Auto tiše projíždělo po klouzavé silnici a Milada dál pozorovala hluboký les, který se rozprostíral podél krajnice. V autě seděl za volantem její syn, Pavel, vedle něj jeho žena, Věra. Myšlenky se jí neustále honily hlavou jak je možné, že ji vlastní syn posílá do domova důchodců? Kde udělala při jeho výchově chybu? Možná ho nemilovala dost, ale snažila se pro něj vždy dělat maximum a dopřát mu šťastné dětství. Ale Pavel měl vždy svou hlavu.
Jedno ráno přišel s taškou plnou různých věcí. Milada seděla v kuchyni, popíjela čaj a okusovala perníčky. Pavel vstoupil sebevědomě, položil balíček na zem a s úsměvem pronesl:
Tak, maminko, připrav se na domov. Odjíždíš, bude ti tam mnohem líp.
Jaký domov, Pavle? Co tím myslíš?
Domov seniorů. Zaplatil jsem ti už půl roku pobytu, brzy uhradím i zbytek. Máš tam vlastní pokoj žádný spolubydlící. A doktory mají výborné dávají ti masáže, různé procedury a tlak ti měří vždy včas. Jídlo servírují pětkrát denně. Prostě, mami, budeš mít ráj na zemi.
Ale Pavle, já nechci do žádného domova důchodců. Chci být s tebou, s rodinou, a jednou zemřít ve svém domě.
Nevymýšlej. Věra i já jsme vše promysleli, rozhodli a zaplatili. Tak se chovej dospěle obleč se, pojď na snídani.
Miladině srdce bolelo, po tváři jí stékala slza. Vzpomněla si, jak malý Pavel kdysi spadl a odřel si koleno seděl jí na klíně, plakal a říkal: Maminko, nikdy tě neopustím. Jeho modré oči se ponořily do jejích zelených a její srdce bilo rychle, protože věřila, že syn bude jejím opěrným bodem v životě. A opravdu tehdy tomu tak bylo.
Najednou ale z chlapce s dobrou duší vyrostl Pavel bez citu, který bez zaváhání posílá matku do zařízení nazývaného domov důchodců.
Během cesty autem jí neustále napadaly vzpomínky na první setkání s Pavlovým otcem. Na to, jak se do sebe zamilovali na první pohled, jak společně plánovali dům i děti. A pak ji její první láska opustila zemřel, když byla v šestém měsíci těhotenství.
Manželi, kdo mě opustil? Komu? myšlenky a volání k ztracené lásce ji tížily stále více, hrdlo se jí svíralo bolestí a slzy se mísily s tichou vzpomínkou.
A tak se ujistila, že láska není o majetku ani penězích vždy je o tom, co zanecháme ve srdcích těch, které jsme milovali. V životě si nemůžeme koupit blízkost, ani zaplatit za rodinu je to dar, který si musíme chránit dokud máme sílu.