Už mě to nebaví, končím! Kolikrát ještě?!

Už toho mám dost, odcházím! Kolik toho člověk musí snést!

Už toho mám dost, odcházím! Kolik toho člověk musí snést! Dítě, její věčné stěžování na únavu, pomoz mi, pomoz mi A já bych rád zase jednou šel ven, jako dřív! Chci milovat! Pracuju! Mám právo přijít k milované ženě Dneska přespím u kamaráda, pak si najdu nějakou mladou Ach jo takhle jsem seděl za volantem, přemýšlel o poslední hádce s Olgou a nervózně kouřil.

Náš příběh je starý jako svět. Seznámili jsme se, zamilovali se, horké začátky, neřešili ochranu, za pár měsíců mi ukázala dva proužky na testu. Samozřejmě, porodíš, zvládneme to! řekl jsem přesvědčeně a ženské, dědové, všichni souhlasně pokyvovali: Pomůžeme, jen poroď Pak svatba, porod, slzy štěstí syn! A tím skončila bezstarostná radost, Olga se proměnila v vyčerpanou matku, ospalá, neučesaná, neustálý křik dítěte, noc co noc, pomoz mi, pomoz mi její neustálá prosba Ztratila se má holka, rodina se stáhla Zůstali jsme na to sami.

Já nejsem připraven! řekl jsem dnes Olze a zabouchl dveře před jejím plačícím obličejem, v náručí plakala i miminko.

Skrz sklo náhle prošla shrbená tmavá postava a auto zabrzdilo až pištěním pneumatik.

Chceš se zabít, nebo co? vyskočil jsem a utíkal k té postavě.

Muž v dlouhém kabátu se narovnal, podíval se na mě smutnýma, stařeckýma očima a zašeptal: Ano.

Zarazil mě jeho nečekaně klidný hlas.

Pane, potřebujete pomoct? Můžu vás někam odvézt?
Už nechci žít
Ale no tak, pojďte, odvezu vás domů, třeba vám pomůžu. opatrně jsem ho vzal za ruku a dovedl k autu.

Tak povídejte, dědo, řekl jsem a zapálil si další cigaretu.
To bude dlouhé vyprávění.
Já mám čas.

Děda zkoumavě hleděl na mou tvář, potom přejel očima fotku v autě.

Před padesáti lety jsem potkal dívku, zamiloval se, všechno šlo rychle, rodina, dítě, syn naše štěstí! Ale já chtěl, aby vše bylo jako dřív: vášeň, mládí, radost Žena unavená, dítě, domácnost, práce Všechno jsem naložil na ni, sám se nechtěl starat Našel jsem si v práci jinou žena to zjistila, rozvod. S tou druhou to nevyšlo, neřešil jsem to, žil si bez závazků. A ona se znovu vdala, zkrásněla, syn říkal otčímovi táto, mně to bylo jedno.

A vy? nervozně jsem zapálil další cigaretu.

Já? Nakonec bez rodiny, bez ženy, bez dětí. Dnes má syn padesát, šel jsem ho popřát nevpustil mě, plakal jsem Sám jsem si všechno zkazil. Řekl mi: nejsi můj otec, jdi za svým životem dál.

Kam vás odvezu, pane? zklamaně jsem poklepal na volant.
Tady bydlím, neboj, vystoupil a odšoural se k paneláku nedaleko.

Díval jsem se, jak mizí v vchodu, chvíli jsem tam stál, potom jsem odjel. Zastavil jsem u supermarketu, koupil květiny.

Odpusť mi, promiň, vstoupil jsem doma a kleknul před Olgu v slzách, Odpočiň si, milovaná.

Vzal jsem syna z její náruče, šel do vedlejšího pokoje, pohoupal ho, zpíval chraplavým hlasem: Spi, už jsou hračky unavené

Syn překvapeně rychle usnul, drobnou ruku položil na mé rychle bijící srdce. Díval jsem se na něj s něhou: Chci vidět, jak můj syn roste, chci slyšet táto.

Zase jsi zachraňoval topících? ušklíbla se stará paní v chodbě na svého muže. Ten se usmál a věšel kabát.
Jo, zachraňoval, je potřeba mladým trochu předat zkušenosti.
Jak poznáš, kdo potřebuje pomoc?
Sám jsem ji tenkrát potřeboval
Pojď na večeři, zachránče, a hlavně zítra na synův jubilej, žádní topící večer, paní se láskyplně usmála na svého muže.

Nezapomněl jsem. Padesát let našemu dědici, naší lásce, to se nedá zapomenout, objal ji a vešel s ní do kuchyně, usmívající seVečer, když Olga usnula s úsměvem na tváři a v tichém bytě znělo jen pravidelné dýchání našeho syna, sedl jsem si ke kuchyňskému stolu a napsal krátkou zprávu: “Děkuji Vám.”

Pak jsem dlouho pozoroval světlo lampy na ulici a v hlavě se mi honilo: život je možná jen řada velkých rozhodnutí, které zanechají stopy v srdcích těch, na kterých záleží. Venku začalo jemně pršet a já cítil, že noc přinesla klid.

Ráno jsme se probudili všichni tři v objetí, oba jsme se usmívali a syn se rozesmál. Věděl jsem, že nebude to vždy lehké, ale poprvé za dlouhou dobu jsem byl připraven zůstat.

A když jsem večer zahlédl v okně paneláku starého muže, na chvíli mi úsměv odpověděl mezerami v zácloně. Možná, když zachráníš jiného, nakonec zachráníš i sebe.

Rate article
Add a comment