Robert a Zdislava byli přátelé už od mateřské školy. Bydleli vedle sebe v klidné ulici na okraji Brna, a jejich rodiče se rozhodli, že dají své děti do stejné základní školy a dokonce i do stejné třídy. Dokonce požádali paní učitelku, aby je posadila do jedné lavice. Byla to logická volba ve třídě bylo hodně dětí, hlavně kluků, a Robert by přece mohl Zdislavu chránit, kdyby jí někdo ublížil. Oba byli do školy nadšení a učení jim šlo téměř samo.
Jenže, když nastoupili do třetí třídy, maminka Zdislavy začala všímat, že se její dcera nějak změnila. Byla vystrašená, mlčenlivá a stále častěji odmítala jít do školy. Jednou maminku přímo poprosila, aby ji převedla jinam. To ji zaskočilo, a tak zvedla telefon a zavolala matce Roberta. Ta jí ztlumeným hlasem řekla, že ani u nich doma není klid.
Robert totiž poslední týdny také žadonil, aby mohl do jiné školy. A dnes, po vyučování, jeho matka uviděla na Robertových pažích a zádech tmavé modřiny. Rodiče proto vyrazili společně do školy, aby přišli na kloub, co se jejich dětem děje.
Když seděli u paní učitelky, ta je uklidňovala, že se ve škole nic zlého neděje, že si možná děti postěžovaly jen na nějaké neshody mimo školu. Vtom však do třídy vlítla skupina dětí, všichni křičeli a pobíhali kolem. Obě matky spatřily, jak kluci tahají Roberta za tričko a kousek dál někdo shazuje Zdislavu na lavici.
Ženy okamžitě přispěchaly na pomoc svým dětem, ale nikdo je neposlouchal. Učitelka se zoufale snažila nastolit pořádek. Jedna z dívek vyběhla pro pana ředitele a teprve když se objevil, třída ztichla.
Obě matky prohlásily, že to tak nenechají. Chystají se přivolat rodiče násilníků do školy, případně zavolat policii a podat trestní oznámení pro napadení. Pan ředitel je uklidnil a slíbil, že hned zítra svolá rodiče těch kluků do školy, že u toho budou i oni.
V předsíni je ředitel dovedl ke dveřím a tiše utrousil: To jsou děti bohatých rodičů. Neposlouchají nikoho, přerušují výuku, šikanují ostatní žáky. S rodiči jsme už mluvili několikrát, ale nefunguje to pánové jsou stejně bezohlední jako jejich děti.
Druhý den ráno dorazily matky do školy v domluvenou hodinu. Rodiče útočníků už seděli ve sborovně. Učitelka je varovala, že budou nároční opravdu, povykovali, bránili své syny a odmítali naslouchat komukoliv. S učitelkou jednali hrubě a jen ředitel je dokázal na chvíli uklidnit.
Žádné rozhodnutí z toho nebylo; rozčilení rodiče prostě vstali a vyšli ze třídy, ještě se otočili ve dveřích: Nenechte se zdržovat takovou zbytečností. Ředitel zhluboka vzdychl a dodal: Co mám dělat? Právě jejich rodiče pomáhali financovat rekonstrukci školy, těžko jim můžeme dát výpověď.
Doma děti tiše vysvětlily, že ti kluci terorizují celou třídu. Když se nějaký kluk odváží projít chodbou sám, okamžitě ho zastaví a bijí. Roberta a Zdislavu přepadli, protože se spolu kamarádí, a to se jim nelíbí. Rodiče proto neváhali a převedli své děti na jinou školu. Krátce na to ředitelka školy podala výpověď s takovými žáky a jejich arogantními rodiči už dál nemohla pracovat.