Podej mi vodu, už ti křičím hodinu a ty pořád řinčíš hrnci, schválně, abys mě neslyšela!
Ostrý, podrážděný hlas z druhého pokoje donutil Elišku leknout se a málem jí upadl naběračka. Zhluboka se nadechla a odpočítala si v duchu do deseti zvyk, který si osvojila za poslední tři roky života v tomhle pekle. Kuchyní se linula vůně vařeného kuřete a léků směs, která se zdála být vtisknutá i do stěn a záclon. Eliška vypnula plyn pod vývarem, nalila do sklenice vlažnou převařenou vodu studenou nesmí, horkou také ne a zamířila do ložnice tchyně.
Božena Pavlová pololežela na vysokých polštářích, připomínala starého, mrzutého ptáka. Její pronikavé, bledé oči sledovaly každý Eliščin pohyb. Na nočním stolku, mezi množstvím lahviček s kapkami, blistry tablet a stoh křížovek, ležela nová hnědá obálka tu tam dosud nikdy neviděla.
Tady, Boženo, napijte se, Eliška podala sklenici, snažila se mluvit klidně, bez rozčílení. Neslyšela jsem vás, měla jsem spuštěnou digestoř. Kuřecí vývar je hotový, teď vám rozmixuju zeleninu, jak doktor doporučil.
Tchyně udělala pár krátkých doušků, otřásla se, jako by pila ocet, a odložila sklenici.
Pořád máš nějaké výmluvy, zabručela a utřela si ústa rohem prostěradla. Jednou digestoř, podruhé vysavač, nebo se vykecáváš po telefonu. A manželova matka tu leží a chcípá žízní!
Tak to neříkejte, jsem přece pořád u vás, Eliška už šla automaticky, ze všeho si dělala štít. Přikryla jí deku, pohledem zavadila o zvláštní obálku z ní vyčuhoval roh dokumentu s oficiální pečetí.
Co to je? Nové léky? zeptala se a kývla směrem k nočnímu stolku. Mám se podívat, jestli musím do lékárny?
Božena Pavlová v překvapivě svižném pohybu přikryla obálku rukou. Takovou rychlost by od ženy, která nedávno tvrdila, že ani lžičku nezvedne, nečekala.
Nešahej na to! vyštěkla. To není tvoje věc. Moje osobní papíry.
Eliška zůstala stát, překvapena. Tchyně dosud vždy vyžadovala, aby Eliška řešila její zdravotní zprávy, účty i dopisy z důchodového úřadu. To bylo něco nového.
Jen jsem se zeptala… začala Eliška, ale v tom přibouchly vchodové dveře a v chodbě zazněly těžké kroky.
Honza přišel! tvář Boženy okamžitě změkla, objevila se sladká úsměv. Synku, pojď ke mně, zachraň mě před tou dozorkyní!
Do pokoje vešel Jan, Eliščin muž. Vypadal unaveně, sako pomačkané, kravata nakřivo. Pracoval jako vedoucí obchodního oddělení a poslední měsíce trávil v práci dlouho do noci, snažil se doma být co nejméně, kde vládla atmosféra lazaretu a neustálého reptání.
Čau, mami. Čau Eliško, zabručel, políbil matku na tvář a na ženu se ani nepodíval. Co je zase? Jaká dozorkyně? Eliška se o tebe stará jako o dítě.
Starat se… Božena Pavlová se zlostně zamračila. Starat se a čekat, až uvolním místo. Myslíš, že nevidím? Oči má studené, prázdné. Žádná láska, jen povinnost.
Elišku bodlo u srdce. Před třemi lety, když Boženu Pavlovou postihl infarkt, stáli před rozhodnutím: pečovatelka nebo domov důchodců. Na kvalitní pečovatelku nebyly peníze, domov Jan okamžitě odmítl co si lidé pomyslí, matku do ústavu. Eliška tehdy opustila milovanou práci v knihovně, přestěhovala tchyni z jejího dvoupokojového bytu do jejich třípokojového. Tchynin byt začali pronajímat, aby měli na léky a rehabilitaci.
Jdu připravit stůl, řekla tiše Eliška a odešla z pokoje.
U večeře Jan netečně dloubal do karbanátku vidličkou.
Chutná? zeptala se Eliška, doufala v kousek vřelosti.
Ujde, ani oči od telefonu nezvedl. Eliško, mamka si přeje, abychom pozvali Radku na návštěvu. Prý se jí stýská.
Radka byla Boženina neteř, dcera její zesnulé sestry. Výrazná bruneta kolem čtyřicítky, chaotická, nápadně nalíčená a naprosto nepraktická. Objevila se jednou za půl roku, přinesla levný dort, hodinu seděla u postele tety a vyprávěla o svých nešťastných vztazích, pak zmizela a zanechala za sebou hromadu špinavého nádobí a sladkou vůni parfému.
Proč? podivila se Eliška. Božena má kolísavý tlak, potřebuje klid, Radka je tornádo. Zase ji rozruší.
Mamka o to stojí. Prý něco důležitého. Přijde zítra, vydržíš chvilku.
Další den přesně v poledne dorazila Radka. Přihnala se do bytu v botách, prošla po čistém koberci a hned zvesela:
Eliško, ahoj! Vypadáš dobře, přibrala jsi? Ten župan ti nesluší. Kde máš tetu Boženu? Přinesla jsem jí něco dobrého!
V ruce nesla sáček s marcipánem, který Božena nesmí kvůli cukrovce.
Eliška mlčky ukázala na dveře do ložnice. Radka se tam ztratila a skoro okamžitě začal hluboký šepot, občasné vzlyky tchyně. Eliška šla do kuchyně; začala třídit pohanku, ale neklid ji nepouštěl. Obálka na stolku ji děsila.
Za hodinu vrata ložnice otevřela. Radka vyšla rozzářená, v ruce držela právě tu obálku a rychle ji schovala do velké kabelky.
Tak už musím, Eliško! Mám spoustu práce, sama to znáš. Teta Božena usnula, nebudí ji. Jsi fakt dobrá, pěkně se tu staráš, i když bych změnila záclony ty jsou už sto let staré.
Zmizela stejně rychle, jak přišla.
Večer, když Eliška měnila Boženě povlečení to byla těžká práce, protože Božena nebyla zrovna lehká a pomáhat moc nechtěla odhodlala se zeptat:
Boženo, jaké papíry jste dnes Radce předala? Nepotřebujeme kopie nebo něco do sociálky?
Tchyně se zvláštně ušklíbla, v jejích očích se zablýsklo něco triumfálního.
To byla, Eliško, moje vděčnost. Radka je jediná duše, která mě miluje bez nároku. Ne kvůli bytu nebo dědictví, jen tak. Krev není voda.
Elišce zatrnulo.
Jaký byt myslíte? Váš dvoupokojový se přece pronajímá, peníze jdou na vaše léky. S Honzou jsme přece domluvili, že až… tedy jednou… se přepíše na naše děti.
Božena se rozesmála. Ten smích byl suchý, krákavý.
Domluvili jste si! Umíte dělit kůži nechyceného medvěda! Ale já to udělala jinak. Dnes tu byl notář, když jsi byla v obchodě. Darovací smlouva. Na Radku.
Eliška zůstala stát s prostěradlem v rukou. Svět se jí zatočil.
Jak? Darovací? Na Radku? Na tu Radku, co vám nikdy ani vodu nepodala? Co ani neví, jaké berete pilulky?
Ale ona mě aspoň neuráží! zařvala tchyně. Ty každý den chodíš s kyselou tváří, jako bys mi dělala laskavost! Myslíš, že to necítím? Čekáš, až umřu a byt si přivlastníš! Ale to nebude! Radka je teď majitelka. Legálně. Občanský zákoník, paragraf o darování. Zpět to nejde.
Eliška se posadila na kraj židle. Nohy ji neudržely. Tři roky. Tři roky zmarněného života. Injekce, pleny, rozmary, nespavost. Konec kariéry. A to vše? Aby slyšela, že je zištná cizinka?
Honza o tom ví? dostala ze sebe.
Dozví se, až nastane čas. Moje majetek komu chci, tomu dám. A teď už rozmixuj polévku, mám hlad. A plenu vyměň, tlačí mě.
Eliška se zvedla. V uších jí hučelo. Bez slova odešla, oblékla kabát, vzala tašku a vyšla z bytu. Nemohla tam vydržet. Potřebovala vzduch.
Dvě hodiny bloumala po ulicích Prahy, dokud úplně neprochladla. V hlavě jediná myšlenka: zrada. Nejen od Boženy od ní lásku nečekala. Zrada Honzy. Notář nemohl přijít sám od sebe; někdo musel otevřít, někdo musel předat doklady.
Když se vrátila, byl Honza už doma. Seděl v kuchyni a jedl polévku přímo z hrnce.
Kde jsi byla? zamračil se. Mamka řve, plína mokrá, a ty nikde. Mám jí zadek umýt já? Jsem chlap, je mi z toho zle!
Eliška se na něj podívala. Poprvé za dvacet let jasně, bez lítosti. Neviděla muže, oporu, ale dětinského egoistu, který si jen pohodlně zařídil život.
Honzo, řekla tiše. Tvoje máma přepsala byt Radce. Darovací smlouva. Věděl jsi to?
Honza se zakuckal a začal se dusit polévkou.
Jaká darovací? Blázníš?
Ne. Řekla mi to sama. A Radka si dnes odnesla dokumenty. Notář tu byl, když jsem nebyla doma. Kdo mu otevřel? Ty máš klíče, mohl jsi přijít na oběd?
Honza odvrátil pohled. Nervózně krájel chleba a pohyboval ramenem.
No… zašel jsem tam. Máma prosila. Prý něco k důchodu, nebo pověření. Pustil jsem chlapa, normálně právník, slušný. Neřešil jsem, Eliško! Měl jsem spěch!
Neřešil? Eliščin hlas se chvěl. Tvoje máma připravila naše děti o dědictví, dala byt jiné ženské, a ty neřešil? Kdo teď zaplatí její léky? Pronájem nebude, Radka byt zabere nebo prodá. Z čeho, Honzo? Na tvém platu? Nebo myslíš, že já zase půjdu do práce a budu živit ženu, která mě ponížila?
Nehysterč! Honza uhodil do stolu. Máma už blázní! Všechno vyřídíme, pokud bude potřeba, uznáme ji za nesvéprávnou!
Nesvéprávná? Eliška se hořce zasmála. Když ti lichotila, byl to jasný rozum. Notář není hloupý, určitě měl potvrzení, že je v pořádku. Radka si to ohlídala.
Z ložnice zazněl křik:
Je tu někdo? Jsem celá mokrá! Eliško! Umyj mě!
Honza se zašklebil.
Eliško, tak běž. Pořád to nemůže zůstat takhle.
A v tu chvíli v Elišce něco prasklo. Scvrkla se ta nit, která držela její trpělivost, povinnost, obětavost. Podívala se na své ruce hrubé a rudé od věčného praní a úklidu. Vzpomněla si, kdy byla naposledy u kadeřníka. Vzpomněla si na svoji touhu po moři kam bychom dali mamku.
Ne, řekla.
Co ne? nerozuměl Honza.
Nebudu. Už nikdy ji neumyju. Už nikdy neuvařím polévku. Už nikdy nebudu poslouchat urážky. Byt patří Radce podle zákona. Dostala aktivum, ať dostane i pasivum. Zavolej jí, ať přijde a pečuje.
Zbláznila ses? Honza skočil ze židle. Radka to nevyřídí! Je to tvoje povinnost!
Právě že tvoje. Tvoje matka, ne moje. A byt je u Radky. A já jsem cizí dozorkyně, jak mě nazvala.
Odešla do ložnice ale do své. Vytáhla kufr.
Co to děláš? Honza stál ve dveřích, bledý a vyděšený.
Odcházím. Jdu k mamce. Je tam těsno, ale čistý vzduch.
Eliško, neblázni! Mamka udělala chybu! Všechno napravíme! Neopouštěj nás! Jak to zvládnu sám? Pracuju!
Najmeš pečovatelku. Ach, vlastně, peníze nejsou… Byt je pryč. Tak sám. Večer i přes noc, víkendy. Vitaj v mém světě.
Vhodila do kufru svetry, prádlo i knihy. Slzy jí tekly po tváři, ale bylo jí jedno. Hlavně rychle pryč.
Eliško, neodejdeš! snažil se ji chytit za ruku. Manželka musí být v dobrém i zlém!
Ve zlu jsem byla tři roky. Radost jsem neviděla. A taky vtáhla zip a narovnala se. Podám žádost o rozvod.
Kvůli bytu?! Ty jsi tak zištná?!
Kvůli tomu, že jsi ze mě udělal otroka! Že jsi otevřel notáři a zradil mě! Že místo omluvy řešíš, kdo bude měnit plenku!
Vystrčila kufr do předsíně. Z pokoje bylo slyšet nářek:
Honzo! Ona mě opustila! Zničí mě! Daj mi pít!
Honza zmateně pobíhal mezi Eliškou a matkou.
Eliško, prosím… Zůstaň aspoň na noc!
Klíče nechám na stolku, řekla chladně Eliška. Sbohem.
Vyšla na chodbu a zavolala výtah. Přitiskla čelo k chladnému zrcadlu a pustila slzy. Ale byly to slzy úlevy.
První týden u mamky byl jako v mlze. Eliška spala dvanáct hodin, jedla, chodila do parku. Mobil vypla, koupila si novou SIM pro nejbližší. Ale zprávy ji neminuly.
Od známé se dozvěděla, že Honza volal Radce. Ta nejdříve nebrala, pak řekla, že dárek je dárek, povinnost péče v darovací smlouvě není. Chce byt prodat, potřebuje peníze na podnikání, dala dvě měsíce na vyklizení. Přitom naznačila, že Boženu by měl Honza dát do státního domova důchodců, když to nezvládá.
Honza si vzal neplacené volno, pak nemocenskou, volal dětem synovi a dceři studujícím v Brně a Olomouci, prosil, aby přijeli. Děti volaly Elišce.
Mami, táta říká, že jsi zrádkyně, řekl syn Adam. Ale my víme, jak ses dřela. Nepřijedeme, máme zkoušky. A vůbec babička si vybrala Radku.
Eliška byla na své děti hrdá. Chápali správně.
Uplynul měsíc. Eliška se vrátila do knihovny. Plat je malý, ale klid a vůně knih léčí líp než prášky. Podala žádost o rozvod. Honza na jednání nechodil.
Jednou večer, když šla z práce, čekal na ni Honza před domem. Zestárl o deset let, neoholil se, v špinavé košili, z něho byla cítit kořalka i kyselý pach stáří a nemohoucnosti.
Eliško… přišel k ní. Pomoz mi. Nedávám to. Máma řve dnem i nocí. Radka už byt prodala, černým makléřům, za pár korun, rychle. Peníze z pronájmu jsou pryč. Pečovatelka není za co, z práce mě vyhodili…
Eliška cítila jen odpor.
Já už nemám co s tím, Honzo.
Ty to umíš… Ty víš jak. Vrať se, odpustím všechno. Prodáme matčin byt, koupíme menší, najmeme někoho.
Odpustíš? opakovala Eliška. To já by měla odpouštět. Ale nechci.
Eliško, ona pláče. Vzpomíná na tebe. Prý nejlepší kaše vařila.
Měla vzpomínat dřív. Když zvala notáře.
Radka nás ojebala! Je to podvodnice!
Radka udělala to, co jí bylo umožněno. Božena chtěla koupit lásku za metry. Smlouva uzavřena. Tvá mateřská, spravedlivá jak chtěla.
Změnila ses, zašeptal Honza.
Já jsem konečně volná, opravila Eliška. Odejdi, Honzo. Už nechoď. Máme rozvod příští týden. Doufám, že to bude rychle.
Obešla ho a otevřela domovní dveře.
Eliško! volal za ní. Když ji dám do domova, státního? Tam je fronta, papíry, nevím jak! Pomoz alespoň s tím!
Eliška se zastavila. Pohlédla na něj.
Internet máš, Honzo. Byl jsi šéf. Zvládneš. Moje směna skončila.
Zavřela dveře.
V bytě šla k oknu. Honza tam ještě stál, malý, zlomený muž, rozdrcený tíhou, kterou léta přehazoval na cizí záda. Eliška zatáhla záclony.
Na kuchyni voněla bábovka. Mamka pekla koláče s kapustou.
Kdo to byl, Eliško? vyhlédla maminka z kuchyně.
Spletli si adresu, mami. Jenom spletli adresu.
Eliška usedla ke stolu, vzala ještě horký koláč a zakousla se. Poprvé za tři roky měla jídlo chuť. Život plul dál, teď patřil jen jí. Božena Pavlová dostala, co zasloužila milovanou neteř s penězi a syna, který konečně začal dospívat, byť až v padesáti. Spravedlnost někdy studená, ale i ta člověka zasytí.
Budeme rádi, když nás budete dál sledovat. Za vaše komentáře děkujeme.