To není tvoje dcera, jsi úplně slepý, nebo co? Zažila jsem šok po narození naší blond modrooké hol…

Dobré zprávy

To přece nemůže být tvoje dcera, jsi snad úplně slepý?

Chodila jsem s budoucím manželem sotva rok, když jsem poprvé narazila na jeho maminku. Neměla jsem ani tušení, jak zvláštní a podezřívavý vztah k nám mně a naší dceři, která se narodila až po svatbě nakonec zaujme. Problém byl v tom, že naše holčička byla klasická blondýna s očima jak chrpy, kdežto můj muž i jeho mladší bratr vypadali spíš jako přímí potomci Jaromíra Hagrida Romských kořenů.

Hned po porodu mi volala tchyně, popřála mi a chtěla vidět vnučku. Tak jsme ji šli ukázat. Jen co nás spatřila, zatvářila se jak u prvního daňového přiznání a v předsíni porodnice vypálila:
Nebylo to dítě vyměněné?

Zbytek čekárny ztichl, všichni koukali s pusou dokořán a tchyně se na mě upírala pohledem dravce čekajícího na šanci. Spíš jsem cosi zakoktala, že dítě mi nevyměnili, když jsem pořád byla s ní.

Druhou poznámku měla tchyně napsanou na čele, ale neřekla ji nahlas. Doma však, když jsme s mužem seděli nad dítětem, tak to ze sebe pustila:
To není tvoje dcera, jsi fakt slepej?

Manžel ztuhnul jak strážený v ledové vaně, ale maminka dál mlela svou:
Nemá po tobě vůbec nic a mamince taky není podobná. Zamysli se, proč asi? Asistoval někdo jiný!

Můj muž mě bránil: vyvedl tchyni z bytu. Byla jsem dotčená na ten den jsme se tolik těšili, celé těhotenství nebylo žádná procházka a já byla šťastná, že dcera je zdravá. Vzpomínám, jak mi ji ukázali: růžová, vřískala jak Lucie Bílá na konci koncertu, a doktor se smál:
Ta má hlasivky! Ta vám bude zpívat ještě ve dvaceti!

Usmála jsem se, položili mi ji vedle, a za chvilku jsme jeli na pokoj. Celou dobu do propuštění jsem snila o rodinných oslavách, plánovala, jak budeme společně slavit Vánoce, když v tom

Po tom, co tchyně odešla, mě sice manžel konejšil, ale nálada byla v prachu. Tchyně začala jak posedlá. Volala manželovi, návštěvy u nás byly horší než reklamace u Český pošty, navíc vždycky doplněné ironickými poznámkami na mou i dceřinu adresu.

Nikdy vnučku nevzala do náručí, pokoušela se o utajené rozhovory se synem a důrazně chtěla test otcovství. Klidně povídala do kuchyně nesmysly, až mi cukalo v oku. Manžel jí opakoval, že všechno je v pořádku, že své ženě věří, ale tchyně mu opáčila:
Tak si to pojďme ověřit, no!

Jednou jsem už nevydržela, vpadla do kuchyně:
Kolikrát si to máme ještě vyslechnout? Klidně pojďme udělat test, rovnou objednáme hezký rám, ať si ho mamko pověsí nad postel, a každej den se může kochat, že tatínek jsi ty!

Tchyně chytla barvu Pražského mostu za povodně a chvíli nevěděla, jak zareagovat. I manžel se trošku usmál, i když jsem byla ironická jak vtipkující moderátor na Silvestra.

Nakonec jsme ten test fakt udělali. Manžel ho ani nechtěl číst, bylo mu to jasné. Tchyně si přečetla výsledek, vrátila mi papír a já neodolala:
Tak co, rámek chcete světlý nebo tmavý?

Tchyně vybuchla:
Ona si ze mě dělá srandu! Určitě to byl nějaký kamarád, co test dělal. Podívej se na mladšího syna, jeho dítě je tmavé a má stejné oči to je přece naše krev!

No, test, na kterém tak trvala, nezměnil nic. Válka pokračovala dál. Uteklo pět let v atmosféře menších i větších hádek. Po druhé jsem byla těhotná tři měsíce po manželově švagrové. S jejich rodinou jsme vycházeli skvěle, ti už jen obraceli oči v sloup, když tchyně opět nadhodila, kdo je podle ní doopravdy otcem.

Druhé dítě u nich byla holčička. Když jsme ji poprvé viděli po návratu z porodnice, zvedla jsem kousek peřinky a málem jsem se rozesmála na celé kolo byla to úplná kopie naší dcery! Všichni po mně pokukovali a já, pořád se smíchem, povídám:
Tak co, přiznej se, taky jsi měla poměr s mým milencem?

Všichni pochopili narážku a nálada byla skvělá, jen tchyně byla rudá jak řepa. Ani slovo, jen frustrované mlčení. Ale byl to zlom od té doby už žádné jedy, aspoň nahlas. A když jsem ji jednou viděla, jak si hraje s vnučkou na panenky, věděla jsem, že ledy roztály.

Dnes je naše holčička nejstarší a taky nejoblíbenější vnučka, naše beruška, moje zlatíčko a podobné přezdívky chrlí tchyně každý den. Zahrnuje ji dárky, rozmazluje, snaží se dohnat roky, kdy nás viděla jako cizince. Zlobit už se neumím, ale stejně, něco v člověku zůstane Třeba se to časem ztratí.

Rate article
Add a comment