dřela. My nepřijedeme. Máme zkoušky a babička si vybrala Ladu.

Eliška byla na potomky pyšná pochopili správně.

Po měsíci nastoupila zpět do knihovny. Platy jsou malé, ale klid a vůně knih léčí lépe než antidepresiva. Podala žádost o rozvod. Ondřej na jednání nechodil.

Jednoho večera, když se vracela z práce, čekal ji před domem Ondřej. Vypadal o deset let starší. Neoholený, v špinavé košili, voněl alkoholem i zatuchlinou s pachy stáří, které Eliška znala příliš dobře.

Eli… přistoupil k ní. Pomoz mi. Nezvládám to. Řve celý den. Lada už byt prodala, představ si! Nějakému podivnému makléři, za malý peníze, hned to prodala. Peníze z pronájmu skončily. Pečovatelku nemůžeme zaplatit. Dali mě výpověď

Eliška necítila nic, jen odpor.

A co já s tím, Ondřeji?

Umíš to Víš jak na matku. Vrať se, odpustím ti všechno. Prodáme byt tady, koupíme menší, zaplatíme pečovatelku.

Odpustím ti? zopakovala Eliška. Nemyslíš, že bych spíš já měla odpouštět? Ale nechci.

Eli, ona pláče. Vzpomíná na tebe. Prý Eliška vařila nejlepší kaši.

To měla vzpomínat dřív. Když volala notáře.

Ale Lada nás podvedla! Je podvodnice!

Lada jednala, jak jí bylo dovoleno. Božena si chtěla koupit lásku za metry čtvereční. Smlouva uzavřena. Zboží dodáno. Reklamace se nepřijímají.

Jsi tvrdá, zašeptal Ondřej.

Jsem svobodná, opravila ho Eliška. Odejděte, Ondřeji. A už nikdy nechoďte. Soud máme za týden. Doufám, že nás rozvedou rychle.

Obešla ho a otevřela domovní dveře.

Eli! zavolal za ní. Když ji dám do domova důchodců, bude fronta, papíry, neumím to! Pomůžeš aspoň s úřady?

Eliška se zastavila. Otočila se.

Internet ti pomůže, Ondřeji. Byl jsi šéf. Zvládneš to. Já svou směnu odpracovala.

Zavřela dveře.

Když se vrátila do bytu, šla k oknu. Ondřej stále stál dole, malý, ztracený muž rozbitý tíhou odpovědnosti, kterou léta překládal na druhé. Eliška roztáhla záclony.

Na kuchyni voněl čaj, maminka pekla koláče s kapustou.

Kdo to byl, Eliško? ptala se maminka z kuchyně.

Spletli si adresu, mami. Jenom spletli adresu.

Eliška usedla ke stolu, vzala horký koláč a ukousla. Bylo to poprvé po třech letech, kdy jídlo mělo chuť. Život šel dál, a ten život patřil jen jí. Božena Pavlová dostala přesně to, co si zasloužila milovanou neteř s penězi a syna, který začal růst, i když mu bylo padesát. Spravedlnost je jídlo, které někdy chutná studeně, ale přesto zasytí.

Rate article
Add a comment