Můj manžel a já jsme se seznámili náhodou, když jsme byli spolubydlící na koleji během studia na univerzitě. Postupem času z toho vzniklo nejen zajímavé přátelství, ale i něco víc nakonec jsme dali dohromady i naše srdce. I když jsme si užívali atmosféru kolejních pokojíků, bylo jasné, že přišel čas rozloučit se s nudlem v polívce a začít stavět vlastní rodinu.
Jakmile naše výplaty začaly vypadat trochu lépe zkrátka když jsme už nebyli odkázáni jen na levný chleba s paštikou rozhodli jsme se investovat do bytu. To znamenalo, že jsme prodali oba naše slavné studentské pokoje. Celou akci jsme drželi v tajnosti, abychom mohli udělat překvapení v podobě veselé kolaudačky pro příbuzné.
Jenže švagr, mužův bratr, byl trochu moc zvědavý nebo spíš hbitý v odhalování tajemství a přišel s nápadem, který mu možná přišel geniální: Proč mi neprodáte ty pokoje o fous levněji? Vždyť jsme rodina! pokoušel se tlačit na city, když argumentoval, že má dvě děti, takže by platil klidně na splátky. Tvářil se, že kolejní pokoje nemají skoro žádnou hodnotu, takže by si skoro zasloužily být zadarmo.
Samozřejmě vůbec netušil, že jsme ty pokojíky už dávno prodali za slušnou cenu, a peníze šikovně vrazili do nového bytu. Při jedné z těch rodinných večeří švagr svou všetečnost povýšil, když nenápadně prozradil naše tajemství příbuzným o tom krásném novém bytě. Místo aby nás za to pochválil, tvařil se jako by mu někdo sebral rohlík u snídaně a odešel, aniž by řekl jediné české slůvko.
Bylo jasné, že doufal, že si trochu polepší a něco urve pro sebe, ale naše mazanost byla větší než jeho vychytralost nakonec jsme vyhráli my. A on? Ten se musel spokojit jen s tím, že nám nezbyly žádné studentské pokojíčky navíc.