Můj rodinný život šel ke dnu, když bylo mému synovi teprve tři roky manžel havaroval v autě a já zůstala na všechno sama se synem. Mimochodem, neskutečně byl celý po tátovi, a kdykoli jsem na něj pohlédla, jako bych měla doma manželovu kopii. To je radost a muka v jednom balení.
Když chodil Jakub na gympl, těsně před Silvestrem nám někdo zabouchal na dveře našeho panelákového bytu. Otevřela jsem, a co nevidím na chodbě stojí cizí paní, vypadala trochu nervózně, možná i v šoku. Představila se jako Barbora a byla celá rozechvělá, že má pro mě hrozně důležité zprávy, jestli ji prý pustím dál. Naše konverzace byla ještě zmatenější než pražská MHD o víkendu. Barbora mi ukazuje fotku svého syna a začne povídat: prý jsme rodily ve stejné porodnici, dokonce prý ve stejný den! A jako třešnička porodní asistentka byla její sousedka, která po osmi letech na smrtelné posteli mezi řečí přiznala, že tenkrát omylem prohodila mimina. Prý omylem! No to mě podržte.
Nejdřív jsem si myslela, že ze mě dělá vola, ale Barbora na mě působila upřímně, skoro až zoufale nabídla dokonce, že zaplatí drahý test DNA. To teda ne, ať si své koruny nechá. Dohodly jsme se, že abychom měly klid v duši, uděláme testů hned několik. Čtyři pro jistotu známe svoje pappenheimské. Výsledky? Jakub je vlastně její a Marek můj syn.
Sedíme obě v kuchyni, čučíme na papíry a nevíme, co si počít dál. Tak povídám: Jak to, že Jakub je jako by mému nebožtíkovi z oka vypadl? Vytáhla jsem starou fotku, podávám ji Barboře, ta zbledne, zamrká a potichu řekne: To je otec mého syna. Omlouvám se
Barbora zmizela jako pára nad hrncem a celý týden byl klid. Ale pak jsme se potkaly znovu, sedly si, obě si to srovnaly v hlavě a rozhodly, že zapomeneme, koho jsme kdysi (s)milovaly, a uděláme to kvůli synům. Ti kluci jsou přece vlastně nevlastní bratři.
Dnes je Barbora mojí skvělou kamarádkou a Jakub s Markem jsou nerozlučná dvojka, jak Pat a Mat hlavně když mají ve škole průšvih. Možná jim jednou všechno povíme; možná taky ne, uvidíme, jestli si o to povídání neřeknou sami.